Braník 25. 2. 1999
neoficiální web J. Nohavici
Popis pořadu Miroslava Donutila, kde jako host vystoupil Jaromír Nohavica.
Miroslav Donutil pravidelně vystupuje v Branickém divadle s pořadem „Ptejte se mě na co chcete, já na co chci odpovím“. Navštívil jsem představení, kde byl jeho hostem Jaromír Nohavica.
Jak to celé vypadalo? Krátce po 19. hodině nastoupili oba protagonisté na scénu. Miroslav Donutil bavil svým obvyklým (a příjemným) způsobem a občas vyzval Nohavicu, aby zahrál nějakou píseň. Ten se jinak zapojoval do vystoupení jen zřídka, zůstával tedy „divákem na jevišti“. Představení, rozdělené čtvrthodinovou přestávkou, skončilo někdy po 22. hodině.
Nebudu se zde rozepisovat o Donutilovu bavičství, které tvořilo nosnou část pořadu – bylo by to zbytečné. Střídaly se odpovědi na dotazy, herecké historky nebo vyprávění vtipů. Pokusím se tedy popsat roli Nohavici – roli hosta a spolutvůrce představení.
Čím jiným začít než písněmi, které zazněly. Celkem to bylo 9 skladeb, z toho 3 pro mě zcela nové. Album Divné století bylo zastoupeno Těšínskou, Stodolami a Až to se mnu sekne, ze starších a ještě starších písní Nohavica zahrál Zatímco se koupeš, Pochod marodů a Potulné kejklíře. Něco s kytarou, něco s heligonkou, jak je to u něj v posledních letech obvyklé. Bylo patrné, že Miroslav Donutil se pozváním Nohavici nezmýlil – „jeho“ publikum totiž písničkáře přijalo vstřícně a dokonce se zapojilo – třeba v písni Pochod marodů.
Pro mne však byly mnohem zajímavější nové skladby. První z nich je Jako jelen když vodu chce pít, zpracování žalmu č. 42 o volání člověka po boží pomoci v lidském životě. Touhu po doteku Boha provází pokora a smíření s vlastním osudem. Vše je prezentováno jednoduchou a působivou formou, s kytarovým doprovodem.
Píseň, která následovala (naštěstí ne bezprostředně), byla něco úplně jiného. Hospodská harmonika dopovází hospodský text – ostatně slogan „To umí každej debil, aby eso trumfem přebil“ je dosti vypovídající. Pracovně jsem si ji zařadil do kategorie „nevkusných odrhovaček“, hned vedle kompozice Pijte vodu. Osobně nevím, komu jsou takové písně určeny. Zdá se mi, že té „méně náročné“ části publika, kterou snad pobaví rozjuchaná forma a pár peprnějších výrazů v textu. (Musím podotknout, že kromě „nevkusných odrhovaček“ znám i „vkusné odrhovačky“, například už zmíněný Pochod marodů nebo Fotbal. Hlavní rozdíl vidím v tom, že „vkusné odrhovačky“ se skutečným odrhovačkám svojí formou jakoby vysmívají, ty druhé jimi přímo jsou.)
Poslední z trojice novinek je zase jiná a provizorně jsem ji nazval Pane prezidente. Píseň má podobu dopisu adresovaného prezidentu republiky. Pisatel se svěřuje se svými starostmi, stěžuje si a věří, že mu prezident pomůže. Je zklamán dnešní situací a vzpomíná, že za komunistů se mu žilo lépe.
Nabízí se srovnání písní Jako jelen když vodu chce pít a Pane prezidente. Obě jsou o touze po pomocné ruce, v obou aktéři rezignují na vlastní síly. Je tu však rozdíl v příčině, která působí ono volání o pomoc. V první písni je jí „osamělost člověka mezi lidmi“ („vrženost do světa“, jak by řekl Václav Havel) a žádána je pomoc duchovní. Proto také v tomto případě, jak se mi zdá, je Nohavica k tomuto volání shovívavý až soucitný. Druhá píseň už tak laskavá není, i když i zde lze vycítit soucit. Spíše je ale takovým jemným popíchnutím těch, kteří se v nové době bojí spoléhat sami na sebe a nést vlastní odpovědnost.
Kromě hraní písní byl Jaromír Nohavica několikrát Miroslavem Donutilem vtažen do povídání na různá témata. Úvahy o relativitě české slávy, sledování televizních kanálů či výhodách prostého poslechu písně oproti sledování videoklipu byly sice zajímavé, ale nijak objevné. Zajímavější bylo to, jak Nohavica s Donutilem v dialogu spolupracoval. Zdálo se mi, že se nesnaží nějak „nahrávat“ a pomáhat – spíš naopak: jako by občas schválně chtěl dostat komika do nepříjemné situace a škodolibě čekal, jak se s ní vypořádá. Nohavica se ani nesnažil být přátelsky loyální a neváhal s Miroslavem Donutilem nesouhlasit – například v reakci na jeho nevhodnou historku o tlusté paní na pláži.
Je vůbec otázka, zda takováto forma představení je úplně nejlepší nápad. Pro publikum bylo vystoupení určitě zajímavé. Jaké ale mohly být pocity Jaromíra Nohavici? Polovinu programu jen sedí na jevišti a poslouchá spolu s diváky. To samo o sobě asi není nic příjemného, když je sice divákem, ale zároveň na očích všech, a zřejmě není jednoduché se v takové situaci cítit a chovat přirozeně. A třeba každé odkašlání je slyšet díky mikrofonu připnutému k šatům… Když už se Nohavica s rolí diváka na jevišti vyrovná a zaposlouchá spolu s ostatními, je náhle Donutilem vytržen a požádán o zahrání písně. Své pocity ostatně Jaromír Nohavica sám vyjádřil už během vystoupení. Třebaže na konci shodně s Miroslavem Donutilem prohlašoval, jak příjemný to byl večer, více věřím předchozímu popisu vystoupení.
Co říci závěrem? Sice jsem ke společnému představení Miroslava Donutila s Jaromírem Nohavicou měl určité výhrady (které by asi běžný divák neměl), jinak se mi však pořad líbil a odcházel jsem spokojen. Neměl bych zapomínat, že program tohoto typu vůbec není pro Nohavicu typický – tedy takový program, kdy Nohavica není hlavním tahounem a „pouze“ se na vystoupení podílí. Ale stejně se těším na jeho samostatné koncerty, jaké jsou na tento rok naplánovány…
Ondřej Fiala