Léta žákovská (1966 – 1968)
Proklínám nudu (úryvek) 0:27 min
Má žákovská písničkářská léta se mi už ztrácejí v šerosvitu dávnověku, rozmazaném v mé paměti jako ta jediná zachovaná fotka, na které coby školák hraji na housle. Chodíval jsem do LŠU, protože si to přál táta, ale dril a kázeň každodenního cvičení u pana učitele Liškutína jsem vydržel 2 roky. Stačilo mi to na to, abych pochytil něco z hudební teorie, což se mi hodili později, když jsem se sám začal učit hrát na kytaru. Dostal jsem ji k Vánocům 1966, když mi bylo 13 a půl. Stála 115 Kčs. Některé věci si člověk prostě pamatuje a neví proč, některé důležitější se mu vykouří z hlavy a důvod taky nezná. Kytara samotná se mi už rozpadla někde v příkopech mého života, jen tu brožovanou Školu hry na kytaru pro začátečníky od pana Jirmala, kterou mi máma ke kytaře přibalila, mám doma podnes. Na ní a později na Carulliho etudách jsem se učil.
Možná to byla má netrpělivost, možná lenost, možná nechuť učit se zpaměti jen cizí písně způsobilo, že jsem si velmi brzy po zvládnutí několika základních akordů začal skládat sám pro sebe své vlastní neumělé písničky. Má drzost byla v tomto směru nebetyčná. Jedním z prvních akordů, který jsem svými prsty poskládal na hmatníku bylo Ami. Všichni, kdo hrajete na kytaru, víte, jak jednoduchý až banální je přechod z Ami na C dur. Prostě prsteníček levé ruky přesunete na vedlejší strunu A. A já, jen co jsem to zvládl, už jsem měl písničku. Když pominu její hudební kvality, udivuje mne hlavně po těch letech téma, které jsem si pro ni zvolil. Zpívám o tom, že proklínám nudu.
Vůbec, když tak procházím názvy svých písniček z doby, o níž mluvím, ježí se mi vlasy intelektuální hrůzou. Proklínám nudu. Hej, paní nestvůro. Alkohol je mor. Stejně vím. Pejsek Hit. Stůj, vstup zakázán. Ale začínají se už zvolna objevovat i témata, která mne provází celý můj písničkářský život. Potopa. Všechno jednou skončí, jednou umře vše. Na notovém záznamu je vročení 1968. Kdyby tam nebylo, a kdybych nevěděl, co se mi občas v hlavě honí, nevěřil bych, co může patnáctiletý puberťák řešit.
I veselejší témata se samozřejmě začala objevovat. Například Pejsek Hit nebo Bůh fakírů – obě s akordem D dur, který budu mít do konce života spojený s nádhernou Červenou řekou a paní Vondráčkovou.
Jaká by to ovšem byla mladá báječná léta s kytarou, kdyby byla bez kapely. Na tu bídu, kterou jsme předváděli zní sice slovo kapela honosně a ještě honosněji samotný název NAUTILUS BEAT, ale byli jsme čtyři, Tomáš Rojčík, Jirka Cvrček, Zbyněk Mazur a já, měli tři kytary, později i kousky opravdových bicích a hráli jsme a zpívali. Premiéru jsme si odbyli na tanečních v porubském Domě pionýrů v zimě 68 s mou písní Přej si co chceš. V písni jsem si dokonce vymyslel vlastní sólo na kytaru a jsem pyšný na to, že se mi dodnes nevykouřilo z hlavy. Všem znalcům kytarového samoučení bych se rád ještě pochlubil suverénně použitým F durem, oním proklínaným baré akordem, který je odjakživa jakousi učednickou zkouškou mladého kytaristy od ohňů.
(O tom, že jsme nebyli ledajaká povrchní popová kapela, nechť svědčí písnička o Ostravici, kterou napsal Tomáš a já ji zhudebnil. A že jsme měli dalekosáhlé plány poznáte z našeho taháku, z kterého jsme se učili tajně pod lavicí. Nezapomínejme, že to byly doby ruského jazyka jako maturitního předmětu.)
Písničkou mého přechodu mezi lety žákovskými a gympláckými je píseň Kolik roků můžeš mít. Vzpomínám si i na dívku, pro niž jsem píseň psal, i na studené schody ve vedlejším vchodě, na kterých jsem seděl, když jsem jí písničku poprvé a naposled zpíval. Nahrávka se samozřejmě nezachovala, protože prostě žádná nebyla. Magneťák se mi dostal do ruky poprvé až za pár let na gymnáziu. Proto jsem, podobně jako u všech ostatních ukázek svých nejstarších písní, vzal dnes do ruky kytaru a dílem po paměti a dílem ze starého zpěvníčku jsem vám je všechny přezpíval. V originálních tóninách, které dosvědčují, že jsem musel mít před 40 lety hlas posazený opravdu jinak. A níž to určitě nebylo.
