Hodina ďábla – Portrét českého písničkáře Jaromíra Nohavici
ČESKÝ LIDOVÝ KALENDÁŘ (CHORVATSKO) – 2010
Toto je příběh, o který jsme nedočkaví podělit se s vámi. Jde o příběh o úspěchu a o tom, jak se mu vyhnout bez nadbytečných proč. Je to příběh o životě v tlamě neřesti a vyváznutí z ní. Příběh o slávě a pádu na dno pod břemenem její bezcitnosti, o strachu před všemi neštěstími, minulými, současnými i budoucími. Příběh o hrůze alkoholických kopců, o návratu do legendy a zase zpět. Toto je…
Hodina ďábla
Těmito slovy začal ve čtvrtek 5. ledna roku 2006 v radiu Daruvar pořad, který nikoho nenechal lhostejným. Šlo o hodinový hudební portrét známého českého písničkáře Jaromíra Nohavici. Bylo to povídání neumyté, nekompromisní, bez celofánu, a titul Hodina ďábla byla parafrází filmu Petra Zelenky Rok ďábla, který mluvil o Nohavicově léčbě alkoholismu. Přestože jde o Daruvar, středisko české menšiny, a o rozhlas, ve kterém více než čtyři desetiletí běží pravidelný pořad v češtině, málokdo věděl, kdo je Nohavica a málokdo poslouchal jeho písničky. Pořad stejně zaujal pozornost nejen krajanských posluchačů, ale také všech ostatních. Autor Mato Pejić, nyní novinař Jednoty, shromáždil obdivuhodné množství údajů, ilustroval je ukázkami z písniček a přebásnil kolem dvacet básní, charakteristických pro Nohavicovou tvorbu, které si nyní můžete přečíst v dvojjazyčné podobě. Pořad vyvolal mnoho reakcí, vbrzku byl reprizován v českém vysílaní, a nakonec získal cenu Zlatý mikrofon chorvatského sdružení lokálních medií HURIN.
Legenda českého folku – jedna z legend – téměř mýtická osobnost – folkový mučedník, svou i vinou jiných – bohém, snad první po Jaroslavu Haškovi – zrzavý pihovatý povaleč – nezkrotitelný, nedosažitelný, tajemný, nepokořitelný – persona non grata – trubadúr tulák – básník lidové prostoduchosti – jasný, vytříbeně jednoduchý – dovedný pisatel textů – kouzelník slova i mysli, občas šarmantně povrchní – prostořeký skákač do vlastních úst – patetik a posměváček – zpěvák slabého, ale neuvěřitelně okouzlujícího hlasu – kytarista samouk – autor chorálů pro mše a křehkých intimních veršů – jedinečný překladatel a propagátor Vysockého a Okudžavy – zhudebnitel poezie Bezruče a Blocka – legenda české kultury osmdesátých let, jedna z nich…
Kdo je ten tak významný činitel, že si zasloužil tolik komplimentů a takové bohatství epitet? Jaká je to osobnost, že se kvůli ní dokonce vymýšlejí nové formy hudebně-literární kritiky, jako je tento popis bez sloves a rukavic. Je možné, že jde o jen jednu osobu, je to vůbec člověk a žije-li?
Papoušek arara
zobáčkem z krabičky
vytáh mi na pouti los
stálo tam Čeká tě kytara
sláva a písničky
smůla a rozbitý nos
Řek jsem mu Máš krásné peří
papoušku hlupáčku
pouťový čaroději
ale kdo by dnes věřil
osudům za kačku
poukázkám na naději
Osud se nepíše přes kopírák
osud se na pouti nevybírá
osud je malůvka na lemu talíře
vystydlá polévka chudého malíře
malíře hm
Papiga arara
Kljunom iz škrabice
Na vašaru izvuče loz
I proreče: Čeka te gitara
Slava i pjesmice
Smola i razbiti nos
Rekoh joj: lijep si mi svat
I za priču imaš dara
Ti vašarska lucprdo
Ali tko će još vjerovat
U fatum za pet para
U nadu s potvrdom
Sudba se indigom ne kopira
Sudba se na vašaru ne bira
Sudba je na rubu tanjura šara
Hladna juhica sirotog slikara
Slikara hm
Je to Jaromír Jarek Nohavica, český skladatel a autor textů, šansoniér, zapisovatel kruté skutečnosti, tlumočník aktuálních událostí, který zvedal hlas proti nespravedlnosti a lidské hlouposti, poslední romantik tohoto světa a idol armády zbožňovatelů, který nenávidí armádu. Ne, nemějte strach. Nepodstrčili jsme vám žádnou dokonalost, sterilitu, monotónnost a nudu. Toto je příběh plný zvratů a vzrušení a není ani trošku příjemný. Má sice šťastný konec, ale vede k němu cesta dlouhá, protože jsme ještě na samém začátku, cesta útrpná a pochmurná,.
