Knihovník (1981)
Knihovník
nedatováno, 80. léta | 2:45 min
Text písně najdete v části Zpívám svoje písně.
Být knihovníkem to není jen půjčovat detektivky a zamilované romány zpoza pultu, vyhledávat neexistující články v novinách, dělat čtenářské besedy o Babičce Boženy Němcové pro znuděné páťáky, zakládat (ještě za starých časů) knižní lístky do obálek, děsit se stěhování skladů a malování čítáren, to není jen s tužkou v ruce piplat se s revizí knižních fondů, vědět o čem je Sinuhet,o čem Exuperyho Citadela, a o čem Světlé Kříž u potoka – to je hlavně s knihou v ruce potkat se s druhým člověkem.
Uff. A mám za sebou úvodní věty, které bývají nejtěžší. A hned mne napadá dvojí možné hodnocení mého úvodního odstavce. To se dá tesat – anebo spíše – to je blbé, to se bude líbit, jak říkal pan Werich. Vyberte si a já se vrátím ke své knihovnické praxi. Teď už slétnu zpátky na zem.
V knihovnách jsem pracoval celkem 9 let. Nenechte se zmást textem mé dnešní písně. Ten jsem složil kamarádkám knihovnicím ještě jako jejich kolega v roce 1981. Celé mé knihovničení ovšem začalo už v roce 1974. Po přerušeném studiu na vysoké báňské a po roční brigádě ve Vítkovicích jsem nastoupil v Ostravě do půjčovny. Sídlila v centru, naproti kavárny Elektra, v tom rohu, co je teď pojišťovna. Já byl odjakživa na knížky a na poště bych při své bohémské povaze mohl způsobit finančí manko. Moc rád vzpomínám na všechny kolegy i kolegyně. Taková Alenka Hrazdilová je dodneška mou dobrou duší a prodlouženou rukou v českých knihovnických regálech. Mnohé vzácné dokumenty a články, které se objevují v tomto Archivu pod lupou, jsou zde právě díky její znalosti knihovnického terénu a map. Nebo pan Biňovec. Kdykoliv zaslechnu píseň Marie Rottrové Čas motýlů, první svůj text, který se objevil na její desce, vzpomenu na něho, nefalšovaného disidenta, který seděl nahoře ve studovně ostravské knihovny. Za ním jsem jako nováček poeta přišel s prosbou, aby mi pomohl vymyslet název právě pro tuto píseň. A on ho vymyslel. Takže když potom v Gramorevui opatrně chválil tento text Jan Rejžek, (a je to jedna ze dvou krátkých recenzentských zmínek o mých písních, kterých se Honza za těch 25 let dopustil), chválil tím i práci pana Biňovce. Ostatní kolegyně a kolegové prominete, když vás nebudu všechny jmenovat? Stránka by nestačila.
V ostravské knihovně jsem ovšem poprvé zahlédl také hloubku své nedostatečnosti, když jsem si ve své naivitě hned první dny odkládal za sebe do regálku vrácené knížky, které mne tak zaujaly, že jsem se těšil, jak si je přečtu. Večer jich tam bylo po celém výpůjčním dni tak pět až deset. Druhý den dalších pět až deset, třetí den taktéž. Pochopil jsem, že nám nezbývá tolik času života k přečtení všeho, co bychom přečíst měli a chtěli.
