Jaromír Nohavica: Tak mě tu máte, jiný už nebudu
KOULE.CZ – 3. 8. 2012
Ostravský písničkář Jaromír Nohavica vydává album nazvané Tak mě tu máš. Čtrnáctka písniček je návratem k Nohavicově folkové jednoduchosti osmdesátých let, textově se vrací k desce Divné století. Tak mě tu máš je jedou z nejlepších nahrávek zpěvákovy kariéry.
Považuji za neobyčejně zábavné, jak se někteří čeští novináři lačně vrhají po každé písni komentující dnešní dobu (v poslední době třeba nijak výjimečné popěvky Tomáše Kluse nebo Xindla X) a jejího autora označují za nového Karla Kryla. Jejich kulhající srovnání zcela zapomíná na to, že Kryl byl především básník – a že básníka jeho rozměrů samozřejmě máme, byť jiného, lidovějšího; kde byl Kryl Vladimírem Holanem, tam je Jaromír Nohavica Jaroslavem Seifertem.
Jestliže posledním Nohavicovým řadovým albem Ikarus prostupovala jistá hořkost a rozčarování, způsobená v médiích hojně propíranou kauzou Nohavicovy spolupráce s StB, tématem nové nahrávky nazvané Tak mě tu máš je smíření. Smíření sám se sebou, s vlastní minulostí. Nohavica dobře ví, že člověk je sám sobě mnohem přísnějším soudcem než anonymní internetoví hrdinové, případně mladí rozhněvaní novináři.
I vydání novinky totiž předcházel drobný skandálek, když filmový kritik Kamil Fila nařknul Nohavicu z rasismu kvůli písni Dežo, jedné z “virtuálek”, tedy drobných písniček, v nichž Nohavica reaguje na aktuální události a dává je ke stažení na internet. Je to samozřejmě nařknutí úplně absurdní, způsobené hyperkorektností dnešní doby. Copak by si asi Fila myslel o Xavieru Baumaxovi, kdyby slyšel jeho písničku Romale Rap?
Pojďme však k samotné desce. Po rozevlátých devadesátých letech se Nohavica už pár let hudebně vrací k původní folkové jednoduchosti; na nové nahrávce tak jeho kytaru ve většině písní doplňuje jenom akordeon Poláka Roberta Kuśmierskiho. Ten je přitom velmi výrazným stylovým prvkem – dokáže být majestátní jako varhany v kostele (třeba v závěrečné písni Z minula do budoucna), jinde zas cifruje jak housle.
Nohavicovi se blíží šedesátka; bilancuje a ohlíží se, ovšem intimněji, osobněji, než to dělal na své nejlepší desce Divné století. Ví, že proplouvá řekou života a že dříve či později dopluje na její konec (Řeka zapomnění, Zbloudilý koráb). Ví, jak únavné je být jako zpěvák veřejným majetkem fanoušků (Já chci poezii). Ví, že zlo musí nutně existovat, aby mohlo existovat dobro, že každý člověk má v sobě obojí a musí si zvolit, k čemu se přimkne (Zlo sedí v rohu, Kupte si hřebeny). Ví, že slova mají magickou moc a vyřknuté se těžko vrací zpátky (Z minula do budoucna) a hlavně ví to, že svoji minulost si neseme s sebou a pokud člověk naslouchá svému svědomí, nikdy před svými přečiny neuteče. Může se s nimi jedině smířit (Minulost).
Aby z desky nebylo úplné slzavé údolí, přihodí Nohavica i pár veselejších kousků – U nás na severu, další variaci na fakt, že Ostravsko je region razovity, nebo tři zmiňované virtuálky. I když je pravda, že ta nazvaná www.idnes mixující titulky z černé kroniky s jeho vlastními pocity nikterak veselá není. A byť jí může škarohlíd vytknout pár zbytečně tuctových rýmů, vlastně dokonale ukazuje to, v čem byla Nohavicova výpověď vždycky nejsilnější – tedy v kontaktu zdánlivě velkých dějin a zdánlivě malých problémů lidí, kteří v těch velkých dobách žijí.
Jaromír Nohavica – Tak mě tu máš
Celkový čas: 40:47
Vydavatel: Jaromír Nohavica
Skladby: Řeka zapomnění, www.idnes, Zlo sedí v rohu pokoje, U nás na severu, Kupte si hřebeny, Jiné to nebude, Andělé moji, Dežo, Telegram, Já chci poezii, Zbloudillý koráb, Minulost, Moskevská virtuálka, Z minula do budoucna
Hodnocení redakce: 90%
Autor: Jiří Vaněk
Zdroj: koule.cz