Je lepší způsob pro začátek než – konec, obraz aktuálního stavu věcí? A potom se dáme na flach-backy. Poslední album Jaromíra Nohavici je Babylon z roku 2003. Ukázalo, že se zpěvák s konečnou platností stal všenárodním majetkem a zároveň platidlem pro zúčtování, které si každý přivlastňoval, a nedotknutelná ikona i předmět nekritického slintání. Poněvadž jsme v demokracii a každý může zveřejnit své mínění, – nebo cizí – stejně bez milosti a slitovaní, taktéž bez respektu a studu, o Nohavicovi se z jedné strany mluví s patetickým nadšením, a z druhé se zveřejňují analýzy textů, v kterých se lékárnickou váhou váží každé slovo. Říká se například, že ten a ten text není nic moc, protože se v něm jedno čtyřslabičné slovo kvůli rýmu a metrice nesprávně změnilo do slova tříslabičného. K takovým, ale i mnohým jiným, Nohavica promlouvá na Babylonu písní Nic moc:
Píšu co chci co se mi chce
co mé srdce žádá
a pan kritik hudební znalec
z toho strádá
Já ho chápu já mu rozumím
já jinak písně skládat neumím
možná že umím ale nechci
možná jsem propadl v poslední lekci
Pišem što hoću, što mi srce želi
Što mi se prohtije, i kvit
A gospon kritičar nek‘ veli što veli
I neka ide v rit
Ali, razumijem njegove teze
Jer ja sa skladanjem nemam veze
Možda i imam, boli me briga
Tko zna što me je naučila knjiga
Je to ono Šenoovo Hej, buď svůj, vždyť stvořen jsi celý/ V hrudi nosíš, bratře, srdce celé/ neklesej na mysli a abys nebyl mdlý/ K jasnému nebi své čelo pozvedni a je-li pro to ospravedlnění a jaké, anebo mají pravdu ti, kteří mluví o naduté přetvářce. Jedni tvrdí, že toto album v trvání pouhých třiceti osmi minut kromě nedostatkem množství trpí i nedostatkem kvality. Jiní zatím nadšeně deklamují o hudebním kouzlu, pěvecké zralosti a suverénních rýmech, mezi které každopádně patří i věnování Karlu Krylovi, předčasně zesnulému bardovi české šansony:
Já ženich a ty má nevěsta
co nás to potkalo na cestách
neptej se stejně ti nepoví
za stromy dva vlci hladoví
Dva vlci s jizvami na těle
z oblohy svržení andělé
nepoví mlčí mají hlad
jediný na světě já tě mám rád
Vyšplhám větvemi do koruny
cestu nám osvětlí oko Luny
přes rokle výmoly přes jámy
půjdeme a milost nad námi
přes rokle výmoly přes jámy
půjdeme hm-hm-hm-hm hm hm-hm
Ja ženik, ti moja nevjesta
Što nam je donijela ta cesta
Ne pitaj, svejedno ne znaju
Vukovi koji nas gledaju
Dva teško ranjena kurjaka
Anđeli svrgnuti s oblaka
Šute, gladna su obadva
Jedini na svijetu volim te ja
Uspnem se granama sve do krune
Cestu nam osvijetli oko Lune
Sve preko gudura i jama
Idemo, a milost nad nama
Sve preko gudura i jama
Idemo hm-hm-hm-hm hm hm-hm
Jak to ale všechno začalo? Jaromír Nohavica se narodil 7. června 1953 v Ostravě v rodině, ve které byly písnička a hudba každodenním jevem, a otec – novinář a básník – mu otevřel dveře k místní inteligenci. Prázdniny trávil na vesnici a poměrně brzy se mu vyskytla příležitost psát texty pro ostravské popové zpěváky; zvlášť dobře a dlouho spolupracoval s Marií Rottrovou.V mezičase neuspělo studium na Vysoké škole báňské, oženil se a odstěhoval do Českého Těšína, vysloužil vojnu, narodila se mu dcera Lenka, pracoval jako manuální pracovník a knihovník. A pak se, právě jako v onom vtipu, všechno přihodilo najednou. A všechno se dalo jiným směrem kvůli ani míň ani víc než – Ozzy Osbournemu a skupině Black Sabbath.
Je to píseň, která zcela změnila život a dílo Jaromíra Nohavici – She’s Gone je málo známá skladba skupiny Black Sabbath z alba Technical Ecstasy z roku 1976, o kterém převládá mínění jako o neúspěchu a brzy se na něj zapomnělo. Nohavica píseň přebásnil jako Lásko voníš deštěm, a nová věc v provedení Marie Rottrové se stala velkým hitem a divem přebásnění a překonala bohemizovanou verzi Simon/Garfunkel standardu Bridge Over Troubled Water, kterým začala veřejná spolupráce Nohavica – Rottrová. Považuje se za nejdůležitější cover v celých dějinách české populární hudby.
Jde déšť a já jdu s ním
jdu městem jenž znám
a hledám stopy včerejší včerejší
jdu stejným směrem jak dřív
a vzpomínám
a všechno zdá se krásnější
Jak dlouho dlouho ještě
půjdu ti vstříc
člověk je velmi krátce živ krátce živ
má Lásko voníš deštěm
jsi z plískanic
však hřeješ stejně jako dřív
I déšť jak dřív je stejný
i já já jsem táž
Jen cosi skříplo v orlojích orlojích
Byls tu a stále jsi jenom se ukrýváš
Jdu deštěm ve tvých šlépějích
ó má Lásko
Ide kiša i ja s njom hodam
Poznate ceste me grle
I tražim tragove blijede blijede
Idu istim smjerom k’o onda
Sjećanja hrle
I slike odmah više vrijede
Koliko još ću i da li sve više
Pred tebe u daljine
Čovjek na svijetu dugo nije, dugo nije
Moja ljubav kišom miriše,
Od bljuzge je i fajhtnine
A ipak grije baš kao prije.
Kiša je uvijek ona stara
I ja ja sam jednaka
To se sata čuje štropot blag, štropot blag
Bio si tu i uvijek si, samo od sebe ne daješ znaka
Po kiši pratim tvojih stopa trag
O, moja Ljubavi.