Po dvouleté pauze na vojně, (kde jsem byl ovšem kromě jiného také knihovníkem), jsem pak dál knihovničil v Českém Těšíně, kam jsem přesídlil a kde jsme si pořídili po pěti letech podnájmu družstevní byt. Tam už jsem povýšil a kromě půjčování knih jsem léta ve studovně knihovny sloužil jako bibliograficko-informační služba. Moje pracoviště bylo umístěno ve stejné budově, kde mimochodem sídlilo i těšínské divadlo, (odtamtud pochází moje raná, ještě knihovnická píseň Na dvoře divadla). Zjednodušeně se dá říci, že jsem byl takovým vyhledávačem www.google.com. Přicházeli za mnou zejména studenti s tím, že potřebují napsat referát, nebo se připravit ke zkoušce, a já jim pomáhal vyhledat literaturu, novinové články, dokumentační přehledy ČTK, hesla ve slovnících. Byla to dobrodružná práce. Dobře seřazený katalog a správně zvolené heslo tvořily základ úspěchu. Rád vzpomínám v této souvislosti na starší paní, která mne jednou zaskočila tím, že mě požádala, abych jí zjistil, kdy byly Velikonoce v roce 1944. To přesné datum potřebovala k doložení v nějaké žádosti ohledně svého válečného nasazení a já jí chtěl proto (i z prestižních důvodů) mermomocí vyhovět. Nakonec – po marných hledáních v knihách i starých časopisech, po neúspěšném obvolávání těch několika antikvariátů, které fungovaly, jestli náhodou nemají staré kalendáře z roku 1944, se mi nakonec hodila i má nedostudovaná profese matematika. Šťastně osvícen jsem sáhl po Ottově slovníku naučném, o kterém jsem tušil, že je v něm vše. A bylo. Objevil jsem tam matematický vzorec k výpočtu data těch Velikonoc. Tak složitý, jak si to jen církevní páni uměli vymyslet. Půl dne jsem to hledal, druhého půl dne počítal. Paní mi pak radostně cpala do kapsy dvacetikorunu, a to byly tehdy dvoje tvrdé Sparty, ale já i bez nich byl spokojen. Pro knihovníka platí, že co nenajde v knihách, to si musí vymyslet sám. Já naštěstí nemusel.
Teprve po letech mi došlo, jak velké štěstí jsem měl, že jsem mohl dlouhá léta strávit právě v českotěšínské, dvojjazyčné knihovně, kde regály s polskou literaturou a polskými časopisy přirozeně sousedily s českými. Tam jsem se naučil polsky. Sám od sebe, jak říká Švejk. A tam jsem začal obdivovat polskou kulturu.
Samotnou písničku Knihovník jsem napsal jako parafrázi na slavnou verzi Aznavourovy Tu te laisses aller, kterou skvěle do češtiny přetextovala Jiřina Fikejzová. Ten text začínal slovy:„Vypadáš vážně komicky a s tebou žít mám navždycky“. (Aby bylo jasno: to byl part ženy. Muž jí pak odpovídal ve stejném duchu). Se samotnou autorkou českého textu, kterou považuji za jednu z nejlepších z plejády textařů populární hudby, mě pojí milá historka z dob, kdy jsem se jako začínající textař hlásil do Ochranného svazu autorského. To už bude nějakých dobrých 30 let, co se paní Jiřina jako členka přijímací komise podivila nad jedním z mých předložených textů. Konkrétně to bylo spojení KROPÍCÍ vůz. Ptala se, zda to nepřeháním s tou snahou nebýt Ostravakem s kratkym zobakem a zda necpu délku i tam, kam nepatří. Zda by prostě nestačilo napsat správně jen KROPICÍ vůz s krátkým I. Duchapřítomně jsem jí vysvětloval rozdíl mezi vozem kropicím a kropícím, jedním, který je terminus technicus a druhý, který je vyjádřením vozu, který zrovna kropí – usmívala se, přijali mne, ale asi jsem ji nepřesvědčil. Pražák Ostravákovi neuvěří. Tak jako sytý hladovému.
Zpátky ale k písni. Jak tak procházím její text, uvědomuji si, že bych dnes mohl stylově na závěr připojit i nějaké ty vysvětlující bibliograficko – informační poznámky pod čarou. Takže :
T9 – platová třída za socialismu
Fénix – bájný pták, jež vstává z popela
Fén – nebájný vysoušeč vlasů
MDT – zkratka pro Mezinárodní desetinné třídění – zoufalý pokus o přehledné uspořádání knih podle obsahu
Korn (Jiří) – stále populární kolega zpěvák, kterému jsem v roce 1976 nabízel svou píseň Dívka s velkýma očima a která se mu po právu nehodila do repertoáru
Artemis – krásná bohyně s lukem a šípy
BIS – zmíněná bibliograficko – informační služba.
A vracejte knihy v termínu. Jiní čtenáři taky netrpělivě čekají na ty Vaše Medojedky a jiné knižní podpultové hity.
Průvodní slovo k písni Knihovník
nedatováno 80. léta | 1:58 min
