Kytky v květináči (1985)
Kytky v květináči
21. 4. 1986 | Divadlo Slaný | 2:40 min
Text písně najdete v části Zpívám svoje písně.
Píseň Kytky v květináči je svatební dárek, který jsem přinesl do Dětmarovic novomanželům Karasovým na jejich svatbu v roce 1985. Napsal jsem ji tak, jak jsem si představoval, že by mělo vypadat fungující manželství.
Vždycky když na návštěvách přijde řeč na svatbu, vytahují se ze skříní zaprášená alba s fotkami, všichni se sesedají na gauč a vespolek si prohlížejí staré svatební fotky. A už se komentuje, jak to komu na svatbě slušelo a jak kdo tehdy vypadal a kde je komu konec. A končívá to povzdechem, jakže nám ten čas letí. Ach ano – Nebýt zrcadel a dětí / nevíme, jak ten čas letí.
Přijměte tedy i Vy dnes pozvání na návštěvu, sedněte si, otevírám mé fotoalbum, a v něm alespoň pár vzpomínkových fotek ze svateb, na kterých jsem účinkoval jako svědek.
Výjimkou bude svatba Karasových, žádnou fotku jsem prostě nenašel, snad proto, že jsem byl pouhý svatební host s písničkou pod paží jako malých svatebním dárkem. Tak si ji poslouchejte a dívejte se.
V roce 1984 stojím na olomoucké radnici vedle Karla Plíhala. Saka máme na sobě, nepočítám-li maturitu, snad poprvé v životě. Do paměti se mi svatba zaryla hlavně krásnou posvatební oslavou u ohně, kde jsem Ivaně a Karlovi zahrál zbrusu novou písničku Cukrářská bossanova, jásal a radoval se spolu s ostatními a zmožen pak velmi brzy usnul u ohně. O útoku komárů na mne se dodnes vyprávějí mezi pamětníky legendy.
Dva roky na to mne přemluvil Pepa Streichl. Ať ho v tom nenechám. Šel jsem a jako svědek ho podržel. Na fotkách stojíme na schodech ostravské radnice. Cigareta v ruce mi vyloženě nesluší. A motýlkem (týmž jako na Karlově svatbě – to víte, chudý folkař ) aspiruji na roli ve filmu Vrchní prchni. Kterou písní jsem potěšil Pepovy svatební hosty si už nejsem jistý, ale divil bych se, kdyby to nebyla právě čerstvá novinka Třiatřicet. S Pepou nás už tehdy začínala bolet různá místa a přicházeli jsme do let pánakrista.
Po revoluci jsem motýlek vyměnil za kravatu a takto vybaven jel do Uherského Hradiště. V roce 1992 se tam ženil Honza Šilpoch, skvělý fotograf z tehdejšího Mladého světa, díky jehož objektivu je zachována spousta nádherných folkových okamžiků 80.let. Bral si Magdu Kutkovou. Ano, Magda a Jan. To jsou oni, ti moji dva z písně Svatební. Refrénový motiv Hou hou mne napadl u klavíru v Hradišti, když jsme na svíci zapíjeli svobodu. Na fotografii najdete i Juru, co v písničce na staré pramici fidlá na housle. Stojí na schodech hradišťského kostela a je to opravdu Pavlica. A chcete-li vidět ženicha, který si fotí vlastní svatbu, tady ho máte. Magdu chtěl z toho trefit šlak.
Počvrté mne přemluvila, abych šel před úřady podepsat , že mohou být svoji, moje Jana Linková. Ta Jana, která mi pomáhá organizovat koncerty a vůbec. Všichni, kdož ji znáte jen podle jména, se můžete podívat, jak ji to sluší a jak je to hezká holka. Na fotkách jsme v Telči, na nádvoří zámku a píše se rok 2000.
Pokud se Vám pořád zdá, že jste mne přeci viděli na svatbě ještě jednou, pak máte samozřejmě pravdu. Spískal to celé Petr Zelenka a bylo to ve filmu Rok ďábla. Do léčebny tam za mnou přicházejí svatebčané, abych jim zahrál a zazpíval. Je to jímavá scéna, isnpirovaná skutečnou událostí. Dodnes mi ovšem způsobuje těžkou hlavu, neboť musím odmítat (a dělám to opravdu nerad) desítky nabídek, abych přijel na Vaši svatbu zahrát a zazpívat. Opravdu promiňte. Výjimku jsem udělal jen teď v sobotu, když jsme se ženichem zazpívali a zahráli na harmoniku a housle nevěstě Když jsem šel z Hradišťa. Důvod ale jistě pochopíte. Nevěsta byla naše malá velká Lenka. Ale fotky Vám ukážu až někdy příště. Dnes už to stačilo.
Povídání o Karlu Plíhalovi
5. 12. 1985 | Praha, klub Na Petynce |1:53 min
