Povijan (18. 2. 1988)
Povijan
nedatováno | pravděpodobně konec 80.let | 2:03 min
Text písně najdete v části Zpívám svoje písně.
(Původně zveřejněnou verzi z roku 1994 z Helfštýna jsme dodatečně vyměnili za provedením zdařilejší, kterou nám bezprostředně po zveřejnění zaslal Dušan Svoboda jako svou reakci na novinku v Archivu. Jak to však chodívalo při natáčení Jarkových koncertů na kazet’áky a později dalším přehráváním – nahrávka změnila rychlost a byla podstatně rychlejší a zkreslená. Ale protože byla zajímavá, digitálně jsme ji trochu vyčistili, snížili rychlost a dostali tak finální verzi, kterou si můžete poslechnout. Další doklad toho, že Archiv pod lupou není i díky vám zkamenělou fosilií. Díky Dušane!)
Podtitul dnešní písně POVIJAN by mohl znít: VARIACE NA LIDOVOU PÍSEŇ. Řečeno jednodušeji, o to ovšem neskromněji, zkusil jsem si napsat v roce 1988 píseň, která má všechny pravé a nefalšované atributy lidové písně (v tom slova smyslu jak o lidové písni všichni mluvíme a jak ji vnímáme) kromě jediného: autor této je známý. Předem upozorňuji, že těch pár slov, které bych chtěl říci o lidové písni a o sobě, bude ovlivněno mou pozicí písničkáře – praktika. Nečekejte rozbory vystudovaného muzikologa. Z jedné strany mě to samozřejmě omezuje, z druhé strany si ovšem mohu zase dovolit výroky, za které bych byl na fakultách muzikologie či etnografie nekompromisně vyhazován od zkoušek.
Např. si myslím, že co se týče funkce – lidová píseň je primárně určena pouze ke společnému zpívání, případně tanci. Pódiová divadelní prezentace lidové písně jako šansonu určenému k ušlechtilému poslechu je cimrmanovskou slepou uličkou a nesmyslem. Buď lidi spolu zpívají (ať už v duchu nebo nahlas) nebo tančí, anebo je to k ničemu. Ve společném zpívání sdílíme skrze píseň s ostatními neuchopitelně křehké stoupání k nebi, ve společném tanci nás píseň vede rytmem našich srdcí a těl. Píseň to jsou vždycky nejmíň dva.
Nebo si např. dále myslím, že mluvit o autorech lidové písně vzletně jako o bezejmenném lidu, je (nejprve obrozenecké, poté národovecké a později socialistické) malování skutečnosti na růžovo. Za tvůrci lidových písní vidím konkrétního talentovaného člověka, ať už místního zpěváka, muzikanta, nebo často v českých podmínkách rovnou kantora. Známý je příběh moravského Fanoše Mikuleckého, pana, který poskládal takové hity jako Vínečko bílé, Mikulecká dědina nebo V širém poli studánečka. Písně, které anonymně léta kolovaly krajem, považované za národní poklad, než se k nim sám k překvapení všech po druhé světové válce přihlásil. Nevím nakolik je pravdivá historka o tom, jak se po letech dostaly notové záznamy Mikuleckého písní na Ochranný svaz autorský a tamní úředníci s oroseným čelem vyčíslovali možné honoráře pro pana Fanoše za veřejné provozování jeho písní a došli k tak astronomických výškách, že snad měla při jejich případném plnění OSA hospodářsky krachovat a tak dostal pan Mikulecký diplom. Asi je to česká legenda. Ale symptomatická.
Když už jsem u toho termínu autor lidové písně, připomíná se mi Jaroslav Hutka, který na jednom z koncertů řekl, že lidová píseň je taková píseň, u níž se autor prostě ztratí. (Poté následoval smích publika. Tehdy na vojně, kdy jsem pásek nadšeně obehrával, mi ten řehot diváků řádně hořkl, protože Jaroslav byl už taky ztracen – v emigraci.)
Já sám jsem natrefil na stopu autora známé „lidové“ písně vlastně jednou. Jistě znáte krásnou slováckou Když sem šel z Hradišťa. Zpívaná je všude a všemi, od bezejmenných hostů ve sklípcích až po Jožku Černého nebo Hradišťan, jejichž verzi nabízím v praskající černodeskové verzi. První záznam písničky jsem ovšem našel ve zpěvníku Slováckých a lidových písních z Uher.Hradišťstka, jak je upravil Valeš Lísa. Mám II.vydání z roku 1919. Zkusím Vám přezpívat přesně jeho zápis. Poslouchejte a všimněte si valčíkové formy, tempa, a slůvek jako „děvčátko“, čechismu „bylo malý“, jistě Vás zarazí „hlupáček“, nemluvě o konci, který, jak se říká u nás, je úplně z jiné pohádky. Jak mi potvrdil Jura Pavlica z Hradišťanu, není znám starší zápis této písně. Řekl bych proto drze, že autorem písně je Valeš Lísa.