Prosím nesmrtelné autory o odpuštění, že jsem se odvážil kulhat onou cestou, po které oni kráčeli svým božským krokem, je myšlenka – přiměřená pro takové situace – kterou používal Julius Zeyer, český básník, dramatik a prozaik, autor neoromantických parafrází starých porovnání a mýtů. Ale Jaromír Nohavica, který také umí do nového kontextu vložit historický fakt, nemusel psát květnatá věnování, protože se během noci stal idolem celé generace, předmětem zbožňování a napodobování. Dříve než se mu podařilo zorientovat se, octl se na piedestalu a zároveň a stejně rychle a náhle se mu na krk pověsil veškerý boží establishment, špehové, fízlové, politika a služba bezpečnosti, a tak se naplnilo to, o čem zazpíval jeden zdejší rádobyskladatel a kytarista o jistém notorním Božovi zvaném Pub – jedni ho chválí, jiní litují, třetí říkají: ehm, můj brácho, ten byl zkažený jak děravý zub.
Ale, jak je to možné? Jak se mohlo stát, že bezelstný bavič, který si jako stovky jiných vytvářejí image podle Boba Dylana, Pete Seegara a Donovana, bardů hudebního protestu generace šedesátých let, který kromě kytary a heligonky nepoužívá žádné jiné nářadí ani náčiní a v textech nemá těžší témata než je mír a láska, se stal nebezpečným pro stát a společnost? A ještě navíc Jaromír Nohavica, který vlastně mnohem méně napodoboval západní básníky vzpoury a odporu, než se mechal inspirovat hlavně mudrci z Východu, zvlášť Bulatem Okudžavou a Vladimírem Vysockým. Jak mohl vadit soudruhům ze socialistického vrcholu tehdejšího Československa? Jednoduše – komunistický režim nemohl zůstat lhostejný vůči tak velké popularitě. Vadilo mu Nohavicovo charisma, takže básník dostával zákazy a povolení, podle turbulence tehdejšího schizofrenického stavu, v kterém se už dlouho sovětským impériem nesla ozvěna Gorbačovovy glasnosti, a v Čechách stále trvala hluboká normalizace.
V té, zřejmě, nebylo moudré posmívat se takovým svátostem jako jsou vojsko, armáda, ozbrojené síly, ale on to všechno usilovně dělal. Přebásnění pacifistické skladby Dezertér Francouze Borise Viana mu přineslo velký úspěch na festivalu Porta. Už dříve, na svém prvním vystoupení, když po dlouholetém odmítání postavit se před popravčí četu silných reflektorů, jako vážný devětadvacátník debutoval s kytarou v ruce, s překladem Okudžavova Setkání s Puškinem, zazpíval i vlastní grotesku Když mě brali za vojáka.
Když mě brali za vojáka
stříhali mě dohola
já vypadal jsem jako blbec
jak i všichni dokola-la-la-la
jak i všichni dokola
Kad sam išao u vojsku
Na nulu me šišali
Ličio sam na debila
Kao i svi ostali li li
Kao i svi ostali.
Stalo se v březnu 1982 na manifestaci Folkový kolotoč v ostravské čtvrti Poruba: začal závratný vzestup Jaromíra Nohavici do postavení nedotknutelné veličiny. Publikum ho přivítalo s otevřenou náručí možná právě kvůli bystrému odstupu od ikon světového folkového hnutí a nabídky Bulata Okudžavy a Vladimíra Vysockého v originále nebo v cizích či vlastních přebásněních anebo proto, že na rozdíl od jiných, kteří tápali v tomto žánru, na scéně nepůsobil nedospěle a diletantsky, ale jako vyspělý profesionál.
Jaromír Nohavica vlastně na české veřejné scéně obsadil místo básníků, kteří museli emigrovat, což samo o sobě bodalo do očí, a jeho popularita nezadržitelně bujela vzdor tomu, že jeho písně vůbec nebyly zapsány na zvukových nosičích. Byly jen koncerty a ústní podání a teprve roku 1985 maxi singl Cesty se čtyřmi písněmi. Mezi následovníky kolovaly kasety s kopiemi pirátských snímku živých vystoupeni, často pochybné kvality. Dlouhohrající desku natočil až v roce 1988, a zase to byla sbírka koncertních zápisů z toho a předchozího roku. Jmenovala se Darmoděj.
Šel včera městem muž
a šel po hlavní třídě
šel včera městem muž
a já ho z okna viděl
na flétnu chorál hrál
znělo to jako zvon
a byl v tom všechen žal
ten krásný dlouhý tón
a já jsem náhle věděl
ano to je on
to je on
Celý se strachem chvěl
když jsem tak k němu došel
a v ústech flétnu měl
od Hieronyma Bosche
stál měsíc nad domy
jak čírka ve vodě
jak moje svědomí
když zvrací v záchodě
a já jsem náhle věděl
ano to je Darmoděj
můj Darmoděj
Išao gradom muž
Sred glavne ulice gazio
Išao gradom muž
S prozora sam ga spazio
Na frulicu je svirao
Ječalo kao zvon
Sve je u srce dirao
Taj lijepi dugi ton
A ja sam odjednom znao
Da to je on
To je on.
