Plachý komediant Nohavica
VÉČKO – 9/1992

Překvapil mě. Hlas, známý svým kamarádským tónem, byl v telefonu velmi striktní: „Teď nemám chuť poskytovat rozhovory. Možná někdy v létě.“ A konec řečí. Uháněla jsem ho od března. Teprve v červnu se mi podařilo Jaromíra Nohavicu oblomit. Ale daleko víc práce mne teprve čekalo. Odpovídal sice suverénně, sypal ze sebe přehršle informací, ale přesto z něho čišela jakási obranná křeč. Nebyl ochoten odpovídat v kuse déle než půl hodiny. Nikdy jsem nepoznala člověka, v němž by bylo víc protikladů.

 

O touze po kontaktu a plachosti

Když porovnám vaši vstřícnost a otevřenost na jevišti s poměrně rezervovaným chováním „v civilu“, připadá mi, že se o něco v sobě strašně bojíte.

Bude to tak. Na pódiu jsem neprůstřelný. Ale v obyčejném životě ztrácím mimikry, jsem plachý, stahuju se do sebe. Ona je to trošku bariéra vytvořená únavou. Už 10 let hraju a zpívám a přitom stále nejsem schopný se s některými věcmi vyrovnat.

S jakými například?

Třeba s tím, že se mám jako profesionál lidem podepsat. Připadá mi to hloupé a zbytečné. Jako by ten podpis byl jen touhou si z druhého člověka kousíček vzít.

Takže vaše nechuť k podpisům je vlastně strachem, abyste se nerozdával?

Nechci se rozdávat. Jsem plachý komediant, který blbne na jevišti a pak se uzavře. Ale přitom toužím po kontaktu. V podstatě jsem kontaktní, komunikativní typ.

Nejsem si tím tak úplně jistá…

Já to totiž tlumím. Skutečně. Testoval jsem sám sebe. Vnitřně, těžce. Záměrně jsem se otevřel, abych se očistil. Takové sebezpytování mi spoustu věcí ujasnilo. Ale kde konkrétně je ve mně ten červ, to nevím.

 

O vášni a něze

Kde se ve vás vzaly ty protiklady? Na jedné straně opojení kulturou a na druhé téměř živočišný vztah k přírodě a k lidem?

Vy se chcete zeptat, kde se ve mně bere ten ďábel i bůh? Kde ta mince má rub a líc? Je pravděpodobné, že to bude alespoň zčásti vlivem rodičů. Maminka pocházela z valašské rodiny se šestnácti dětmi, táta směřoval ke kultuře. Díky němu umím pracovat se slovem. Takže tyhle dvě větve se spojili v malý stromek…

Čert ví, asi jo. Ale kde se vzala ta poloha černého a bílého, nebo dejme tomu intelektu a živočišna, to bych sám rád věděl. Cítím to třeba ve chvílích, kdy se mi podaří napsat nějaká písnička. Teď mi dochází, že to není jen potěšení, ale taky zrcadlo.

Tvořili rodinný orchestr. Maminka zpívala, otec hrál na housle, Jarek na kytaru a jeho bratr na banjo. Studoval na gymnáziu. Hrál ragby a taky bigbeat. V osmnácti letech dostal v rádiu šanci textařit… Nastoupil na Vysokou školu báňskou. A zamiloval se do Martiny. Protože studovala učitelství, sekl se svou školou a přihlásil se na „peďák“, aby mohli být spolu. Jenže ho nevzali. Vydělával si rukama. Ve VŽKG nakládal na vagóny pluhová ostří. Později našel zaměstnání v knihovně… A oženil se s Martinou. Po vojně dostali byt v Českém Těšíně. Narodila se jim dcera Lenka a pak syn Jakub. Jarek dálkově vystudoval školu pro knihovníky, ale už po třech měsících „šel na volnou nohu“

To musel být pro vaší ženu docela šok!

Velký. Doma bylo veselo! Martina mi napsala takový pěkný dopis. Někdy jí ho ukazuju. Jednou ho možná zveřejním.

A co vám napsala?

Že jsem nezodpovědný živel, když jdu na volnou nohu. Že rodinu zahazuju do bláta. Peníze si vypůjčuju od rodičů, a zatímco Lence se trhají plínky, já nedokážu zajistit ani dvacet korun…

Půl roku poté se blýsknul na Folkovém kolotoči a strmě stoupal po žebříčku popularity. Když ho pozvala Marie Rottrová k hostování ve svém programu, uvědomil si, že to není jeho parketa. Vrátil se do klubů. Málokdy však dodržoval schválený scénář svých vystoupení. Zpíval a říkal věci, které cenzura neschválila. Dostal distanc. Bylo mu bídně. Začal pít. Po určité době se sice vrátil na scénu, ale zanedlouho mu byla úplně zakázána profesionální činnost. Přesto hrál a zpíval.

