On the Road – 10. 10. 2009

O N T H E R O A D 2 0 0 9

HOLANSKO | BELGIE | NĚMECKO (3. – 10. 10. 2009)

TÝM ON THE ROAD 2009 – půlnoční společné foto po koncertě v Zimmer 16, Berlin
(Jarda Matucha, Michal Žáček, Pavel Konečný, Jarek Nohavica, Jana Linková, Kuba Lis, Tomáš Linhart)

TELEGRAF ROAD

10:10 Jedeme na berlínské hlavní nádraží
12.15 Nakupujeme zajímavé hudební materiály
18.30 Odjezd na zvukovou zkoušku do Zimmer 16
21.05 Začíná koncert
23:50 Končí společný koncert
00:30 Kuba, Pavel a Tomáš vyjíždějí v Ivecu z Berlína
05:25 Iveco přijíždí do Prahy
09:05 Jarek a zbývající část týmu vyjíždí z Berlína domů

22°C | SOBOTA | 10. ŘÍJNA | BERLÍN | DOSUD NAJETO 2 308 km

8. DEN | VLAŠTOVKO LEŤ…

Ranní snídaně v hotelu byla s velmi příjemným překvapením – malou útulnou restaurací se nesl krásný zvuk harfy. U vchodu seděla mladá harfenistka a hrála všem příchozím k ranní kávě irské balady. Pozitivně naladění jedeme na hlavní berlínské nádraží přivítat tři turistky z Ostravy. Romana, Renata a Jana se přijíždějí do Berlína podívat na dnešní koncert – spolupořádají totiž jeden ze tří listopadových trojkoncertů, na kterém vystoupí Jarek Nohavica, Tolek Muracki a Frank Viehweg. Když vystoupí na 6. nástupišti, přivítáme je s Jarkem a Michalem rychle složeným a nacvičeným vítacím popěvkem.

Holky vyrážejí s Janou na nákupy, já s Jarkem a Michalem do vyhlášeného obchodního centra s knihami, hudebninami, CD a DVD. Po hodince odcházíme nadšeni s cennými úlovky. Zejména Jarek je nadšen notovými výtahy z oper, doplněnými CD s orchestrálními doprovody. Možná tedy na některém z budoucích koncertů zazní mozartovské Vzácné dámy s doprovodem orchestru. To by tedy bylo něco!

Berlín je popravdě evropským městem. Říkáme si, jak se nám mění v podvědomí i vzdálenosti. Není přece problém sednout na vlak, zajet si do Berlína koupit třeba noty, které doma neseženete. Evropa se zmenšila.

Je krásně a tak zavrhujeme taxi a vyrážíme pěšky centrem směrem k Brandenburské bráně. Přemýšlíme a povídáme si o tom, jaké to tu bylo před 80, 30 nebo 20 lety. Některé věci si totiž uvědomíte až ve chvíli, kdy stojíte uprostřed a necháte prostředí působit se všemi souvislostmi.

Míříme dál – kolem monumentálního, ale citlivě udělaného památku holocaustu a na Potzdam platz. Poprvé si saháme na bývalou berlínskou zeď. Je dobře, že je už všechno jinak. Aspoň na povrchu, uvnitř to bude ještě pořád nějakou dobu trvat.
Dnešní koncert je jiný než ty předcházející. Nejen dramaturgií, ale i místem konání. Klub Zimmer 16 je ryze klubovým prostorem podobným např. V-klubu, kam jsem chodíval na první Jarkovy koncerty. Frank Viehweg tu dnes představí značnou část Jarkových písní, které přeložil do němčiny. Je to vlastně takový křest knihy, kterou Frank vydává a která obsahuje právě do němčiny přebásněné Jarkovy texty a CD s Frankovými verzemi. Publikum je opět smíšené. Jarek je tu dnes jako host a vystupuje v polovině koncertu s blokem písní, které doplňují Frankův výběr. Jinak je velmi pozorný divák a jak sám na konci dodává, byl to pro něj neopakovatelný zážitek, kdy některé písně byly jako příjemné setkání se spolužačkami po letech, kdy si s odstupem uvědomil věci, které ho dříve nenapadly, ale určitě všechny poznával podle očí.

Emocionální závěr večera patřil oběma a jejich komornímu společnému zpívání.
Polovina publika zpívala s Frankem německy a druhá polovina s Jarkem česky. Neopakovatelný zážitek. Koncert se natáhl a končí před půlnocí. Končí s ním i naše the Road 2009. Na Berlín se snáší déšť a se stromů se sype listí.

Kuba a Pavel mají zítra další povinnosti, přesto váhají, zda ještě raději nepřespat. Nakonec se rozhodujeme vydat se podle původního plánu ve třech s Ivecem a aparaturou nočním Německem. Loučíme se s ostatními a říkáme si, že to zase bylo fajn jako vždycky. Nejen pro nás, ale podle ohlasů i pro stovky diváků, kteří přišli na čtyři koncerty.