Sav je od straha treptao
Kao promrzli klošar
U ustima frulicu imao
Hieronimusa Bosha
Mjesec stajao nad kućama
K’o patka što zuri u vodu
Baš kao što radi moje ja
Kad povraća na zahodu
Odjednom mi je bio znan
Da, to je Zgubidan
Moj Zgubidan
Darmoděj je ještě jedno věnování Karlu Krylovi, legendárnímu písničkáři a básníkovi, který většinu života strávil v Německu, v Mnichově, s nímž měl Nohavica několik společných vystoupení jednak na folkových festivalech, jednak na koncertech. Přímo se napojuje na jeho Divného knížete. Název přejal z básně Modlitba k bohyni paměti Karla Šiktance, kterému Nohavica také věnoval píseň. Analytikové v připomínce Hieronimuse Bocshe poznali reminiscence na Vladimíra Mertu, Nohavicova českého spolupracovníka, v hudebním smyslu, že Nohavicova melodie občas připomíná Jiřího Suchého z legendárního dueta z divadla Semafor. V impresum novějších projektů se nejčastěji uvádějí jména Karla Plíhala, autora skvělých veršů, taktéž skladatele a textaře a výborného instrumentalisty na akustické kytaře, jakož i Radka Pastrňáka ze skupiny Buty. Zvláštní tón Nohavicovým posledním albům dávají aranžmá a produkce Víta Sázavského, kdysi člena kultní skupiny Nerez, s kterou získala slávu zesnulá autorka a zpěvačka Zuzana Navarová. Většina z nich byla i v písních, v nichž se připomínají mnohé historické osobnosti jako kníže Václav, markýz Gero, Poncius Pilát… a zase současníci – Jarkova manželka Martina, děti Lenka a Jakub, ba i jejich telefonní číslo 56109, na které se v písni Pro malou Lenku nikdo neozývá.
V jeho původním žánru, české folkové hudbě, Nohavica nemá takové postavení jako například Slávek Janoušek nebo Pavel Dobeš, kteří jsou považováni za velké novátory. Na Šansonfest do Záhřebu zvou, řekněme, Jiřího Dědečka, pravá jména skladbové a textové scény jsou však Hana Hegerová a Hana Zagorová, a Věra Martinová, která zpívala Nohavicovy písně, také není daleko. Ale přece, nikdo nemá takové charisma jako on, je jeden a zvláštní Jaromír Nohavica, který zároveň spolupracuje se všemi, pro všechny píše, vstřebává vlivy a sám ovlivňuje a překonává žánrová rozdělení.
Kdo jsou jeho nejdůležitější vzory?
Jsou to dva vicemistři. První z nich je každopádně Edgar Allan Poe, básník tísně, hrůzy a mystiky, hluboké zádumčivosti a hlubokého smutku, zvučného a muzikálního verše, první mezi autory krátkých povídek horroru, které předcházely moderní kriminalistické a detektivní novele. Poe vykukuje téměř z každé Nohavicovy písně, které jsou plné těžkých a chmurných rozmýšlení o smrti a mizení, i když někdy v obalu humoru, sarkasmu a grotesky. Věnování Poeovi je píseň přiměřeného názvu Never more, čili přímá asociace na Havrana.
Za kapku krve tě zahrnu vším
co budeš žádat
vidět to co jiní nevidí tě naučím
a slova k slovům v písně skládat
Co za to žádáš? ptal jsem se ptal
jsem jen nuzný tvor
a havran v rohu zakrákal
Never more
Za krvi kaplju dat ću ti sve
Što god kažeš
Da vidiš više od drugih naučit ću te
I kako da riječi u pjesmu slažeš
Upitam: Što tražiš za uzvrat
Ja sam tek bijedni stvor
Gavran će na to zagraktat
Never more!
Druhý je – Leonard Cohen, s nímž Nohavicu často srovnávají, a nachází se i na soupisu těch, jejichž práce přebásnil. Jak jsou ta srovnání bolestivě vhodná dokládá i tento výňatek z recenze dokumentárního filmu o Leonardu Cohenovi: Depresi, která ho doprovázela během života, často využíval při práci, jakož i motiv sebevraždy, což ospravedlňuje přezdívku Obchodník zoufalstvím a známý komentář, že by se spolu s jeho deskami měly dávat žiletky. ‚Vůbec si nemyslím, že jsem pesimista. Myslím si, že pesimista je osoba, která čeká na déšť. A já jsem už zmokl až na kůži’, říká Cohen. James Joyce není mrtev. Žije v Montrealu pod jménem Leonard Cohen, je jedním z řady nadšených komentářů Cohenova díla, které zanechalo takový dojem, že byl navržen na Nobelovu odměnu. Básník se vždy nachází v hlubokých konfliktech, střetech a jeho práce je způsob jak je zmírnit. To je jeho přístav. To neuspořádá svět, víš, to vlastně nic nezmění. Je to jen druh přístavu, říká sám Cohen, jehož písně s patřičnou úctou zpívali Chris Rea, Joan Baezová, Elton John, Sting, Joe Cocker, U2 i R.E.M, a u nás Arsen Dedić a Ibrica Jusić. Pro Nohavicu je to zcela logická volba, jemu věnuje svou píseň Danse macabre:
Mé děti pochopily hledí na mě úkosem
třetí oko je prázdný prostor nad nosem
pánbůh se klidně opil levným balkánským likérem
a teď vyspává
jinak to smysl nedává
Moja djeca shvaćaju te što me gledaju ukoso
Treće oko to je tek prazan prostor nad nosom
Svevišnji se lijepo opio jeftinim balkanskim likerom
I sada mirno drijema
Inače to smisla nema
Jihovýchodní Evropa je ještě jedním oblíbeným Nohavicovým tématem. Zdejší toponyma připomíná na několika místech, jako například v Babylonu, v kterém dostává signály z vesmíru a obrazy z Kosova. Můžeme mu nalézt pandány v těchto oblastech? Možná v Arsenu Dedićovi, který si také vážil, překládal a zpíval Okudžavu, ba osobně s ním spolupracoval, což Nohavica bohužel nemohl, protože se během Okudžavova pobytu v Čechách léčil na alkoholismus. Nebo v Đorđe Balaševićovi, který s podobnou dovedností zachází s rýmy a fantastickými obrazy ze snů a fantazie a má v oblibě etno motivy. V Plíhalově kytaře, ale i v Nohavicově podivném a zároveň podivuhodném hlase a nadreálných motivech, v jeho písních tuším i příměs Marka Brecelje, a na místě je i srovnání s Kemalem Montenem, který se stejným zanícením zpívá o svém Sarajevu jako Nohavica o Ostravě a Těšíně, a na konci – hle div – právě o samém Sarajevu jménem a příjmením.