 

O strachu

Byl jste někdy úplně na dně?

Úplně na dně ne. Třeba smrt někoho z mých blízkých se mne ještě nedotkla. Ale vím, že ten okamžik přijde. O těchhle hlubinách jen něco tuším. Asi je to přístupem k životu. Možná, že v situaci, která by někoho jiného přivedla ke kolapsu, jsem si já jenom říkal: Tož co, no, co…? Může to být laxnost, nebo naopak vnitřní síla. Každopádně jsem nikdy neměl pocit: Tak, a jsi, kamaráde, v prdeli…

Copak jste se nebál, že vaše jednání způsobí těžkosti i vašim blízkým?

Bál. Jediný strach, který jsem měl, to byl zoufalý, bezmocný pocit, že by někdo mohl ublížit mé rodině. Ale s tímhle vědomím nejde žít. Říkal jsem si: To oni si nelajsnou, ti nahoře. Možná to byly berličky, které mi pomáhaly, abych se té hrůze ubránil. Máma se strašně trápila, když jí lidé vytýkali, že ze mne vychovala kriminálníka.

Takové vyřazení ze společnosti unesou jen silní jedinci. . .

Cítím se silný. Ale trápení, opravdu velké trápení, jsem ještě nezažil. Ani když jsem psal písničku o tom, jak mi docházejí síly. – To byl ten první zákaz. – Seděl jsem na parketách v neobydleném bytě, vypůjčeném od přátel. Měl jsem tam magneťák a brnkal jsem si na kytaru. Věděl jsem, že jen tak bliju. Normálně s textem i hudbou pracuju, škrtám. Ale tohle jsem flákal. No…, jak už se zvrací. Když je ti hodně bídně…
Další věc, které se bojím, je smrt. Ne má vlastní. Ona smrt nebolí, člověka se vnitřně nedotýká. Už nic není, je mu to jedno. Prostě umřu… a dost! Ale děsí mě, že má smrt někoho zraní.

 

O hrdinství a odvaze

Nebyl jsem hrdina a nejsem jím ani teď. Nevěřím v hrdinství.

Ale spousta lidí vás tak vidí…

To je jejich slabost. Potřebují hrdiny. Bůh pro mnohé umřel a oni chtějí zaplnit to prázdno. Mohou si tam dosadit kohokoli. Nevím, jestli je laťka mé odvahy vyšší než u ostatních. Já věděl, že mi spousta lidí fandí. V době, kdy jsem vystupoval byla ovšem jiná situace, než třeba v sedmdesátých letech. Z naší písničkářské generace nikoho nezavřeli…

 

O manželství, rodině a zázemí

Jaromír je 18 let ženatý. O své ženě mluví moc hezky. Rodina je jeho tichý záliv.

Za ty roky musel váš vztah s Martinou projít mnohými konflikty…

Krize. Nedorozumění. To je takový to… to je sranda. Buď je to na rozchod a na rozpad manželství, nebo si člověk řekne: Ale, kurňa, dyť to je jen taková pěna. Pěna dní, jak říká Boris Vian. Takové pěny je. Tu sfoukne vítr… nebo čas.

Jak vypadá váš obyčejný den. Spousta lidí si představuje bohémský život asi tak, že se do rána „paří“, k tomu nějaká ta slečna, vstává se v poledne…

Nejsou daleko od pravdy. Tyhlety bohatýrské časy si prožije každý, kdo hraje. Sedmička vodky a kupa přátel kolem, to bylo moje. Ale ono to omrzí, jako všechno. Můj program je teď jiný. Přestal jsem pít. Od té doby jsem třikrát chytřejší a třikrát víc si pamatuju. Jsem konzervativní. Nemám rád nezvané návštěvy. Ani od přátel. Chci s nimi dopředu počítat a být připraven. To je jako u Exupéryho lišky: Přijď ve čtvrtek, protože v úterý nebudu připravená a středa bude krásná čekáním na čtvrteční setkání. Ne, že bych byl doma nějaký svatoušek a venku úplný ďábel, ale s rodinou se chovám rozhodně klidněji, umírněněji. Normálně žiju. Se ženou, s dětmi…

Čemu věnujete nejvíce času?

Asi sám sobě. Protože v noci píšu, nebo čtu. Chodím spát tak v půl čtvrté a vstávám kolem deváté. Někdy je to o několik hodin posunuté. Přes den zajišťuju takové ty technické věci, běžný domácí provoz.

U Nohaviců mají také dvě novoty: rodina se rozrostla o fenku Týnu. Starají se o ni podle přesného režimu. „Jako na pionýrském táboře,“ říká Jarek. A také si pořídili Škodovku. Již během prvních měsíců najezdil Jaromír stovky kilometrů.

