Jaromír Nohavica – Pražská pálená – staženo z internetu.
WWW.FOLKCOUNTRY.CZ – 2006
V současnosti asi nejpopulárnější český zpěvák Jaromír Nohavica vydal album Pražská pálená. Uvědomuji si, že hned první věta by mohla vzbudit pochybnosti. Jenže na otázku, zda se dá těch třiadvacet empétrojek, které je možné stáhnout na stránkách www.nohavica.cz, považovat za řadové album, si troufnu dát kladnou odpovědět.
Doba se mění a Internet je třeba brát vážně, i co se týče té „oficiální nekradené“ hudby, ať se to lidem v hudebním průmyslu líbí, nebo ne. Jarek Nohavica je svým vstřícným přístupem k Internetu znám již dlouho, a tak Pražská pálená, vzniklá na pražských koncertech, je logickým vyústěním. Sám zpěvák mnohé vysvětlil na svých stránkách: „Pražská pálená je můj nápad. Schylovalo se k tomu v mé hlavě, jako když potůčky z hor se slévají v údolí v řeku. Všechny ty maličkosti kolem internetu, vypalování, Milionáře, který oběhl v mp3 republiku, všechny ty projevy svobody, ale i nesvobody v mé zemi, mne na Betlémském náměstí v sobotu před prvním pražským koncertem přivedly k myšlence vyvázat se. Vymknout se všem. Navázat s vámi přímé spojení. Tady jsem. A vrátit se jakoby do 80.let, kdy jsem nebyl vydáván. Jen jsem hrál a zpíval. A přesto se mé písně šířily. – Doba se změnila. Za časů Mozarta jsi musel chodit za hudbou, než pak hudba na nosičích se začala vlupovat do tvého bytu sama. Velkým obloukem se vrací jedinečnost živého koncertu a mediální nosič je pouhým nosičem vody. Milým dárkem a pozváním, přijďte si se mnou zazpívat.“ A nemylme se, vše, co tento písničkář vydá se výborně prodává a i koncerty jsou vždy vyprodány až neuvěřitelně rychle, takže tvrzení objevující se v internetových diskusích, že zpěvák dal nahrávky volně ke stažení, neboť by se CD s nahrávkou živého koncertu stejně neprodávalo, je naprosto nesmyslné.
Ostatně nejedná se o typický „živák“, vydávaný, třeba když kapela musí naplnit smlouvu s vydavatelstvím a nemá dostatek nového repertoáru. To se prostě znovu natočí již vydané písně a největší rozdíl pak spočívá ve skutečnosti, že jsou zaznamenány při koncertě a na nahrávce je slyšet i publikum. Jenže Nohavica zařadil na Pražskou pálenou písně, které dosud nebyly oficiálně vydány, nepočítáme-li třeba, že se skladba To nechte být objevila na kazetě Folkfórum, dnes již pozapomenutém záznamu porevolučního setkání písničkářů.
Ostatně, první Nohavicovy desky Darmoděj, V tom roce pitomém a Osmá barva duhy byly také natočeny na koncertech. Nejvíce písní na Pražské pálené pochází z osmdesátých let a sběratelé Nohavicových nahrávek, které se šířily na šumících kazetách, je dávno znají. To se ovšem zřejmě nedá říct o „novém“ publiku, které si charismatického písničkáře objevilo někdy v dobách Divného století a Roku ďábla. V žádném případě se však nejedná o druhořadé méně kvalitní písně, které by měly zůstaly právem nevydány. Prostě jen v době, kdy byly pro Nohavicu aktuální, nebylo možné je zachytit na oficiálních deskách.
