Třeboň 26. 8. 2000
WWW.NOHAVICA.CZ
O koncertu Jaromíra Nohavici a Českomoravské hudební společnosti na velkém nádvoří zámku v Třeboni.
Na společné vystoupení Jaromíra Nohavici a Českomoravské hudební společnosti jsem se těšil dlouho předem – jednak jsem byl zvědavý, nakolik se bude podobat projektu s Kapelou v roce 1997, jednak jsem četl nadšený článek o jednom z předchozích koncertů na Internetfolku. Musím říci, že jsem nebyl zklamán.
Dramaturgie byla tentokrát trochu odlišná, hlavně proto, že ČMHS je především samostatně vystupující skupina, teprve letos se navíc zhostila role doprovodných muzikantů Jaromíra Nohavici. Koncert tedy začal třičtvrtěhodinovým blokem Českomoravské. Jejich rockově pojatá interpretace lidových písniček mě zaujala – slyšel jsem je poprvé a hned se mi zalíbili. Trochu Vlasta Redl, trochu Jethro Tull. Přestože tu byli vlastně v roli předskokana, rozhodně nepůsobili pouze jako kapela do počtu a vděčné publikum jim to dalo znát.
Po úvodních čtyřiceti pěti minutách Českomoravská nasadila předehru písně Maria Panna a bylo jasné, že se už objeví hlavní hvězda večera – Jaromír Nohavica. Za potlesku diváků přišel, prohlásil, že Josef „byl mírně chucpe“, a na pódiu už zůstal až do konce. Průběh vystoupení byl poté podobný jako u programu s Kapelou – tedy několik písní zahrál a zazpíval Nohavica sám, ostatní s podporou celé Českomoravské hudební společnosti nebo jen vybraných muzikantů.
Asi nejvíc se mi z celého koncertu líbily ty písně, které byly za doprovodu ČMHS pořádně nadupané a při kterých se náš zpěvák dokázal pěkně odvázat. Například v Petěrburgu (kde se o sóla postaral Radek Pobořil se svým akordeonem) odzpíval Nohavica poslední část ve vyšší tónině velmi excitovaným hlasem – výsledek byl opravdu působivý. Podobně našlápnuté byly třeba Fotbal, Pochod marodů, Jdou po mně, jdou, V jednym dumku na Zarubku nebo Zatanči. Pouze v některých případech jsem byl trochu rozpačitý ze zvoleného rytmického doprovodu – například pro jednoduchý (téměř punkový) styl ve Fotbalu nebo při písničce Každý si nese své břímě, ze které bicí udělaly skoro regulérní bigbít, což mi přece jenom s danou látkou moc neladí. Naopak vyvrcholením večera pro mě byla Pravda a Lež, při které Jaromíra Nohavicu doprovázel jen Radek Pobořil na harmoniku. Už dlouho jsem ji naživo neslyšel a snad ještě nikdy takto působivě. Ve stejné sestavě zazněla ještě například Zítra ráno v pět, s Potulnými kejklíři zase Nohavicovi vypomohl František Černý s druhou kytarou. Z písniček podpořených celou Českomoravskou hudební společností stojí ještě za zmínku Hlídač krav ve zdůrazněném reggae stylu nebo skladba, která zazněla až na úplný konec – Cukrářská bossanova. Tu neměli ještě muzikanti čas pořádně secvičit, a tak spíše jen přizvukovali Nohavicově kytaře. (Nesmím ovšem křivdit Radkovi Pobořilovi, který se tentokrát blískl na trubku.) V závěru koncertu byla také zahrána vůbec první instrumentálka, kterou jsem kdy od Nohavici slyšel – Elefanten Marsch.
Celý koncert se odehrál v pohodové atmosféře, který nemohly zkazit ani problémy se zvukem (způsobené pravděpodobně nedostatečným zdrojem elektřiny ze zámku), ani občasné napomínání některých hovornějších diváků. Kdybych měl srovnávat letošní program a turné k Divnému století, neřekl bych, že jedno je lepší než druhé. Obojí má něco do sebe, stojí za to slyšet a je svým způsobem krásné. Oproti Kapele má Českomoravská skvělého (i když svým vystupováním nenápadného) harmonikáře Radka Pobořila, je však svým hudebním zaměřením trochu omezena co do pestrosti zvuku a stylů. Hlavně v rytmice byl Pavel Plánka z Kapely vynalézavější. ČMHS svou přirozenou živelností strhává Nohavicův projev více k rockovému vybuzení, v Kapele dostaly větší prostor ztišené pasáže stavějící na zajímavé hudební aranži.
Každopádně si myslím, že by si letošní koncertní program Jaromíra Nohavici s Českomoravskou hudební společností zasloužil stejné zdokumentování, jako se to povedlo předtím na albu Koncert. Ať už kvůli těm písničkám, které mě na sobotním koncertu obzvlášť zaujaly a příjemně potěšily, nebo proto, že se zdá, že turné s ČMHS nebude tak rozsáhlé a mnoho fanoušků tak přijde o tento neopakovatelný zážitek.
Ondřej Fiala