Jaromír Nohavica: Udělal jsem si pořádek ve věcech
NOVINKY.CZ- 17. 5. 2021
Písničkáře Jaromíra Nohavicu potěšilo nedávné vydání jeho skladeb na albu Komeet, nazpívaném nizozemským hudebníkem Johanem Meijerem v jeho rodném jazyce. V rozhovoru rovněž prozradil, kolik jeho písní už bylo interpretováno v cizích jazycích, jak vnímá své loňské album Máma mi na krk dala klíč i to, co do životů lidí vnesla koronavirová pandemie.
Jak moc znáte Johana Meijera?
Znám ho jako písničkáře, se kterým jsem se jednou dvakrát potkal a slyšel jeho zajímavé písně.
Kdy jste se dozvěděl, že chce nahrát album s vašimi písničkami převedenými do nizozemštiny?
Asi před půlrokem mi napsal, že by chtěl takovou desku vydat. Poslal mi několik ukázek a ptal se mě, jestli souhlasím. Já neměl důvod být proti.
Jaký jste měl z poslechu jeho verzí pocit
Nizozemština je jazyk, který je mi cizí. A protože pro mě tvoří hudba a text jeden celek, Meijerovy verze vnímám trochu jakoby z jiného světa. Jsou jako žena, kterou znáš, ale ona přijde v úplně jiných a nečekaných šatech.
Zachoval při překladu obsah textů?
Vzhledem k tomu, že na nich spolupracoval s Frankem Viehwegem, který mé texty překládá a upravuje do němčiny, myslím si, že ano. Já ale nizozemsky neumím, takže přesnou odpověď by dokázal dát někdo, kdo ten jazyk dobře zná.
Co se týče mých skladeb, které vycházejí v překladech do cizích jazyků, jejich autorům do práce nezasahuju. Kdysi dávno mi říkal Vlasta Redl, že písnička začíná žít až tehdy, když ji začne zpívat někdo jiný než její autor. Proto jsem velmi rád, když se mi ze zahraničí ozvou hudební kolegové s tím, že je některá má píseň oslovila a zda ji mohou zpívat. Dávám jim volnou ruku, nekontroluju je, nechávám na nich, jak si s nimi poradí.
Máte přehled o tom, v jakých jazycích už byly vaše písničky nazpívány?
V minulých dnech jsem se rozhodl, že na svých internetových stránkách vytvořím rubriku, do které umístím všechna alba se svými písněmi, jež vyšla v zahraničí. Udělal jsem si pořádek ve svém archivu, což mě mimochodem jako bývalého knihovníka moc bavilo.
A tak jsem zjistil, že už vyšlo sedmnáct takových alb. V polštině, angličtině, nizozemštině, běloruštině, němčině, finštině, ruštině a ukrajinštině. Celkem je na nich 149 písní a zpívá je jednatřicet interpretů nebo kapel. Dělá mi to velkou radost.
Které skladby jsou nejúspěšnější?
Nejvíce cizojazyčných coververzí má Sarajevo, těch je deset. Kometa vyšla v devíti verzích, Minulost v sedmi a Dokud se zpívá v pěti. To jsou čtyři mé v zahraničí nejúspěšnější písně.
Proč jste se na svém posledním albu Máma mi na krk dala klíč poté, kdy jste se na předešlých zvukově více rozmáchl, vrátil ke hraní s kytarou?
Život to tak přinesl, bylo to pro mě normální a logické. Za téměř čtyřicet let veřejného hraní, kdy jsem začínal jen tak s kytarou, jsem si vyzkoušel všechno. A najednou mě témata písní na posledním albu a doba poznamenaná pandemií přitáhly k nejjednodušším otázkám a odpovědím života.
A mně najednou došlo, že přišel čas na to, abych si zase sedl sám s kytarou před lidi, kteří mě budou poslouchat, a zblízka, z očí do očí, z úst do ucha jim o sobě zazpíval a nerušil to žádnými dalšími nástroji. Pomyslně se uzavřel velký kruh mého hraní.
Na zmíněném albu se často noříte do vzpomínek, jsou na něm ostatně i některé starší skladby. Vnímáte ho jako vzpomínkové?
Pro mě to není jen album o vzpomínkách. Je prostě úměrné mému věku. V sedmašedesáti letech si mohu dovolit natočit desku, která bude konstatováním toho, co je důležité, a co je méně důležité. A co mě potkalo.
Proč jste na ni zařadil i starší skladby Moniko, Staré dobré časy, Vlci, Píseň pro V. V., Řady či Zestárli jsme?
Všechno do sebe zapadlo. Měl jsem pár písní, které jsem nikdy nevydal, a uvědomil jsem si, že čekají na svou chvíli. Ta přišla nyní. Podobné to bylo kdysi s písničkou Divoké koně, která více než deset let čekala na své vydání na albu Divné století.
