Jugoška (1987)
Jugoška
prosinec 1987 | Praha, Maniny | koncert pro Jonáš klub | 2:15 min
Text písně najdete v části Zpívám svoje písně.
Přiznávám se, že emigrace nebyla v naší rodině nikdy téma, o kterém by se někdy nějak vážněji debatovalo nebo uvažovalo. Jaksi samozřejmě jsem se smířil s tím, že je mi dáno prožít svůj život tady, v zemi české, kde jsem narodil, že je mi přikázáno žít s národem, jehož jazykem mne máma naučila mluvit a číst, že mi přináleží být tady v dobách dobrých i zlých, v časech radosti ale i trápení a bolestí. Lidé, kteří z jakýchkoliv důvodů odcházeli ( aby se už nemohli vrátit ) mi byli cizí, ale nijak jsem je nehodnotil, natož odsuzoval. Někdo můj postoj může nazvat věrností, jiný zbabělostí, nic si z toho nedělám. Naštěstí přišel rok 1989 a emigrace je pro můj zbylý život vyřešené téma. Zní to pateticky, ale beztak nikam neutečeme před sebou samým, a náš osud nás dostihne stejně na Šumavě jako na Miami Beach. A co máme udělat, musíme udělat, ať už máme za zády policejní režim nebo před sebou svobodný svět.
Nakonec ovšem stejně všechna velká slova končí u šedé reality našeho každodenního života. Nebyl jsem nikdy postaven před podobnou Sophiinu volbu, jak o ní vypráví např. Jarda Hutka nebo Vlasta Třešňák, kteří měli na výběr buď kriminál nebo vyhnání ze země. Mně jen jednou naznačili pánové v šedém, jestli a jak se mi líbí v této zemi, a dvě bezesné noci jsem přemýšlel, co pro mne znamená domov a z čeho se vlastně skládá to puzzle, které má na krabici napsáno ČSSR. A co jim řeknu, jestli příště přitlačí. Naštěstí to bylo už v polovině 80. let. A více nepřitlačili. Jen postrašili. Což uměli.
Předtím jsem byl venku vlastně jen na bezvýznamných výletech a to ještě v zemích tzv. soc – demo. Jako kluk s ragby v polských Katowicích, odkud jsem si přivezl krówki a szampon smaku jablecznego, pak jako knihovník koncem 70.let v Drážďanech, odtamtud mám noty s kytarovými etudami J. S. Bacha. A potom až koncem léta 1989, na pozvání krajanského vídeňského spolku. Nemluvě o Wroclawi v listopadu téhož roku, kdy se už v Berlíně bortila zeď. Ten polský výlet na sklonku socialismu stojí za delší povídání. Nebojte se, dojde na to.
Zpátky ale k Čedoku, který nám sliboval výlety za hranice všedních dnů. Já vím, že jsem v tomto směru v očích mnoha spoluobčanů ňouma a neumětel. Výjezdní doložky a devizové přísliby si přeci při troše vůle dokázal za socialismu obstarat mnohý. Já ne. Nebral jsem to (a neberu to ani dnes) nijak diskriminačně. Prostě na mne nezbylo. To je jak s těmi modrými knížkami. Jak já záviděl všem kolegům a známým, kteří se dokázali vyhnout dvěma rokům u zelených a obstarali si přes známé doktory modrou. Na Valašsku by se o mě řeklo: on je zpod lavky. Co to znamená, si jistě domyslíte.
Dnešním mým tématem je emigrace. Dívám se zpět a uvědomuji si, že o emigrantech zpívám vlastně jen jednou jedinkrát a to ještě spíše s úsměvným ironickým nadhledem. Píseň Jugoška je o typickém „ekonomickém emigrantovi“. Nebylo snadné objevit na pololegálních nahrávkách nějakou její verzi. Příliš často jsem ji totiž nehrál. (Ta dnešní patří mezi unikáty – je z koncertu pro Jonáš klub v prosinci 1987.) Možná už tehdy mi připadalo trochu nemístné vysmívat se těm, co odcházeli, i když sami psali domů, že šli jen a jen kvůli prachům a jsou v poho. Rozdělovat emigranty na mravně oprávněné a na ty druhé – ekonomicky prohnilé , to se sice dodnes s úspěchem děje, ale to já neberu. Život mne naučil, že naše motivy jsou skládankou tisíců střípků a slepit je v jeden barvotiskový obrázek prostě není v silách smrtelníka.
Takže berte dnešní píseň z archivu jako připomínku časů, kdy na jihu, na hranicích s Německem, v oranicích před dráty pod elektrickým proudem hledali cvičení vlkodlaci lidské stopy a na severu, na hranicích s polským Cieszynem člověk mával Jackovi z jednoho břehu Olzy na druhý a nemohl mu podat ruku.
Kruci, ať mi komunisti nic neříkají o bratrství a lidské solidaritě.