Přesto, první Nohavicův vzor je největší mezi největšími – Petr Bezruč, slavný český poeta, autor Slezských písní, které Jarek vždy vyjímal z plejády veličin, ba dokonce i nad takové mistry pera jakými jsou Prévert, Saint- Exupéry, Babel, Bulgakov a Gellner, které polykal, dokud pracoval v Brně v knihovně. Bezruč, vlastně pravým jménem Vladimír Vašek, byl hédonista, epikurejec a bonviván. Seskupil kolem sebe turistický spolek Smečka, který se v druhé polovině dvacátých let minulého století rozpustile bavil u jistého hostinského Edy v Černé Hoře. Nohavica zhudebnil i proslulá poema Maryčka Magdonová a na samém začátku kariéry i Bezručovu autobiografickou miniaturu Kdo na moje místo.
Tak málo mám krve
tak málo mám krve
tak málo mám krve
a ještě mi teče z úst
Až bude růst
nade mnou tráva
až budu hnít
kdo na moje místo
kdo zdvihne můj štít?
Tako malo imam krvi
Tako malo imam krvi
Tako malo imam krvi
A još mi teče iz usta
Kad bude rasla
nada mnom trava
kad prah ću bit
tko će na moje mjesto
dići moj štit
Tato verze básně Kdo na moje místo?, to plnokrevné rockerské dělostřelectvo je ze soundtracku filmu Rok ďábla. Nohavicu doprovází skupina zvaná Čechomor, což je odvozeno z jejich bývalého plného jména Česko-moravská hudební společnost. Jde o největší český etno rock band bez konkurence, hrající české, moravské a slovenské lidové písně v rockovém zpracování. Jeho spolupráce s Nohavicou započatá před filmem, pokračovala i později v řadě koncertů. Tuto spolupráci někteří srovnávají se spoluprací Boba Dylana a skupiny Band z časů alba Basement Tapes. Sám film Rok ďábla je zajímavá a trpká epizoda ze života Jaromíra Nohavici – jde o jeho svéráznou biografii. protože hovoří o zpěvákovi, který se léčí na alkoholizmus. Nejen že je jasné, že Nohavica na plátně hraje sebe, v tomto filmu Petra Zelenky, který měl výborný úspěch u publika i kritiky, dostal mnohá lichotivá ocenění a odměny na festivalech, se objevují i nejvěrnější Nohavicovi spolupracovníci.
Všichni, kteří si myslí, že nemají problém s alkoholem, by se měli podívat na tento film a zjistili by, jak jsou vysoké naše kopce, jak na ně vyšplháme a jak z nich padáme s rozbitými nosy, říká Nohavica.
Spolupráce s Čechomorem měla za výsledek řadu nových verzí všeobecně známých písní klasického Nohavicova zpěvníku, ba i písně Kometa:
Spatřil jsem kometu oblohou letěla
chtěl jsem jí zazpívat ona mi zmizela
zmizela jako laň u lesa v remízku
v očích mi zbylo jen pár žlutých penízků
Penízky ukryl jsem do hlíny pod dubem
až příště přiletí my už tu nebudem
my už tu nebudem ach pýcho marnivá
spatřil jsem kometu chtěl jsem jí
zazpívat
O vodě o trávě o lese
o smrti se kterou smířit nejde se
o lásce o zradě o světě
a o všech lidech co kdy žili na téhle
planetě
Velká a odvěká tajemství přírody
že jenom z člověka člověk se narodí
že kořen s větvemi ve strom se spojuje
krev našich nadějí vesmírem putuje
Ugledah kometu, oblake dosegla
Htjedoh joj zapjevat, ali je pobjegla
Pobjegla netragom k’o plaha ovčica
U oku osta tek par žutih novčića
Novce sam sakrio pod hrastom u blatu
Kad opet doleti, nećemo biti tu
Nećemo biti tu, ah diko ništetna
Ugledah kometu, htjedoh joj zapjevat
O travi, o šumi, o vodi
O smrti s kojom se nitko ne nagodi
Ljubavi, izdaji, o svijetu
I svim ljudima što su kad bili na tom planetu
Tajna je prirode najveća dovijeka
Da čovjek postane samo od čovjeka
Da stablo korijenje vezuje s granama
Krv nade putuje kosmičkim stranama.
Ještě jeden multimediální projekt poznamenal i tak velmi bohatou kariéru Jaromíra Nohavici – Těšínské nebe, divadelní představení, které pro prkna divadla v Těšíně společně připravily česká a polská scéna tohoto divadla. Tento divadelní kus vypovídá o dějinách a lokálních pamětihodnostech tohoto zajímavého města, které leží na řece Olši, hraniční čáře mezi Čechy a Polskem a prostírá se na obou říčních březích. Dvě části města ve dvou sousedních státech spojuje Most přátelství. Základem pro děj hry jsou písně Jaromíra Nohavici, které byly pro potřeby hry přepracované, z části přeložené do polštiny a němčiny a zpívají je herci Těšínského divadla. Titul byl převzatý z písně Těšínská. V písních muzikálu Nohavica připomíná ve dvacíti devíti z nich nebe v tom nebo onom smyslu nebo kontextu. Někteří kritikové zastávají mínění, že se teprve díváním na toto představení získá plný dojem o projektu, který okouzlil i festivalové posudkové komise a získal důležité divadelní odměny. Některým v projektu chybí Nohavicův neodolatelný zpěv. Věřte ale, ze písně zní velmi dobře i v tomto podání, jako ostatně i v mnohých jiných verzích, o kterých se mluví i v televizním pořadu Jiní zpívají Nohavicu a který se několikrát promítal v České televizi.
