Smutné a nutné album Jaromíra Nohavici
WWW.NOVINKY.CZ – 27.3.2008
Jen co se v polovině března dostala nová deska Jaromíra Nohavici Ikarus na pulty kamenných obchodů, bez potíží se vyšplhala na první místo národní prodejní hitparády a po několikatýdenním kralování sesadila soundtrack k filmu Once oscarových Markéty Irglové a Glena Hansarda. Přes všechny peripetie z posledních měsíců, ony tiskem propírané estébácké a „udavačské“ kauzy, je Nohavica nadále miláčkem publika.
Svědčí o tom vyprodané sály lednového ostravského turné, na kterém album Ikarus vzniklo, zájem o novinku již v době, kdy se od února prodávala pouze přes internet, i divácká podpora, která je bez ohledu na absenci jakýchkoli nezpívaných slov z nahrávky cítit.
Nohavica je totiž nejistý a opatrný mluvčí. Pevnější v kramflecích je coby písničkář, a tak logicky zvolil obhajobu písní a textem. Respektujme toto rozhodnutí.
Mohl ke všem těm zesměšňováním a obviněním nadále mlčet a nahrát album s písněmi, které navazují na pestrost předchozí řadové desky Babylon. On se ale rozhodl vyjádřit, čímž nevratně uzamkl nahrávku do posmutnělé, melancholické, trochu poraženecké a současně sebelítostivé atmosféry. Desce to není ku prospěchu, její nálada je stereotypně ponurá, ovšem z lidského hlediska to lze pochopit i respektovat.
Nohavica obhajuje svou současnou i budoucí existenci. V úvodní Já si to pamatuju nastolil celé to téma a opsal tíživost situace. Jsou v ní vztek, bojovnost i slzy, trochu bezmocné rozložení rukou a spousta otazníků. S písní On se oběsil zašel do roviny absurdity. Nabroušen na konkrétní média nakrmil jejich tušené bažení po své definitivní prohře, po podlomení kolen, které budou sledovat v přímém přenosu.
V téhle písni jsou už jen vztek a ironie – žádná bojovnost nebo slzy. Nohavica se rozpláče až ve finále, v písničce Mám jizvu na rtu. Nejkrásnější na desce, nejpevnější, nejsmysluplnější, nejnohavicovatější, s povedenou melodickou linkou, básní namísto hudebního textu, s přesahem soukromí do umění a naopak.
Boj o čest
Teprve v tomto momentu se zcela otevře i jiný rozměr alba, ten okleštěný o písničkářův boj o vlastní čest. Poslední skladba na desce odkryje nezpochybnitelnou zručnost, s níž Nohavica napsal nové texty i přebásnil v Píseň o příteli Vysockého song. S níž jemným textem opředl Beethovenovu skladbu (Ona je na mě zlá) nebo přiznal souznění s Karlem Krylem či Jiřím Suchým.
Je třeba též žehnat poměrně neobvyklému nápadu nahrát nové písničky na koncertech. Tím všechny své ostravské zastávky z prahu letošního roku povýšil na nezapomenutelné a současně jim vyrobil (coby Nohavica – vydavatel) pádný suvenýr. Smutný a zbavený energických výbojů, současně ale nutný, aby vůbec mohl pokračovat dál.
Jaroslav Špulák, Právo
Zdroj: www.novinky.cz