Jaromír Nohavica má novou desku. Kdykoliv zazní tato věta, je každému, kdo se alespoň trochu zajímá o naši hudební scénu, jasné, že se jedná o událost. Tento ostravsko-těšínský bard (trochu klišé, já vím, ale kdo jiný by mohl být zván bardem, když ne Nohavica?) již dávno neoslovuje pouze folkové publikum. Popularita jeho tvorby je pravděpodobně tak velká mimo jiné i proto, že se nikdy nebál v rámci svého dobrého vkusu experimentovat. A mezi jeho nejvýraznější experimenty se jistě zařadí i „Pražská pálená“, i když tentokráte nikoliv pro svůj obsah, nýbrž způsob distribuce. Kdokoliv máte jen trochu rozumně rychlé připojení k internetu, máte možnost si na Jarkových stránkách toto živé album o dvaadvaceti písních stáhnout buď ve formátu MP3 v kvalitě 192 kb/s (celkem 92,174 MB dat), nebo ve formátu WMA v kvalitě 48 kb/s (23,53 MB dat). A to vše zcela legálně a zdarma, neboť, jak Jarek v internetové debatě se svými příznivci pravil: „Za dárky se neplatí.“ Tak pojďme ten balíček otevřít a nahlédnout, co je v něm.
V prvé řadě je to dárek pro nás, kterým ty staré šuměnky, nahrávané kdysi tajně bůhvíkým na Jarkových koncertech, už opravdu přestávají hrát. Vysvětlení pro vás, milé děti: šuměnkami myslím magnetofonové kazety (takové to malé se dvěma kotoučky, mezi nimiž se sem a tam převíjela uzoučká hnědá páska). Ony už ty kopie, co jsme získávali všude možně – já třeba od spolužáků na střední škole -, byly nejméně 158. a věk a neustálé přehrávání se na nich také podepsaly. Tak pro nás je „Pražská pálená“ dárkem jako hrom. Pokud se nemýlím, tak nejnovější píseň je závěrečná „Pane prezidente“ z konce devadesátých let. Její zařazení je trochu překvapivé, neboť když tuto Václavu Havlovi věnovanou skladbu Jarek složil, říkával na koncertech, že ji nikdy na žádnou desku nedá. Ale uznávám, že toto je takzvaná jiná situace. A ostatní? Vzpomínka na vzpomínku, při kterých jednoho (mě) lehce mrazí v zádech, začíná(m) se přiblble usmívat a do očí dostává(m) nostalgický výraz. Do očí, které nevidí bedýnky u počítače, z nichž se linou empétrojky, ale koukají kamsi do doby před patnácti lety, kdy jsem si ty písničky poprvé začínal prozpěvovat a objevovat pomalu, ale jistě, že Karel Kryl není jediný muž s kytarou, který stojí za to, aby byl vnímán.
A tak se zde vyskytují takřka neznámé sportovní sestřičky slavného „Fotbalu“, podle mne povedenější a navíc krásné druhé plány skrývající „Ragby“ a „Cyklistika“ (škoda jen, že Jaromír asi opravdu už nikdy nedá dohromady čtvrtou píseň do party, geniální minimalistický „Tenis“, který není ani na „Pražské pálené“). Trochu nesměle oproti publiku před rokem 1989 opakoval sbor v aule Filozofické fakulty, že „Čechové, Čechové, všechno je v jeteli“, a já stejně jako kdysi jednou Jarek si v citované „Písni o té velké revoluci 1848“ jetel nahrazuji poněkud přesnější lokalizací. Pokračují zmatky v názvech některých písní, takže ta mně známá jako „Chacha“ se zde jmenuje „Pavilon č. 5“, ale to nic nemění na tom, že „Zalezu na klozet / mušle je trůnem / a jsem od A do ZET / Giordanem Brunem / netřeba odvolat / vyřčené názory / v nejhorším sestra zavolá / nějaký doktory“. A to raději nemluvím o tom, jak mé srdce poskočilo radostí, když moje hořící liška (myslím samozřejmě prohlížeč Firefox) ohlásila, že jsou kompletně staženy takové klenoty mému srdci velmi milé jako „Bahama rum“ a „Dívky v šatech z krepdešínu“ (druhá jmenovaná jediná v doprovodu heligonky). Jo jo, je to dávno, holt už půl života, tak odpusťte tu nostalgii…
Technicky se jedná o nahrávku spíše podprůměrnou, budeme-li ovšem poměřovat současnými standardy pro záznamy koncertů, kdy jsou jednotlivé písně nahrávány i několikrát za sebou a poté mnoho dnů či týdnů upravovány ve studiu. Zde Nohavica nahrál na každém koncertě dvě písně a opakoval jen ve dvou případech, a to na zvukových zkouškách následujících koncertů. Proč nebyl spokojen s koncertní verzí písně „To co nemám nemůžu ti dát“ netuším, „Cyklistiku“ v Lucerně pokazil výpadek paměti tuším ve třetí sloce a stříhání by bylo zbytečně složité. Trošku v průběhu celého alba kolísá hlasitost a také poměr hlasitosti nástroje a zpěvu, ale na druhou stranu tyto drobné technické nedokonalosti jen umocňují vzpomínky na staré nahrávky – šuměnky.
Zkrátka a dobře, „Pražská pálená“ je dárkem zejména pro ty, kteří se těšili, že Jarek Nohavica jednou vydá písničky z období před svým prvním albovým vrcholem zvaným „Mikymauzoleum“. Alba vydávaná posledních dvanáct let obsahovala jen pár drobných exkurzí do tvorby zejména osmdesátých let a úplného počátku let devadesátých, většinou totiž na nich byly nové písně. „Pražská pálená“ pamětníkům jejich přání plní měrou vrchovatou, i když každý by jistě našel dvě, tři nebo dvacet dalších, které mu zde chybí, ale tak tomu bude vždy. Jen by mě zajímalo, zda tolik písní s více či méně utajeným protibolševickým podtextem soustředil Jarek na jednu desku na počátku roku 2006 schválně, nebo je to pouhá náhoda. Každopádně se oprostím od sentimentu, ohodnotím tohle velmi speciální album a ty, kdož mají podobné vzpomínky jako já, poprosím, by si k němu přihodili jeden bodík navrch.
P.S.: Obal zde uvedený je jeden z několika desítek návrhů, které na svých stránkách Jarek Nohavica sbírá a ze kterých se chystá vybrat jednu vítěznou podobu.
MP3 k recenzi poskytl Jaromír Nohavica.
Album: Jaromír Nohavica – Pražská pálená
Hodnocení: 8/10
Celkový čas: 65:31
Skladby: Stanice Jiřího z Poděbrad, Hvězda, Nechte to koňovi, Ragby, Kdyby, Moje milá dej mi ještě šanci, To nechte být, Svět je malý pomeranč, To co nemám nemůžu ti dát, V bufetě na stojáka, Píseň o té revoluci 1848, Bahama rum, Staré dobré časy, Zestárli jsme lásko, Ranní hygiena, Dívky v šatech z krepdešínu, Halelujá, Cyklistika, Natáh jsem sadu nových strun, Život, Pavilon č. 5, Pane prezidente
Michal Koch
Zdroj: MUSICSERVER.CZ