Kdybych se narodil před sto lety
byl bych vazačem knih
u Prochazků dělal bych od pěti do pěti
a sedm zlatek za to bral bych
Měl bych krásnou ženu a tři děti
zdraví bych měl a bylo by mi kolem třiceti
celý dlouhý život před sebou
celé krásné dvacáté století
Večer by zněla od Mojzese
melodie dávnověká
bylo by léto tisíc devět set deset
za domem by tekla řeka
Vidím to jako dnes šťastného sebe
ženu a děti a těšínské nebe
ještě že člověk nikdy neví
co ho čeká
Da me pred stoljeće rodila majka
Kod Prohazke bih vezao knjige
Radno vrijeme od jutra do mraka
Al sedam cekina u džep stigne
Imao bih troje djece i ženu bajnu
Trideset godina, kondiciju sjajnu
Cijeli dugi život pred sobom
Ugodu čitavo stoljeće trajnu
Uvečer bi dopirala puna sjete
Melodija davnovjeka
Bilo bi ljeto devetstodesete
Za kućom bi tekla rijeka
I vidim kao danas sretnoga sebe,
Tješinsko nebo, djecu i tebe
No srećom čovjek nikad ne zna
Što ga čeka.
Mezi mnohými věnováními, které nalézáme v písních Jarky Nohavici, jedno má zvláštní místo – Pane prezidente, zvané také Dopis panu prezidentovi. Napsal ho v prosinci roku 1999, tedy na desáté výročí sametové revoluce, kterou zahájili čeští studenti, jenž 17. listopadu na padesáté výročí studentských protifašistických demonstrací pozvedli hlas proti komunistickému totalitarizmu. Řada protestů, které měly ve svém vyvrcholení pět set až sedm set padesát tisíc účastníků zakončila volbou Václava Havla za prezidenta Československa 29. prosince téhož roku. Zajímavé je, že Nohavica tuto píseň, o které říkají, že je tak silná, že by mohla utáhnout vlak, nikdy nenatočil. Jediný snímek je na soundtracku představení Těšínské nebe. Je to příběh malého člověka zklamaného životem po takzvaných demokratických změnách, který píše dopis prezidentovi a táže se O tohle jsme bojovali,vlastně proč jsme zvonili klíči na náměstí svatého Václava.
Pane prezidente a ještě stěžuju si
že mi podražili pivo jogurty párky i trolejbusy
i poštovní známky i bločky na poznámky
i telecí plecko Řecko i Německo – prostě všecko
Vy to pochopíte
vy totiž všechno víte
vy se poradíte vy to vyřešíte
vy mě zachráníte
pane prezidente
já chci jen kousek štěstí
pro co jiného jsme přeci zvonili
klíčema na náměstí
Pane prezidente – moje Anežka kdyby žila
ta by mě za ten dopis co tu teď píšu patrně přizabila
řekla by: Jaromíre chováš se jak malé děcko
víš co on má starostí s celú tu Evropu s vesmírem a vůbec všecko
Gospodine predsjedniče, žalbi još dodajem:
Poskupili su mi pivo, jogurt, parizer i vožnju tramvajem,
I poštanske tarife i put na Tenerife,
Kotlete, odreske, pretplatu za te-ve, i jednostavno – sve.
Vi to sigurno shvaćate
Vi, naime, sve znate
Pitajte savjetnike, rješenje dajte
Spašavajte
Gospodine predsjedniče
Ja tražim tek malo sreće
Zašto smo inače tamo na trgu
Zveckali ključevima svaku večer.
Gospodine predsjedniče, moja Aneška kad bi živa bila
Ona bi me za to pismo što vam pišem vjerojatno udavila
Rekla bi: Jaromire ponašaš se k’o mala beba
Znaš koliko on ima briga s tom Europom, svijetom i zvijezdama s neba
I promoce alba Těšínské nebe byla zvláštní – vlastně to byl křest s poléváním kompaktního disku vínem; ceremonii vykonali pracovníci celní služby uprostřed Mostu přátelství.
Na druhém břehu řeky Olše žije
Jacek
mám k němu stejně blízko jak on
ke mně
máváme na sebe z říční navigace
dva spojenci a dvě spřátelené země
jak malí kluci hážem z břehů žabky
kdo vyhraje má z protějšího srandu
hlavama kroutí česko-polské babky
děláme prostě vlastní propagandu
Na mostě Přátelství se tvoří dlouhé fronty
všelikých věcí za všelikou cenu
já mám však na to velmi úzké horizonty
a Jacek velmi nenáročnou ženu
týden co týden z říční navigace
máváme na sebe Chlapče hlavu vzhůru
jak je to krásné moci vykašlat se
na celní předpisy a na cenzůru
Na drugoj strani rijeke Olše živi Jacek
Ja blizu njega, a on blizu mene
Mašemo s nasipa nasmijane face
Dva saveznika i partnerske zemlje
Bacamo žabice što po vodi žure
Tko pobijedi drugog okreće na ražnju
Glavama vrte češko-poljske cure
Mi samo na sebe privlačimo pažnju
Na mostu prijateljstva formira se dug red
Makarkakve stvari za budkakvu cijenu
Ja na to imam vrlo skučen pogled
A Jacek vrlo nezahtjevnu ženu
Tjedan za tjednom, sa svog kućnog praga
Mahnemo drugom: momče, glavu gore
Pa to je krasno kad sve daš do vraga
Carinske mjere, zakone, cenzore.