Napsal jste v poslední době písničky, které jsou spojené s pandemickou dobou?
Kromě časového kupletu Mně snad jebne, což je píseň, která proletěla internetovým světem, ani moc ne. Ale uvědomil jsem si, že o pandemické době vypovídá vlastně celá deska Máma mi na krk dala klíč. Natočil jsem ji v polovině našeho covidového trápení, a když ji s odstupem času poslouchám, uvědomuju si, že v těch písních prosvítají věci, na které jako bychom zapomněli a které se nám teď připomněly jako důležité.
Myslím si, že ta deska je s pandemií svázána více, než jsem zamýšlel a než se mi zprvu zdálo. A to je dobře.
Které příběhy máte na mysli?
Když už mám zmínit aspoň jeden jediný, pak se mi vybaví píseň Emil P. Jsme tady na světě jenom na určitou dobu, na krátký čas. A ten čas není dobré jen marnit a plnit zběsilým úprkem a zoufalým hledáním náhradních řešení, jakým je třeba chlast.
Kdo je Emil P. v uvedené písni?
Dobrý člověk a kamarád, známý muzikant. Každý, kdo bude chtít, si ho na internetu dohledá.
Nedávno jste přijal roli hosta na online koncertu skupiny Mňága a Žďorp. Co vás k tomu vedlo?
Mňágu a Žďorp mám rád od jejích počátků. Vždycky jsem ji sledoval, poslouchal, kupoval desky, takže když po letech nastala možnost si s kluky zahrát, bez váhání a rád jsem tu nabídku přijal. Jsou to kamarádi, spřízněnci.
A také musím přiznat, že se mi už hrozně stýskalo po živých muzikantech. Po několika měsících, kdy se nemohlo hrát, mi prostě chyběli lidé, kteří jsou stejní blázni jako já. A tak jsem jel, a moc jsem si to užil.
Sám jste odehrál několik vlastních online koncertů. Jak je vnímáte?
Bylo jich zhruba čtyřicet. Ačkoli se vlastně nedají vnímat úplně jako koncerty, protože koncert je to, když muzikant hraje lidem z očí do očí a sdílí s nimi stejný čas a prostor. Online přenosy vnímám spíš jako takové rozhlasové pořady. Ale já byl vždycky fanda rádia. Už od časů poslouchání pohádek.
Myslíte si, že tento způsob komunikace muzikantů s diváky přetrvá i do doby, kdy už se bude normálně hrát?
Pro mě to byla nová a krásná zkušenost. Má to něco do sebe. Dovedu si představit, že i když už budu jezdit po světě a vystupovat živě, sednu si někdy doma do podkroví a udělám online stream koncert. Nějaký důvod se vždycky najde. Navíc můžu zahrát i písničky, na které na běžných vystoupeních nevybude času.
Je něco nového, co jste si uvědomil v době, kdy jste nemohl hrát?
Myslel jsem si, nepokorně, že jsem už ve svých letech prožil všechno a nic zásadního mě nečeká. A ejhle, přišla pandemie a já zjistil, že to v životě může být během krátké doby zase všecko trochu jiné.
Přišel jsem na několik velmi pozitivních věcí. Především že se dá nakonec všechno překonat. Že když prostě musíš, tak musíš. A že je důležitá rodina. Trochu nepříjemné bylo zjištění, že blbců kolem nás je fakt spousta. Geniálně to v jednom nedávném rozhovoru řekl americký hudebník Bruce Springsteen, když prohlásil, že už se začíná bát i některých svých sousedů.
Zdá se mi, že se svět dovybarvil. Co bylo růžové, jásavě zčervenalo. Co bylo šedé, zčernalo. Dobří lidé se semkli a drželi pospolu. O blbcích nechci mluvit.
Pokud jde o mou profesi, bylo to náročné. Když jsi písničkář, tak jsi vlastně tulák, jak říká Karel Plíhal. Od hradu ke hradu putujem. A najednou jsem musel sedět doma. I když já, abych to zlehčil, jsem měl trochu v tomto průpravu z totality, kdy mě dvakrát svým zákazem zastavili komunisti.
Ale aspoň jsem toho teď využil k tomu, že jsem si ve svém podkroví udělal pořádek, probral se papíry, sešity, články, nahrávkami, přepisoval staré videokazety do formátu mp4, vyrovnával zvlněné staré fotky, nacházel věci ztracené. A četl. Například Babičku od Boženy Němcové. Poprvé v životě. Udělal jsem si prostě pořádek ve věcech, které mě v životě potkaly. I trochu v sobě. A jedeme dál.
Autor: Jaroslav Špulák, Právo
Zdroj: novinky.cz