Auto je úleva. Ty jízdy vlakem byly už únavné. Neměl jsem vůbec klid. Vždycky někdo přišel, začal podpisem a končil vyprávěním o svých problémech. Teď mám soukromí, můžu si zajet kam chci a kdy se mi zamane.

Máte pracovnu?

Mám svůj pelíšek. Malý pokoj v našem panelákovém bytě. Útulný, osahaný. Tam se zašiju a rázem jsem daleko od světa i od rodiny.

Prozradíte mi, jak vypadá?

Je tam moje vůně… lampa a otevřené okno. To je velmi důležité. Jednak proto, že kouřím, ale hlavně kvůli pocitu volnosti. Mám tam počítač, takže sotva zmizím z dohledu, už mi tam vlezou děti a hrají si.
Chtěl bych mít pelíšek někde nahoře v podkroví, abych mohl přehlédnout celý Těšín. Dole by celý svět spal, jen já bych bděl. To rozsvícené okno nahoře… jako Stalin v Kremlu. Tatíček by nad všemi bděl…

 

O ženách

Nemohu tvrdit, že to, co bude následovat, je Jarkovo mínění o ženách, ale nedá mi to, abych tu neuvedla několik ukázek z jeho humorného Košilatého kalendária. Následující veršíky na dívčí jména skládají s Plíhalem třeba cestou na koncert.

Naděžda:
Divná holka Naděžda,
dělá fóry, načež dá.

Agáta:
Koupil jsem Agátě špagáty na gatě
a zámek z olova, až budu z domova.

Nina:
O chlebu a o slanině
dělával jsem osla Nině.

Zoja:
Já mám Zoju a ta Zoja
to je moja paranoja.
Sundá gaťky, zařve ója,
ani třé ju neukoja.

Hana:
Porvalo se o Hanu
sedm malých pohanů,
což ji zmátlo natolik,
že ji ojel katolík.

Petra:
Nalákal jsem slečnu Petru
na sedmnáct centimetrů.
Teď mi velí rychle slézt
a jít hledat zbylých šest.

Ester:
Pod kontrolou doktorů a sester
v šedesáti miloval jsem Ester.

Vlasta:
Dej sem pastu
budu líbat Vlastu.
Nesnáší pach chlastu.

 

O písničkách

Jaromír Nohavica rozděluje svou produkci na písně a pecky:
Mám nové písničky – říkám záměrně nové písně, ne pecky, protože pecka teprve musí dorůst. Pecka se nerodí, z písně se teprve časem stává pecka. Pecka se nepíše, ta se jen dýchá.
„A když ji dodýcháš, je pozdě honit bycha!“, dodává Jarek. Nemůže si odpustit a ty hezké věty musí trochu shodit. Možná proto, aby to neudělal někdo jiný.

Opravdu dobré písně se od autora oddělí. Vejdou do světa v jeho podání, ten otec je tam pořád cítit, ale už mu nepatří. Zpívají je jinde a jiní lidé.

Některé vaše písničky mrazí v zádech…

Ano, vím o tom.

Cítíte předem, že tak budou působit?

Mám svůj systém, i když ho nepoužívám vždycky. To, co jsem právě napsal si nahraju na kazetu. Půl hodiny něco dělám, pak přijdu, zapálím si cigaretu, pustím magneťák a představuju si, že sedím v plzeňském amfiteátru, na Portě a poslouchám někoho jiného. Jestliže mě zamrazí, říkám si: Je to dobré a hotové.

Když píšete písničku, trpíte?

To je blud. Ani nevím, jak to vzniká. Sednu ke stolu a ono mě to vtáhne, pohltí. Jdou přese mne vlny. Válí se a převalují. Ne, že chodím někde křovím a baterkou marně hledám potůček. Přemýšlím, nacházím a odhazuju slova. Jsem v jiném světě. Vzpomínám. Vybavuji si věci, o kterých ani nevím, že je v sobě mám.

Radši píšete, nebo vystupujete?

Daleko radši píšu. Kdo viděl, s jakou radostí jdu na jeviště, ten si umí představit, jak strašně mě baví psát.

To musíte létat v euforii po bytě.

Ne. Sedím a létám v euforii v sobě. Je to božský pocit.

 

O talismanech

Máte talismany?

Nemám. Ale schovávám si různé vzpomínky, malé památky. Teď si uvědomuju, že přece jen jeden talisman mám. Inspiroval mě můj přítel Pavel Dobeš. Říkal: „Jarku, vezmi si dneska špinavé slipy a uvidíš, že sbalíš nějakou pěknou holku.“ Mým talismanem jsou slipy. Pavel si pak bral vždycky čisté, aby se mohl vymlouvat.

 

O fanoušcích a fanynkách

Co takové vtírající se fanynky. Některé sedmnáctky mohou jít dost na tělo, ne?

Člověk se to naučí řešit.