Tento idylický obraz, kdy dvě osoby v turbulentních časech společenských změn, pádu politických soustav, režimu a železných záclon, stojí každá na své straně řeky, která rozděluje dva státy, kamarádí a pěstují hluboké přátelství, se možná nezdá ničím zvláštním. Ale jen do okamžiku, dokud si nepoložíte otázku: je možný podobný obraz na kterékoliv naší vodní státní hranici, ať jde o Dunaj, Sávu, Drávu, Muru nebo dokonce Sutlu?
O čem všem básnil a zpíval Nohavica? A o čem ne? Od filozoficko osudových moudrostí Abych tedy přešel „in medias res“ / všechno, co se dělo včera, děje se i dnes, sociálních porovnání jako tobě dali učit třicet dětí, já šel k lopatě / chodíš domů o půl třetí a já o páté, poetických etud tipu Když ji vzal do náruče mlátila ho Bezručem / a dusila Baudelairem / dvě modřiny pod nosem schytal Janisem Ritsosem / a jednu Jacquesem Prévertem. Nebo Bílý papír černá tužka poetické nálady / daleko máš kamaráde do Viléma Závady / Žena štká a dítě pláče vydělávat na čase / daleko máš kamaráde do Františka Halase. Zpíval i o Voltairovi a Diderotovi a Shakespearovi, smál se a vysmíval, střílel si ze všeho, zesměšňoval a posmíval se lidské hlouposti, bral v ochranu slabé a utiskované a vždy se vracel k základnímu strachu před samotou, který ve svých písních nikdy nedokázal schovat. Při heligonce muzeální hodnoty, staré téměř jedno století, která se v rodině dědí z kolena na koleno, zpíval dokonce i o mentalitě fotbalových fanoušků. Frantu Šišku poslal k českému Tarikovi v Milionáři, aby se mu uskutečnil životní sen odpovědí na jednu jedinou otázku – co je ukulele?. Jednomyslné pochvaly oboru a lidu získal za dětské písně na albu Tři čuníci. Jen tři dny po ostudné intervenci policie na technoparty ČechTek koncem července roku 2005 reagoval písní Už zase bijou děti, v které říká Z ulice do pokoje zní píseň obehraná /neptej se lásko moje komu teď zvoní hrana./ Ta hrana zvoní tobě nad loukou plnou smetí / v téhleté divné době, kdy zase bijou děti, / kdy zase bijou děti, kdy zase bijou děti…
Nohavicovo dílo se uzavírá na místě, z kterého jsme vyšli – na light motivu beatové generace, věčné inspiraci všech svobodomyslných básníků – antimilitarizmu, pacifizmu a nesmyslnosti války
Kříže se nemění
jen příjmení a jména
když letí kamení
jde kolem huby pěna
potom se omluvíme
pomníky postavíme
a hlavy ozdobíme
Ve městě jménem… ale to je jedno
na sklonku historie
miliarda Pilátů
zase si ruce myje
Isto je nadgrobno znamenje
Druga su tek imena
Kada poleti kamenje
Na ustima je pjena.
Onda padnu isprike,
Postavimo spomenike,
A na glave lovorike.
U sumrak čovječanstva, u miru bez buke
Milijarda Pilata
Još jednom pere ruke.
Celkem 407 básní, z toho 359 zhudebněných a 144 natočené a oficiálně zveřejněné, některé i ve čtyřech verzích, jsou resumé dosavadní tvorby našeho autora. Mnohým a přemnohým se dostalo chvalozpěvů kritiky a všechny řadou nalezly cestu ke svému věrnému publiku. Jedna je přece ale první z celého díla, bez konkurence, a v tom jsou zajedno všichni i z řad odborníků i z řad konzumentů. Jmenuje se Mikymaus
Tato píseň byla titulní písní alba Mikymauzoleum, nedosažitelné vyvrcholení alba Koncert, soundtracku Rok ďábla, jakož i projektu Těšínské nebe. Je mnoho těch, kteří říkají, že je nejlepší z celého Nohavicova díla a jeho nejlepší píseň vůbec. Nedávno jsem si ji v jedné kavárničce na džuboxu pustil osmkrát za sebou a někteří lidé se na mě mračili. Nežádejte ale ode mne,abych ji analyzoval, napsal jeden český novinář. Ani ode mne, dodávám já:
Ráno mě probouzí tma sahám si na zápěstí
zda mi to ještě tluče zdali mám ještě štěstí
nebo je po mně a já mám voskované boty
ráno co ráno stejné probuzení do nicoty
Není co není jak není proč není kam
není s kým není o čem každý je v sobě sám
vyzáblý Don Quijote sedlá svou Rosinantu
a Bůh je slepý řidič sedící u volantu
Zapínám telefon – záznamník cizích citů
špatné zprávy chodí jako policie za úsvitu
jsem napůl bdělý a napůl ještě v noční pauze
měl bych se smát ale mám úsměv Mikymauze
rána bych zrušil
Dobrý muž v rádiu pouští Chick Coreu
opravdu veselo je asi jako v mauzoleu
ve frontě na mumii mám kruhy pod očima
růžový rozbřesk fakt už mě nedojímá
Povídáš něco o tom co bychom dělat měli
pomalu vychládají naše důlky na posteli
všechno se halí v šeru čí to bylo vinou
že dřevorubec máchl mezi nás širočinou?
