Na jedné lodi plujem (1983)
Na jedné lodi plujem
24. 4. 1984 | Praha, velký sál Lucerny | 4:46 min
Text písně najdete v části Zpívám svoje písně.
Úvodní slovo Milana Kaplana z CD Moravský folk v Lucerně – záznamu koncertu z pražské Lucerny 24. dubna 1984 vydávaného po 25 letech:
Upozornění hned na prvních řádcích. To, co dostáváte do rukou je historicky dokument vydolovaný z amatérské nahrávky, pořízené na, někdejším běžném komerčním magnetofonu na měkký pásek. Puritánům kvality zvuku je dobré se omluvit. I přes usilovnou práci se z takového podkladu nedá moc dostat, Petr Pokorný několik týdnů přetáčel, upravoval a zachraňoval. Na druhé straně jako hudební vzpomínka je CD, které dostáváte do ruky, úžasné a stojí za poslech.
Byli jsme tehdy okouzleni každou příležitostí se sejít. Moravské folkové festivaly kolem nás byly nadupané neopakovatelnou náladou. Dokonce jsme si možná někteří tehdy i mysleli, že písničky mění svět a že my máme to štěstí a jsme u toho. Bylo to hodně pěkné. Živá, voda v prostředí komunistických blbosti. Když za mnou v této atmosféře přišel Petr Trněný s nabídkou zorganizovat koncert Moravsky folk v pupku kulturního českého světa jménem Lucerna byl jsem tou myšlenkou nadšený
Přestože zarudlý sudí pár měsíců před tím zvedl pro proslulé porubské Folkové kolotoče červenou kartu (došlo mu, že nejde o folklor, a my se stěhovali na území folkloru do Břeclavi), zůstalo Ostravsko dál tou nejživější folkařskou scénou z celého Československa. Proto bylo normální postavit dramaturgii na nejzajímavějších domácích osobnostech, kamarádech z okolních měst a na zvláštnostech z koncertů Kolotoče a Moravského folkového léta. Nad některými z nich už dnes kroutím hlavou, ale tenkrát nám voněly. Takovou byla třeba otvírací Fojťova Ostrava. nebo bití zvonů na úplném začátku koncertu. Obojí patřilo ke Kolotočům a tady v Lucerně jsme je prostě vybalili jen tak, k pomazleni duše.
Co z toho po čtvrtstoletí zůstalo v hlavě? Zdravotně náročná cesta do Prahy, společně a pomalu starým malým autobusem. Cestou mimo dálnice, kolem obchodů a restaurací. Občas to vypadalo, že nedojedeme. Krásná a přátelská atmosféra přeplněné Lucerny nebo šicí stroj v koleně. Ten koncert jsem uváděl. Nikdy jsem nebyl v konferování přeborník, spíše šlo, o to, že jsem toho na vystupující hodně věděl, takže bylo o čem povídat, a taky, že jsem se mikrofonů nějak od přírody nebál. To ovšem v Lucerně nezafungovalo. Její kouzlo mě dostala Sotva jsem vylezl na scénu, tak se mi roztřáslo pravé koleno a bylo k nezastavení. V takové situaci přijdete o lehkost improvizace a paměť se kousne. Taky si vybavuji malou srdeční zástavu, když přerovští Entuziasté, ta hanácké hudební zvláštnost, usoudili že přes mikrofony to nebude ono a vylezli až na okraj scény a snažili se uzpívat přeplněnou Lucernu bez techniky. (Proto je na CD jenom jedna věc snímaná, přes mikrofony za jejich zády.) Další střípek je poslední přídavek, respektive poslední písnička koncertu. Jarek ztišil sál a poprvé vytáhl V jednym dumku. Vzduch totálně zhoustl příjemnými city. Nechtělo se nám od sebe.
Možná ještě jedna poznámka. Byl jsem (byli jsme) zvyklý(í) na precizní organizátor¬sky a produkční stroj ostravské Folkové sekce a měl jsem obavy, nakolik takovou velkou akci zvládne parta neodzkoušených „brontíků“ z FEL ČVUT, a dopadlo to skvěle.
Pro nás, kteří jsme měli to štěstí „být u toho“, to byl nezapomenutelný koncert.
Milan Kaplan
