Virtuálky nejsou špatný nápad, Nohavica je jen zbytečně odflákl
IDNES – 27. 10. 2009
Jaromír Nohavica na svých internetových stránkách dokončil nové album Virtuálky, které vznikalo průběžně „před ušima“ posluchačů po jedné písni týden co týden na serveru virtually.cz.
Komentovat každotýdenní události, více či méně významné, prostřednictvím písniček, je docela dobrý nápad. A je to zcela bez debat závazek, hodný takříkajíc „celého muže“. Vyžaduje pohotovost, všímavost, ale nepochybně i takzvaný „sicflajš“, schopnost písničku „vysedět“, když se blíží termín a tvůrce nic, ale opravdu vůbec nic kloudného nenapadá. Každý, kdo pod podobnou knutou nějakou dobu žil (mnozí novináři, zejména sloupkaři a komentátoři, ráčí dobře znát), musí takovou odvahu ocenit.
Druhá věc je výsledek. V průvodním textu k dokončenému internetovému albu na svých stránkách (tedy v tom, čemu se v elpíčkové a cédéčkové době říkávalo „sleeve note“) Nohavica svou činnost přirovnává k Čapkovým, Bassovým a Kainarovým fejetonům. Nemá smysl se vozit po srovnávání nesrovnatelného, písničkář jistě – doufejme – tato slova myslel v nadsázce a nepředpokládá, že se jeho písničky budou ještě za skoro sto let přednášet na vysokých školách jako právě fejetony prvních dvou jmenovaných klasiků.
Až příliš vysoká vlastní laťka
Sám o Virtuálkách mluví na jiných místech téhož textu jako o „dvaceti jedna ´popěvcích jen tak´“ a o „drobných nedůležitých dílcích“. I to je bezpochyby z jeho strany jistá koketérie. Nohavica není z těch, kteří by ztráceli čas něčím, v čem by neviděli smysl a zejména čím by nechtěli oslovit početný zástup svých příznivců.
Při vědomí nelehkého zadání, k jehož splnění se ale písničkář svobodně rozhodl, nelze na album pohlížet jinak než jako plnoprávnou součást jeho tvorby. Ta sice není navzdory názoru posluchačů, považujících jej za neomylného génia, zdaleka vyrovnaná, množství jeho mimořádně kvalitních a působivých písní je ale na naší scéně už několik desetiletí zcela nadprůměrné.
A to je pro Virtuálky hodně vysoko nasazená laťka. Poslechneme-li si totiž téměř kteroukoli z jeho písní z předcházejících alb, je v mnoha ohledech lepší než kterákoli z těchto „častušek“. Je to smutné, recenzentovi se to nepíše snadno, ale je tomu tak.
Hudba bez jiskry
Vyloženě odfláknuté je to, co u písničkářů bývá obvykle přehlíženo, ale u Nohavici to vždy mělo svoji nezaměnitelnost a hodnotu: totiž hudební stránka. Tento písničkář byl jedním z nemnoha, kteří i v etapách kariéry, kdy vystupovali a nahrávali sami (spolupráce s kapelou, ať už to byla ta, vedená Zdeňkem Vřešťálem, nebo Čechomor, ale i studiové souručenství s Karlem Plíhalem, nechme stranou, to býval úplně jiný „level“), měli své doprovody pro kytaru, případně heligonku, do puntíku promyšlené a postavené tak, že i pouhé tříakordové mollové balady, byly ve svém žánru malými zázraky.
Žádný takový na Virtuálkách nenajdeme. Buď pseudolidové odrhovačky na bázi tradičního městského folkloru s „drhnutou“ kytarou nebo volné „balady“ se standardními „starofolkařskými“ kolovrátky bez jiskry podporují Nohavicovo tvrzení z doprovodného textu o „první dobré“.
Nohavica jako příklad přínosnosti tohoto modelu zmiňuje – jistěže (snad) opět v nadsázce – McCartneyho Yesterday coby píseň, která se jejímu autorovi „zdála ve snu“. To je sice možné, jakkoli ne všecko, co řekne svatý Paul, musíme nutně brát doslova, vtip je ale v tom, že i obyčejně zabrnkané a na diktafon natočené Yesterday by asi těžko udělalo bůhvíjakou díru do světa.
Promrhané dobré nápady
Druhá věc jsou texty, v těch je samozřejmě Nohavica silnější v kramflecích. Nebo se to alespoň jaksi očekává. Některé nápady jsou nepochybně dobré: hned úvodní Na Virtually! s trefnou a nadčasovou charakteristikou „internetového života“, žánrové obrázky Když jsem tahal kačera a Chtěl bych zažít, Milostná předvolební, již lze „obojetně“ vykládat jako parodii předvolebních hesel i svérázné milostné vyznání nebo Colours, inspirovaná nepochybně stejnojmenným ostravským festivalem, na kterém Nohavica letos sklidil skutečně monstrózní úspěch (více zde), a jež k jednotlivým barvám (lapsus s levandulovou, která je vůní, nikoli barvou, berme jako odpustitelnou autorskou licenci) přiřazuje malebné a romantické obrázky.
Na opačném pólu stojí vyloženě časové a i obsahově zjevně příliš „na sílu“ tlačené písně typu Tance mezi vejci (minirecenze zde), Mámo, svaž mi můj ranec, hrající na nejnižší pudy odpůrců platů europoslanců, Takové léto se ztracenou dalíkovskou pointou, která možná mohla působit vtipně v době zveřejnění kauzy výletů našich politiků za exotikou, ale ani o den déle, nebo Měl jsem holku, kde se autor sice „sichruje“ podtitulem „na lidové motivy“, ale která působí jako opsaná ze zdí záchodků v knajpě páté cenové skupiny a není ničím jiným než rýmovačkou k hodně pokleslému pobavení toho, kdo se pobavit nechá. „To se nasmějete, lidové vhttps://www.idnes.cz/kultura/hudba/virtualky-nejsou-spatny-napad-nohavica-je-jen-zbytecne-odflakl.A091027_091816_hudba_obrstvy,“ řekl by Cimrman…
Obecně pro prakticky všechny písně, ty s dobrými nápady i naopak, ovšem platí, že jejich řemeslné, textařské zpracování, vykazuje podobné nešvary, jaké jsou popsány v Tanci mezi vejci ve výše citované minirecenzi: těžko nafrázovatelné verše, laciné rýmy, tu a tam i logické lapsy. To je u Jaromíra Nohavici, jehož dosavadní tvorba je po této stránce většinou dokonale vybroušená, nemilé překvapení.
Připusťme, že Virtuálky jsou jen oddechová kratochvíle nepochybně zajímavého písničkáře, a že mnoho slov této recenze za ni nestojí. Jenomže to bychom nesměli vědět, že psaní písní na určitá dobová témata si už Nohavica v minulosti párkrát vyzkoušel. A výsledkem byly takové drahokamy jeho dosavadní tvorby jako Sarajevo nebo Velká voda. Za těmi zaostávají Virtuálky o desítky koňských délek. Bohužel.
Jaromír Nohavica: Virtuálky
vlastní vydání ve formátu mp3 (www.nohavica.cz), čas 34:20
Hodnocení iDNES.cz: 40 %
Ondřej Berz
Zdroj: IDNES