Když mě brali za vojáka (1982)
Když mě brali za vojáka
7. 7. 1989 | závěrečná Dvorana Porty ’89 | Plzeň amfiteátr Lochotín | 3:26 min
Text písně najdete v části Zpívám svoje písně.
Společné zpívání s publikem je pro písničkáře jedním z největších zážitků, které ho mohou potkat. Nedá se to vynutit, nemůžete tomu poručit. Snad jen od mikrofonu vyzvat, nabádat. Ale konečné svobodné rozhodnutí tkví jen a jen v srdcích posluchačů.
Je-li bůh, ( a přiznávám, že nevím, jestli opravdu je), pak pro mne je ukryt v hudbě. V hudbě, v nepostižitelné a neuchopitelné směsici zvuků, která nás obklopuje jako vody oceánu, v hudbě, která jediná je schopna zhmotnit čas tím, jak jej obkresluje každým tónem a každým čekáním na další. V hudbě, která je i není zároveň, jakož i my jsme a nejsme zároveň v té dlouhé řece času.
Píseň společně zpívaná je pro mne modlitbou. Společnou modlitbou. A to nemluvím jen o ušlechtilých a patetických chorálech a hymnech, ale i o hospodských odrhovačkách a bojových písních. Skrze ně všechny můžeme s ostatními živými bytostmi sdílet jeden prostor, jeden čas, jednu píseň, jeden hlas volajícího na poušti. Jednu naději.
Kalvín už před téměř 500 lety řekl, že zpěv má velikou sílu a moc rozpáliti a pohnouti srdce lidská. Při společném zpívání jsme znovu dychtícími dětmi.
Všechna ta velká a vášnivá slova píšu dnes na okraj své písně Když mě brali za vojáka a jsem si vědom jisté nepatřičnosti mého gesta. Tehdy před léty napsal hudební kritik, že je to sentimentální vlastenecká odrhovačka z předminulého století. Nevím, pane Rejžku. Takovou jsem ji psal. Pamatuji si, jak mě napadlo prvních pár slov: Když mě brali za vojáka, stříhali mě dohola…, a já jsem poznal, že celá píseň už je někde hotova, jen je skryta v písku času a já ji musím opatrně jako archeolog znovu nalézt a vyzvednout ze zapomnění.
Také si pamatuji, jak jsem její rytmus ukládal do polonézového slavnostního tempa, jak jsem ji celou zpřízemňoval slovy jako blbec (se slabikotvorným a dlouze zpívaným BL), kvartýr, zápal plic, jak jsem pak záměrně rýmoval infinitivy učiti, chrániti, to vše, abych udržel čistotu písně, jakousi její „špalíčkovou stavbu.“ Mnohem později jsem tento princip objevil u velkého polského básníka Boleslawa Lesmiana. Totiž slovo jako tnutí širočinou. Žánr to žádal. „Když mě brali za vojáka“ není píseň k šansonovému poslechu. To je ta, při níž se rozpalují srdce. Podobně jako „Baníčku, my jsme s tebou“ nebo „Krásná je zem“.
Opakování veršů, refrénu nebo jednotlivých slov či slabik, i „odpovídání chóru“ je samozřejmě hluboce zakotveno v prostředí víry, kostelního zpěvu, počínaje černošskými spirituály na americkém Jihu a konče českobratrským zpíváním v dřevěném kostelíku v Rožnově. Byl jsem si toho vědom. Já, člověk vyrostlý v sekularizovaném prostředí, v socialistickém státě budujícím komunismus, jsem si musel počkat až na Stůj, břízo zelená Jaroslava Hutky, abych zaslechl skrze moravské lidové balady kněze, který předzpívává a chór, který mu naslouchá a potom spustí svůj mnohohlasý zpěv.
Husita, Když mě brali za vojáka, Píseň o té revoluci 1848, Legenda o svatém Václavu, Divocí koně to byly a jsou mé pokusy o chorálové písně zpívané ve světském prostředí.
Když mě brali za vojáka (verze s kytarou)
9. 12. 1987 | klub Na Petynce Praha | 2:52 min
Když mě brali za vojáka (verze s heligonkou)
9. 12. 2002 | Praha, Palác Akropoli | 2:38 min
Když mě brali za vojáka
Ukázka z dokumentárního filmu Jana Špáty Největší přání | 1989 | 0:38 min
Když mě brali za vojáka
Samostatný koncert Jaromíra Nohavici v ostravské hale Tatran | 1990 |hala Tatran, Ostrava | 3:04 min
Zdroj: dobové vysílání ČT Ostrava