Nohavicovi se Ikarus povedl
MF DNES – 20.2.2008
Písničkář na nové desce nabízí velké příběhy, hříčky, balady i osobní pohled na minulost
Když Jaromír Nohavica promluví, stane se tak spíš prostřednictvím internetu. Anebo písní. Jeho nové album Ikarus, které bylo natočeno během osmi lednových koncertů v Ostravě, zahajuje píseň Já si to pamatuju. Song připomíná jinou jeho skladbu z počátku 90. let, Mikymauz, která představila nového Nohavicu.
Tenkrát se vyvlekl z alkoholového objetí, nyní má za sebou zkušenost z veřejné palby sdělovacích prostředků: „V novinách zahlédl jsem vlastní podobiznu, narozen v komunismu, umřu v komunismu. Na četu ČT četují si s mačetami četné čety, jako před léty ty samé věty. Lidé se radují, jak je ta pravda prostá, dobře mu tak, však on ví, za co dostal, a mezi těmi všemi darebáky jako jeden z mnoha: Vicanoha, nějaký Vicanoha,“ zpívá Jaromír Nohavica.
Nohavica rozhořčeně drtí slova mezi zuby, cítí se napaden a brání svůj pohled na minulost: „Já o tom něco vím, zasrané STB, já si to pamatuju, tu hrůzu pamatuju, ty noci pamatuju, ta rána pamatuju, zákazy pamatuju, seznamy pamatuju.“ Motiv konopí, který se objeví v najazzlém vánočním songu Ježíšek, jejž provází potlesk do rytmu, se promění v konopný provaz ve skladbě On se oběsil („píší mi slušní tohoto světa: Běž se oběsit“).
Vysockij i Beethoven S těmito písněmi včetně rozbolavělého songu Co se to stalo, bratříčku, získala deska výraznější osobní ostří, které patrně vyvolá další polemiku o Nohavicovi nebo o jeho i naší poměrně nedávné minulosti. Ovšem je to jen jeden rozměr měňavého alba Ikarus, natočeného v prostoru klubů, s jednoduchým doprovodem Nohavicovy kytary, flétny Michala Žáčka či klavíru Dalibora Cidlinského. Komorní prostředí skladbám prospělo, posílilo jejich bezprostřednost.
Nohavica je znamenitý písňový dramatik i zpěvák. Vytvoří příběhy, srostlé s přirozenými melodiemi, umí rozjitřit emoce. Když zpívá o nevyřčených slovech v baladě Ty ptáš se mě, vyvolává pocity smutku z odcizení. Zatíží hudbu temnotou nebo šíří uvolněnou náladu ve skladbě Ostravian Pie. Uvádí na svou písňovou scénu různé postavy včetně biblického Noema, který ve stejnojmenné skladbě zachraňuje lidstvo před novou potopou z oteplení.
Nohavicovy písně jsou přitažlivé nejen strhujícím způsobem vyprávění. Bez velkých rekvizit Nohavica vystaví rozlehlé dějové i dějinné obrazy (Do dne a do roka), zároveň je propojí s pocity drobného jedince ve znamenité skladbě Mám jizvu na rtu. Titulní píseň svazuje symbol Ikara, jemuž odkapává z křídel vosk, s přízemními starostmi dole na zemi a zároveň nabízí pohled z výšky na velké lidské hemžení.
Nohavica se také klaní svým vzorům Vladimíru Vysockému nebo Jiřímu Suchému. Převezme melodii a trefně přebásní slova toho prvního ve skladbě Píseň o příteli a pohrává si s textovými motivy Jiřího Suchého ve skladbě Pro Martinu. Melodii Ona je na mě zlá si vzal od Beethovena, avšak s Nohavicovým textem je z ní čistá milostná balada, téměř lidovka.
Nohavicovy písně lze brát jako ryze osobní i čistě vymyšlené, někdy člověk opravdu neví. Není to vlastně důležité. Jaromír Nohavica prostě vydal další povedenou desku.
Jaromír Nohavica: Ikarus
vlastním nákladem, čas 43:28
Hodnocení 70 %
Vladimír Vlasák
Zdroj: MF DNES