Když v půl šesté ráno vystupuji v Praze, vzpomenu si na poslední Jarkovu symbolickou větu na včerejším koncertě. Vím, že Jarek nemá rád okázalá a patetická slova – ostatně se k tomu opět včera večer přiznal. Přesto, jak sám řekl, si nemohl odpustit závěrečnou větu: „Když jsem se, Franku, dnes odpoledne procházel mezi zbytky berlínské zdi, cítil jsem, že mezi nimi létají vlaštovky našich písní.“

Tak tedy: vlašťovko, leť…

Tomáš Linhart

Písně jsou jako vlaštovky – lítají Evropou

Člověk jako kamínka – sálá a roznáší teplo nejen v Čechách na horské chatě, ale i v polském divadle, či v německém kulturním středisku.

Když hraje Jaromír Nohavica v jeho rodné Ostravě ve sportovní hale, je 5 000 vstupenek za 30 minut vyprodáno. Tak se koná další koncert. Jeviště jsou zaplněny až do posledních koutů, které již reflekory nestačí osvětlovat. Vlastní hrou na kytaru anebo heligonku vytváří tento muž atmosféru, ve které se lidé cítí jako doma, sami sebou a pod ochranou. Žádný jiný český či zahraniční lidový muzikant s ním dlouhodobě nestačí držet krok v prodeji tolikého množství hudebních nahrávek. Přesto není Jaromír Nohavica žádný superstar.

Jako prvnímu českému písničkáři mu byla v jeho zemi udělena nejvyšší literární cena. Přesto není Jaromír Nohavica žádný spisovatel. Jeho písně, stovky jeho písní byly vydány již v několika knihách a jsou velmi často zpívány. Na koncertech se stává, že tento zpěvák zavře v půli písně ústa, a ona píseň přesto nezmlkne.

Co umožnilo knihovníkovi, narozenému v roce 1953, stát se písničkářem? Po koncertě nemění svou košili, pouze místo. Umí si povídat, umí se smát, v hospodě obklopen lidmi s kterými se baví, kterým pozorně naslouchá s rukama vzpaženýma za hlavou. Snad ještě někdo vytáhne kytaru? Možná se ještě jednou nadechne i heligonka. „Písně jsou jako vlaštovky – letí Evropou“, praví Nohavica.

Jaromír zpívá jako muž, který nikdy není sám. Ale přesto stále zůstává sám sebou. Je to nakažlivé jako sen, který pouhým snem nezůstává. Je otrokem, který sbírá kameny a staví z nich pyramidy, otrokem, který kroutí šrouby na Pershingy. „Proč mě však na tom světě nikdo neposlouchá? Proč mám být jenom malé, hloupé děladlo?“ zpívá ve svém „Plebs Blues“.
Po návratu Halleyovy komety, vandroval Jaromír s tímto nebeským tělesem přes celou planetu Zemi, která pouze v onom momentě zůstává takovou jakou je. „Až přístě přiletí, my už tu nebudem“, ale někdo jiný jí bude zpívat. Bohem zapomenutý a andělem chráněný. Ženich, který si v Sarajevu bude brát svou nevěstu. On je ten muž, rozpálený hněvem, který zhýralým žoldnéřům slibuje zaplatit cestu do pekla. V jeho písních se odráží něžná veselost, spílající sarkasmus a rytmus který vybízí k tanci.

Písně letí Evropou. Aby však mohly přistát, potřebují někoho, kdo je zachytí a postaví jim hnízdo. Ony nám prozradí počasí příštích dnů, pevně přichyceny na římse přežijí a vychovají mladé. K tomu potřebují trochu štěstí a také básníky z té kulturní oblasti, kde zrovna přebývají. V Polsku je to lidový písničkář Antonin Muracki a v Německu básník a písníčkář Frank Viehweg, který překládá Jaromírovy texty už skoro deset let. Společně jsme je mohli prožít na začátku tohoto roku na koncertě „Drei-Länder-Eck“, který se konal v rámci Festivalu hudby a politiky v Berlíně, v kulturních prostorách Wabe.

Nyní nás čeká premiera nové knihy a alba. Nohavica a Viehweg je budou prezentovat v pátek v 19:30 h v aule GLS, Kastanienallee 82 a v sobotu ve 21 h v Zimmer 16, Florastraße – Pankow. Pod titulem „Dokud se zpívá – Solange man singt“, zveřejňuje Frank Viehweg v rámci edice NoRa Lyrik, knihu písní a veršů, která je doplněna albem s dvaceti nahranými písničkami. V předmluvách obou umělců nám budou prozrazena tajemství o tom, jak se dávají písním křídla. Dozvíme se tak – stejně jako z jejich písní – něco o ´lehce zjizvených´ biografiích.

Frank Viehweg nám více odhalí své schopnosti jako zkušený a empatický básník a překladatel, který v cizích textech nachází své vlastní. Nejen, že zachytí a přisvojí si letící písně, ale poskytne jim i domovské zázemí v jeho vlastním světě. Kniha s albem jsou přesto i vizitkou přítele, který tyto překládané verše píše a zpívá. Ony prozrazují naději a mají důvěru v to, co je tak stálé a ustavičné jako let vlaštovek. „Nebe je všude, kde jsme my.“

Henry-Martin Klemt
Přeložila Hanka Dietrichová