Postele rozdělené na dva suverénní státy
ozdoby na tapetách jsou jak pohraniční dráty
ve spánku nepřijde to spánek je sladká mdloba
že byla ve mně láska je jenom pustá zloba
dráty bych zrušil
Prokletá hodina ta minuta ta krátká chvíle
kdy věci nejsou černé ale nejsou ani bílé
kdy není tma ale ještě ani vidno není
bdění je bolest bez slastného umrtvení
Zběsile mi to tepe a tupě píchá v třísle
usnout a nevzbudit se nemuset na nic myslet
opřený o kolena poslouchám tvoje slzy
na život už je pozdě a na smrt ještě brzy
Co bylo kdysi včera je jako nebylo by
káva je vypita a není žádná do zásoby
věci co nechceš ať se stanou ty se stejně stanou
a chleba s máslem padá na zem vždycky blbou stranou
máslo bych zrušil
Povídáš o naději a slova se ti pletou
jak špionážní družice letící nad planetou
svlíknout se z pyžama to by šlo ještě lehce
dvacet let mluvil jsem a teď už se mi mluvit nechce
Z plakátu na záchodě prasátko vypasené
kyne mi zatímco se kolem voda dolů žene
všechno je vyřčeno a odnášeno do septiku
jenom mně tady zbývá prodýchat pár okamžiků
Sahám si na zápěstí a venku už je zítra
hodiny odbíjejí signály Dobrého jitra
jsem napůl bdělý a napůl ještě v noční pauze
měl bych se smát ale mám úsměv Mikymauze
lásku bych zrušil
Ráno mě probouzí tma sahám si na zápěstí
zda mi to ještě tluče zdali mám ještě štěstí
nebo je po mně a já mám voskované boty
ráno co ráno stejné probuzení do nicoty
Zorom me probudi mrak, hvatam se za zapešće
tuče li to još uvijek, da li još imam sreće
nebo je iza mene – to mi se nije snilo
jutro za jutrom isto buđenje u ništavilo.
Nema što nema tko nema idi nema stoj
nema s kim, ni o čemu, svatko je samo svoj
ozebli Don Quijote kreće na vjetrenjače,
a Bog je slijepi šofer za našim upravljačem.
Podižem telefon – bilježnik osjećanja
loše vijesti dolaze k’o žandari – u svitanja
malo sam još u snu, a malo ipak bdijem,
smiješno je, ali se k’o Miki Maus smijem.
Jutra bih ukinuo.
Na radiju Chick Corea svira zvuk moga doba
i stvarno, veselo je, k’o usred hladnog groba
u redu za mumije – krugovi pod očima,
a rumena svanuća? Ma, nemam ništa s njima!
Govoriš nešto kao što bismo možda htjeli
Već su nam posve hladni otisci na postelji
sve to raspline sumrak, il‘ u tom je nesreća
što među nama crtu povuče drvosječa.
Granica država dviju prolazi sred ložnice
Uzorci na tapeti su pogranične žice
San je tek slatka nesvijest, u snu to nije jasno
Da pun sam puste zlobe, za ljubav sad je kasno
Žice bih ukinuo.
Prokleti sat, minuta, taj odveć kratki časak
Kad stvari nisu crne, a bijeloga ni dašak,
Kad više nije mrak, niti je svjetlost danja
Bdijenje je teška bolest bez slatkog umiranja.
To bjesomučno tuče, preponu bode tupo
Zaspat‘, ne buditi se, mislit‘ na nešto glupo
Na koljenima slušam tvog plača vodopad
Za život već sam prestar, a za smrt još sam mlad.
To što je bilo jučer kao da bilo nije
Kava je popita, a druge nema da se pije
Upravo to što nećeš, sudbina ipak skuha
Na zemlju pada uvijek namazana strana kruha
Namaz bih ukinuo.
O nadanjima pričaš, a riječi ti se pletu
K’o špijunski satelit što vršlja po planetu
Sad, skinuti pidžamu – to bi se još i moglo
Nakon dvadeset ljeta, ne priča mi se mnogo.
S plakata na zahodu debelo gleda prase
Namigne, dokle voda u ponor obara se
Izrečeno već sve je, i u kloaku ode
Samo, ja moram disat‘ još neko vrijeme ovdje.
Pipam se po zapešću, a vani već je sutra
Sat otkucava signale Dobrog jutra
malo sam još u snu, a malo ipak bdijem,
smiješno je, ali se k’o Miki Maus smijem.
Ljubav bih ukinuo.
Zorom me probudi mrak, hvatam se za zapešće
tuče li to još uvijek, da li još imam sreće
nebo je iza mene – to mi se nije snilo
jutro za jutrom isto buđenje u ništavilo
Když vynecháme projekt Těšínské nebe, v kterém nejsou nové písně, i když jsou v něm některé staré, které se poprvé objevují na zvukovém nosiči, jako je hymnická Pane presidente, a kde se hlasem objevuje jen v úvodní miniatuře Nebe je tu, Nohavica už od roku 2003 nic nenatočil, možná i proto že kvůli neustálým turné – z nichž poslední ještě trvá – nemá čas pro studio a nová vydání. Jakož i pro stará, protože jsou i ti, kteří prosazují vydání antologie s výběrem ranných prací, o kterých jsou přesvědčeni, že jsou autorovými nejsilnějšími trumfy.
Doufám, že se toho dočkáme dříve než …víte už za jakých se okolností vydávají takové kompilace, napsal recenzent soundtracku Rok ďábla. Samozřejmě, že budou i taková, ale i jiná vydání s novými písněmi a s ještě novějšími, i se staršími i těmi středními, protože kdyby se natočila jen polovina těch už napsaných a zhudebněných, je třeba ó ho hóóó´… všechno se to určitě stane ještě dříve než Jaromír Nohavica odejde do nirvány ze svého autobiografického filmu, a v míru a idyle leže na zemi ožralý se, zatímco se ten nesnesitelný klid valí na něj a převálcuje ho na placku, stane – středem vesmíru.
Mato Pejić
Zdroj: Český lidový kalendář 2010 (Chorvatsko)