Pokání (7. 9. 1988)
Pokání
16. 10. 1988 | tehdejší Sjezdový sál Paláce kultury Praha | koncert Osobnosti folku | 2:54 min
Text písně najdete v části Zpívám svoje písně.
Procházím svůj sešit a diář z počátku října 1988, kdy jsem napsal Pokání a ze zápisků, náčrtů, útržků písní a úryvků dýchá na mne atmosféra onoho podzimu. K samotnému vzniku písně se mi nepojí žádná jiná vzpomínka než ta na ruský film Pokání. Abyste ale přesto nepřišli zkrátka, poslouchejte dnešní píseň a čtěte a prohlížejte si spolu se mnou například můj diář z počátku října. Tři poznámky jsou tam pro mne velmi osobní.
Neděle 16. října Osobnosti folku. S vykřičníkem a tužkou napsáno velkým písmem. Na tomto koncertě jsem píseň Pokání zahrál poprvé. Provedl jsem tímto tzv. soudružskou sebekritiku. Přímo v srdci matičky stověžaté.
Jestli jsem ji vyzkoušel už den předtím v Třebíči, nevím. Každopádně dnes zamačkávám slzu v oku, když vidím v notesu, jak pečlivě jsem si vypisoval vlaková spojení z Brna, abych stihl zvukovou zkoušku v 16,00. Vrátnice č.1. Produkce. Jana Zimmermanová z Futura jak je psáno. Vlak byl můj velbloud i ložnice.
A v pátek, hleďme, brněnský klub Křenová. Díky Lídě Studenkové domovská folková scéna těch let. Na ten koncert mám dodnes ty nejhezčí vzpomínky a jednu památku stále živou. Byla to vlastně vernisáž loutkaře a výtvarníka Marka Latzmanna, který mi jako honorář za mé vystoupení daroval loutku. Profesionálně vyvedenou tak, že mohla kdykoliv na prkna, která znamenají loutkový svět. Celých 19 let čekal tento 50ti centimetrový Nohavica na špagátech na svou příležitost. Dnes je jednou z hvězd výborné inscenace Ostravaka ostravskeho ve zdejším Divadle loutek. Snad neprozradím příliš, když řeknu , že tam vystupuju jako vojín Jaryn ( respektive Ryan ). Opravit bylo třeba jen potrhané šňůrky. (Mě samotného ty skutečné opravy čekaly za 3 roky.)
A když už jsme u mého diáře. Hned na následující stránce mám u pondělí 17.října napsánu poznámku 14,00 Svobodné slovo. S paní Mirkou Spáčilovou jsem tehdy dělal rozhovor ve Filmovém klubu u kávy. Vyšel o vánocích 1988 pod názvem Cesta za pokladem Bajo a vzbudil zajímavé reakce, o kterých Vám povyprávím příště. Dnes jen úryvek a ranní pondělní fotka. Obojí se těsně vážně k onomu podzimu 1988 i písni Pokání.
Pro spoustu lidí jsou dnes písničkáři jakýmsi hlasem svědomí, legendou – proč ?
To všechno je vlastně umělá situace a omyl, nikdy jsme nechtěli být tribuny lidu nebo mučedníky, zřejmě všem suplujeme něco, co pořád chybí. Rozhodně ze sebe nechci dělat Tofiho, který poráží popelnice a tváří se jako spasitel… Jenže když už jsme byli takto vyneseni a dostali důvěru, je naším údělem nést tu odpovědnost, vznešeně řečeno, na svých bedrech. A po pravdě řečeno, mně samotnému ten pocit sounáležitosti někdy pomáhá.Na druhé straně občas přestávám věřit v osvobozující účinek potlesku a smíchu, když se mi zdá, že ostatní čekají, až přijdu a řeknu všechno za ně: nemohu snímat hříchy za ostatní, řešit jejich problémy, nejistotu, zbabělost…
Dnes je ale kdekdo odvážný…
Právě.prožíváme devalvaci odvahy, za statečnost teď pokládám říct těm, co se tváří odvážně, že se právě jen tváří. Ono se o tom vůbec pěkně povídá ze břehu, když na vás křičí: Jeď, Jarku, jeď.,..a vy se v tom plácáte, voda je studená, špinavá, ne vždycky skončíte jako vítěz. Pak se jednou za čas člověk musí osprchovat, vyprat si plavky – a skočí tam zas . Proč ? Protože mně to baví – poznávám tak lidi i sebe sama – sedět doma jako čínský filozof a dobírat se vlastní moudré vyrovnanosti nedokážu.