Píseň o té revoluci (1982), Bahama rum (1981) nebo třeba V bufetě na stojáka (1981) byly známé hity starých koncertních kazet a mnozí si asi vzpomenou také na slavnou Haleluja (1985), dříve uváděnou též jako Velká zpověď, vypočítávající co vše na autora „vědí, ti co nahoře sedí“, končící vzdorovitým výkřikem, tak sedícím k rozevlátému Nohavicovi těch let: „A víte co mi můžete, a hádejte kam“. Ještě na jednu píseň z těch nejstarších bych rád upozornil. Krásná Svět je malý pomeranč (1982 – jinak též V Letadle Praha – Montreal) s pozitivním poselstvím, právě kvůli takovým jsem ve svých osmnácti jezdil od koncertu ke koncertu: „Ať už jsi kdokoli, jsi bratr můj, jsou mezi námi jen pomyslné čáry, ať už jsi kdokoli, jsi bratr můj, šest světadílů je šest kolíčků od kytary“. Písně vzniklé po revoluci jsou na albu sice ve výrazné menšině, ale o to více mě potěšily. Jsem rád, že zde najdeme třeba Ranní hygienu (1990), písničku, která mě na koncertech ze začátku devadesátých let oslovila zachycením atmosféry rychle se měnící doby, třeba pomocí pijáka, který se v barech Gottwaldova prochlastal k Zlínu. Milé je i vtipné povzdechnutí Staré dobré časy (1991), laskavě si utahující z nostalgického pohledu za dobou kdy „byl jistý sociální výdobytek“ a „po lukách zněly šťastné dětské hlasy“, ale i z obdivovaných disidentů a písničkářů: „hráli jsme nebezpečnou muziku a holky byly svolné ke styku“. A hlavně na Pražské pálené najdeme dle mého názoru jednu z nejkrásnějších Nohavicových písní Hvězdu (1990): „Našel jsem včera hvězdu, pět rudých cípů měla, někomu asi spadla z ramene nebo z čela. Někomu zřejmě slítla a on si toho ani nevšim, tak je to s každou láskou, tak je to prostě se vším.“ Píseň o tom, že ne všechny cesty vedou tím správným směrem, je pokorná, moudrá a plná krásných veršů. Podobně silná je i To nechte být (1988): „Šaty i chléb, duši i čest, berte si vše, i kdybych žebrák, byl budu mít víc, než myslíte, obrat mě o všechno, chcete-li, můžete, to, co však v sobě mám, to nedostanete, to je jen mé“.
Na Pražské pálené samozřejmě nenajdeme jen vážné písně, ale také Nohavicovu „lidovější“ a humornější polohu, která publikum baví a má jistě také svůj podíl na jeho současné masové popularitě. Byla to vždy jedna z Nohavicových hudebních tváří a o tom, že je posluchači velmi žádaná, svědčí i nevídaný úspěch Ladovské zimy, která, ač šířená také jen Internetem, se stala hitem, jakému se žádný ze současných šlágrů podporovaných rotacemi v rádiích a kampaněmi vydavatelů nemůže zdaleka rovnat. Z těch méně závažných písní na Pražské pálené jmenujme třeba dvojici skladeb Kdyby (1986) a Moje milá dej mi ještě šanci, nebo Ragby (1983) a Cyklistiku (1986), dva příspěvky z kdysi na koncertech uváděného bloku sportovních písní.
Vraťme se však přeci jen ještě k závaznějším skladbám. Album totiž trochu překvapivě uzavírá (nepočítáme-li bonus) populární píseň Pane prezidente. Nohavica o ní na koncertech tvrdil, že nikdy nevyjde na žádném albu, aby ji nemohla rádia zničit neustálým omíláním. Stížnost zklamaného občana k Václavu Havlovi je další písní, která se mezi lidmi šířila dříve, než byla oficiálně vydána. Nohavicu prý k jejímu napsání inspirovala skutečnost, že prezident Havel v roce 1997: „nesmočil v moravské velké vodě ani nohavice svých kalhot“. Kupodivu se příliš ke slovu nedostala populární heligonka. Kromě písně Dívky v šatech z krepdešínu (1982) a bonusu pojmenovaného Honzíkova cesta, což je krátká instrumentálka, jsou všechny písně alba doprovázeny kytarou. Jednoduchý doprovod, bez hostů a dalších nástrojů ovšem na působivosti písním nijak neubírá.
Ano, Pražská pálená je podle mého úsudku jedno z Nohavicových řadových alb a jsou na něm nejméně stejně kvalitní písně jako na předchozích deskách Babylon a Moje smutné srdce. Ocitujme ještě naposledy samotného autora, na svých stránkách odpověděl zpěvák na otázku, zda hudební průmysl skřípe zuby, když mu utíkají procenta ze zisku, takto: „Já jsem svůj hudební průmysl. A já zuby neskřípu. Jsem moc rád, že jsem Vám mohl udělat radost. A vyzkoušet, jak funguje internet. Super.“
Jenže na konci března si Pražskou pálenou stáhlo již více než padesát tisíc lidí a hudební průmysl (OSA) zuby skřípe. Naštěstí si Jarek Nohavica dělá věci podle sebe a je zase jednou na čele (i když samozřejmě není prvním z písničkářů, který dal své album volně ke stažení) a udělal další počin, který je v naší hudbě naprosto nepřehlédnutelný a výjimečný.
Vašek Müller
Zdroj: www.folkcountry.cz