Až to se mnu sekne (1992)
Až to se mnu sekne
11. 7. 2003 | Festival Slunce Strážnice | 3:36 min
Text písně najdete v části Zpívám svoje písně.
Všechno začalo v únoru 1992. Já jsem byl právě čerstvě odléčen z alkoholu a poprvé od svých 15 let ostříhán nakrátko. (Obojí je vidět na tehdejších fotkách). Před vánocemi jsem si jako odměnu po tříměsíční odvykové kúře koupil za svůj honorář za Darmoděje (židle jsem v rámci vyrovnání od Pantonu odmítl ) nejen počítač, ale také první auto – bílou ojetou škodověnku za 52 tisíc, která mi později byla řidičskou školou všech možných i nemožných závad, od oblíbeného vaření vody, až po nenádale utrhnuté plynové lanko na Staroměstském náměstí v poledním pražském provozu.
Na Silvestra jsem dělal řidičské zkoušky. A po necelých dvou měsících ( na přelomu ledna a února ), jsem už jel na náš společný dlouhý výlet s Pavlem Dobešem ve vlastním. Vím, že jsme si dali sraz někde před Opavou a dál mne Pavel vedl do Jeseníků coby zkušený vodič. Znal cestu i řidičské finesy. Takže mi u pump stačil vysvětlit jak šetřit motor cestou z kopce, ale taky to, jak ekonomicky vyjíždět nahoru do hor. Obojího jsme si užili dost. Cílem byla Malá Morávka a silnice byly těsně po revoluci ještě socialistické. Ne jak dnes. 🙂
Celý výlet vymyslel Pavel, někdy v létě 1991, na našem společném turné Morava 91. Že si prostě v zimě zajedem na hory a mezi lyžováním a odpočinkem budeme společně psát nový repoertoár. A když se nám to podaří, vydáme se na společné koncertování. Pavel měl za sebou zrovna desku Zátiší s červy, já V tom roce pitomém, obě byly složeny z písní starších a tak jsme cítili, že by bylo fajn přijít s něčím úplně novým.
Pavel vybral hotel Kamzík v Malé Morávce a já musel oprášit své zasuté znalosti plužení, přenášení váhy z nohy na nohu a zapínání se na lyžařském vleku. Nikdy jsem nebyl lyžařem tak, aby se mi to hluboko vrylo pod kůži. Když tak o tom přemýšlím dnes, po letech, má to určitě jakýsi svůj genetický smysl. Nechci škatulkovat lidi a dělit je na takové a onaké, ale přesto… Někdo hraje a miluje tenis, já mám rád ten stolní. Kurt bych si nikdy za domem nepostavil, pingpongový stůl jsem si už pořídil. Někdo miluje lyžování, jezdí do Alp, já rád bruslím. I dozadu … a pozor, překládám na obě strany. Patrně to bude všechno tím, že jsem přízemnější. A zpod lavky, jak se říká na Valašsku.
Tam vysoko v jesenických horách vzniklo za ten týden několik písní. Hlavně tedy Pavlových, u nichž jsem mu já jenom malounko sekundoval. Výborné Zpátky do trenek, Kuvajtský šejk, Albertville, Váňa….Drobátko jsem ostrouhal. Ale jak už to tak v životě chodí, jaksi stranou, v rohu papíru se uhnízdilo pár vajíček. Tak jsem po večerech, mimo Pavlův dohled, poskládal v uvolněné atmosféře nepijáckých večerů, ranních čistých hlav a globálně optimistického pohledu na svět svého Hlídače krav.
Ovšem to nejzávažnější na mne čekalo teprve doma. Inspirován malou Pavlovou poznámkou a několika svými jesenickými dvojveršími jsem doma napsal text Až to se mnu sekne a opatřil ho prostou melodií. Pavel mi později prozradil, že jsem tak zpracoval jejich „rodinný klenot“, na který se sám dlouho chystal. Jsem rád, že jsem to, jak doufám, nezprznil. I když – nebylo to od začátku s tou hitovkou všechno tak jasné. Původní melodie totiž zněla, světe zboř se, úplně jinak. Nerad bych působil jako směšný prorok vývoje, ale dodnes v původní verzi Až to se mnu sekne cítím názvuky dnešního hiphopového frázování. Hrál jsem ji takto dlouhý čas.
Pak ale přišla chvíle heligonky. Jednak jsem koncem roku 1993 dostal od táty původní dědovu heligonku do opatrování, jednak jsem si tehdy koupil krásnou trojřadou „hlaváčkovskou“, ale hlavně jsem se začal podle brožurky „Hrajeme na heligonku“ zlepšovat ve hře. Jako doprovodné etudy mi sloužily staré polské pouliční písně tzv. warszawskie piesni podworkowe. A tak se stalo, že jsem díky heligonce a jejímu zvuku začas oblékl Papírové boty do dodnes známého valčíkově městsko-folklórního kabátku. Melodii jsem vymyslel u velké „hlaváčkovské“ třířadé harmoniky a premiéru měla v Ostravě na Černé louce před očima a ušima skvělého ostravského muzikanta folkloristy Janka Rokyty a paní Šulákové, kteří mne za ni pochválili.Vzpomínám si, jak jsme společně litovali, že už Pavel nepíše ostravské písně, v nichž je mistr nad mistry. Já toho lituji dodnes.
Chvíli mi ještě trvalo, než jsem opustil těžký hlaváčkovský nástroj a píseň začal hrát na dědovu dvojřadovku. I u hudebního instrumentu totiž platí: čím prostší vybavení, tím složitější zvládnutí. Zahrát Mozarta na čtyřřadou harmoniku umí každý, ale na jednořadovku by to snad ani sám Wolfgang nezvládl. I když on asi jo. Píseň tak prošla trnitou cestu od původního kytarového G dur, přes hlaváčkovské gmi, do závěrečného dmi.
Hrávám ji už více než 15 let a není proto divu, že existuje v mnoha verzích a úpravách. Řekl bych s malou nadsázkou, že kdokoliv se mnou na pódiu vystupoval, musel se vyrovnat s tím, že se mnou Papírové boty bude muset nakonec hrát.
Až to se mnu sekne (původní verze)
verze s původní melodií | 30. 1. 1995 | Jihlava | 2:49 min
© Jaromír Nohavica (přepis z VHS)
Kiedy odwalę kitę
1997 | Wroclav (PL) | 3:40 min
polská verze s překladem textu Renaty Putzlacher z koncertu s Kapelou v polské Wroclavi.
© TV Wroclav (přepis z VHS)
Až to se mnu sekne
1997 | 2:30 min
videoklip divadla Sklep natočený na motiv písně Jarka Nohavici
© Výbor pro obecné blaho čtyřicátníků, Režie: Petr Nikolaev (přepis z VHS)
Až to se mnu sekne
15. 7. 2005 | Trenčín, letiště (SK), festival Pohoda | 4:16 min
společné vystoupení s Radkem Pobořilem
kamera © Tomáš Linhart
Až to se mnu sekne
2000 | Lodž (PL) | 3:54 min
záznam ze společného koncertu s Karlem Plíhalem v pivnici Przechowalnia v polské Lodži
© TVP S.A. Łodz (přepis z VHS)
Až to se mnu sekne
1996 | Česká televize Brno | 0:29 min
ukázka z televizní verze písně z pořadu Divné století natočený v roce 1996 v ČT Brno
© ČT Brno | Režie: Vojtěch Fatka