Odpálkovat?

Řekl jsem: Řešit! Ale ještě horší než fanynky jsou fandové. Vtrhnou do zákulisí, koukají na mne jako na boha a necítí, že přišli nevhod. Mají pocit, že jsme staří kámoši a podle toho se chovají.

Už jste někoho vyhodil?

Vyhodil. Ale není to nic platné. Jsou splachovací. Člověk, kterého já odmrštím, to už je sládkovský typ. Slušného je mi přece jen líto.

 

O košatosti

Zpívá, hraje na kytaru, z jeho písní je cítit, že má shůry dáno a že má velký přehled. Stvoří ryčnou hospodskou odrhovačku, tklivou milostnou píseň, mrazící song o pravdě, písničky pro děti, divadelní hry, které sám předčítá, i ony košilaté průpovídky. Přitom má za sebou dvě desky. Darmoděje, vydaného v r. 1989 a elpíčko V tom roce pitomém z r. 90. Už delší dobu slibuje, že vydá písničky pro děti s názvem Třikrát tři je medvěd.

Co všechno vás ještě zajímá?

Vlastně vše, co se kolem mne děje. V tomhle úzce specializovaném, na můj vkus příliš technokratickém světě, tíhnu k takovému renesančnímu, širokému poli zájmů. Baví mě nacházet souvislosti a spojovat věci vzdálené.

Ale které jsou ty nej- nej- zájmy?

Nejvíc mě zajímá, co vymysleli jiní. To dávám do souvislosti s tím, co vymýšlím já. Zasazuji svůj život do života ostatních. Nechci vědět, jestli jsem lepší nebo horší. Při setkáních s lidmi srovnávám své názory a postoje s jejich. Nejvíc mě zajímá, jak ten svět funguje. Ale abychom neplácali nesmysly – nejvíc mě zajímá literatura. Čtu hodně.

Co třeba?

Kurňa…

No naposledy jste četl…

Teď mám rozečteného Umberta Ecca Foucaultovo kyvadlo, vedle toho listuji Borvičkovými Vraždami ve státním zájmu, pak tam mám Pasekův Astronomický kalendář a právě jsem dostal knížku polských básniček. V Polsku jsem taky sehnal videokazetu Figarova svatba. Už jsem si ji třikrát pouštěl. Je to strašně pěkné. S dětmi hrajeme počítačové hry. To je můj velký koníček- hry, jako takové. Hra je vlastně takové setkání, kontakt.

Kde pumpujete energii?

Nejen v přírodě. Třeba i u televize. Já vím, že všechny programy nejsou zdaleka dobré, ale kina teď promítají ještě větší zhůvěřilosti. Ani do divadla nechodím pravidelně. To není lenost. Jsem zmlsaný.

 

O trempu

Čundry už mám za sebou. Možná někoho naštvu, ale mě to připadá trochu infantilní. Vzít si v padesáti usárnu a širák… Vandráci mě zabijou… Možná mi vadí ta uniforma a s tím související způsoby chování. Čtyřicetiletá ženská, na kterou všichni volají: Veverko! Jsem pro vandry v tom širším slova smyslu – chodit do přírody.

 

O odpovědnosti

Na Exupéryho Malého prince jsme už narazili. Je tam také myšlenka o tom, že máme zodpovědnost za to, co k sobě připoutáme. Pociťujete ji také?

Ano a velmi nepříjemně. Obestírá mě to chmurama. Bráním se tak, že si říkám: Zodpovídáš jen za ty, které sis připoutal vědomě. Protože, když to vezmu do důsledků, měl bych na krku hrozně lidí. Nejde jen o osobní vztahy, jde i o naději. Svým chováním, slovem, písní někomu něco slíbím, přivážu si ho k sobě a přitom mu nic nemůžu splnit.

Jak se vyrovnáváte s tím, že se k vám někdo upne, aniž vy sám chcete?

Mnozí lidé ten vztah berou nesmírně důvěrně. A já nevím, jak naplnit jejich očekávání. Jediná cesta je, že nad tím musím mávnout rukou.

Jste lehkomyslný?

Lhal bych, kdybych řekl, že jsem zodpovědný člověk. Čert ví. Jsou hranice, které nedokážu překročit ani kvůli sobě a svým blízkým.

Chtěla jsem se zeptat ještě na tisíc věcí. Ale sdílný a přátelsky otevřený Jarek Nohavica se znovu stáhl do ulity důstojného odstupu. Jako by si řekl: „Tak dost, holčičko, přes tuhle čáru už tě nepustím!“ že by se bál? Bál toho, že poznat, znamená svým způsobem vlastnit a lidé by si ho mohli po kousíčcích rozebrat? Možná má strach, že by tu pak už nebyl.

 

Jana Šimůnková
Foto: Václav Šebek
Zdroj: Véčko