Krása lidovek ovšem spočívá kromě jiného právě v tom, že ožívají teprve časem. Léty. A to dlouhými léty. Na počátku máme autora, (už víme,že žádného „lida“) který píseň doma potajmu poskládá a pak ji někde směle anebo jen tak mezi řečí na tancovačce zanotuje. A tady se rozhoduje o jejím dalším osudu. Zacituji Vlastu Redla, který mi jednou na počátku 90.let ve Strážnici v amfiteátru v zákulisí prozradil, že píseň opravdicky začíná žít až od chvíle, když ji začne zpívat někdo jiný než jen její autor. Bavili jsme si tehdy tuším o jeho Sbohem galánečce. Vlasta je člověk velkého postřehu a intelektuálního vhledu. Debaty s ním byly velmi inspirativní. ( Samozřejmě dokud náš rozdíl promilí nepřesáhl 1,5. Což se za starých časů vlastně ani nestávalo. Stoupávali jsme v debatách ruku v ruce. – Mimochodem, zdá se mi, že právě Vlasta byl mi inspirací k tomu, abych si zkusil takovou lidovku napsat i já.A výsledek máte před sebou.
Zpět ale na počátek života lidové písně. Autor píseň notuje a ona se ostatním zalíbí tak, že se jí naučí a začnou si ji zpívat. A tady se dostáváme do fáze, která je mi na lidovkách nejmilejší. Nazval bych to „přirozené obrušování.“ Tu se přidá slovo, tu ubere, tu změní nota, tu takt, tu se vyhodí celý verš či sloka. Nikdo se nehádá, nikdo nikoho nepřesvědčuje – rozhoduje jen a jen výsledek. Co se nepodaří, letí ven. Co je dobré, je mlčky přijato zpíváno dál, tak to zůstává a basta. Nikde na konci totiž není žádná definitivní studiová nahrávka, která by zakonzervovala navždy stav písně. V tom slova smyslu je lidová píseň dílem lidu.
I mně se to přihodilo. Když mě brali za vojáka dostal na frak hned po narození. Sice nenápadně zato ale razantně. V originálním domácím prvopise jsem totiž nerozumně napsal v páté sloce „Mladá holka lásku potřebuje, tak si SAMA pomohla.“ Tak jsem to taky premiérově zazpíval na Folkovém kolotoči a za pár dní už přešťasten píseň zaslechl u ohně. Cudný lid ovšem zapracoval. A změnil inkriminované místo na „ tak si K LÁSCE pomohla.“: A měl pravdu. Bez řečí, bez komentářů jsem to změnil. (To, že pořád zpívám „vojáka“, zatímco u kytar se huláká už „vojáčka“, mi, prosím, tolerujte jako kapric stárnoucího písničkáře).
Možná jste si všimli, že často používám slovo poskládal. Poprvé jsem ho zaslechl u paní Nadi Urbáškové, která mne přivedla do televizních zpívánek. (Snad někdy bude čas si o nich popovídat.) To slovo, které se mi tak líbí, souvisí s tím, jak vnímám termín autorství v písních Opravdu se domnívám, že lidové písně (a možná se to týká i většiny mých výtvorů) se dají pouze „poskládat“. Nikoliv zkomponovat. Nechci rezignovat na původnost, ale stále se vracím ke svému pocitu exuperovského řetězu hudebních útžků, slov, motivů, pocitů, které v sobě, a potom zprostředkovaně v písních, přenášíme z minula do budoucna a naším jediným úkolem je být tím jedním, jediným ale pevným článkem dlouhého řetězu.
Velmi ostře to vnímám například z písní dávnějších časů, časů ještě předmediálních. Nedovedu si třeba představit, že by ve slovácké hospodě zazněl v předminulém století černošský spirituál a místní by měli chuť ho přijmout za svůj. To nemá nic společného z netolerantností. Nebo hudební zaostalostí. Ty jejich domácí písně prostě vycházely z jednoho kadlubu. Z jedné truhlice. Sedmdesát, možná sto, a všecky se trochu navzájem samy sobě podobaly. Tak jako jsou si podobní příbuzní jedné velké rodiny. Stejně velké nosy, podobná stavba těla. A ženské jsou tmavooké. Samozřejmě, že se do rodiny občas vloudí nějaký ten cizozemec ze severu a za čas chodí po návsí malý blonďáček, ale to byla spíše výjimka pro zpestření. Tak i s písněmi. Chasník se vrátil z vandru po Itálii, a přinesl si odtamtud pár písniček, tož je doma přezpíval, něco z nich v uších a srdcích místních jistě zůstalo, ale nedovedu si představit, že by se na tamní svatbě zpívala při čepení italská národní. I kdyby byla sebekrásnější.
Dnes se to míchá a vaří, jak ten guláš z japonských ryb a slezských brambor. Svět je jedna velká vesnice.A snad už jen lidové písničky mimozemšťanů by nám zněly tak cize, že bychom je odmítali přijmout. Ale možná, že za čas bychom si zvykli i na ně.
Překlady názvů lidových písní
9. 9. 1987 | Praha, klub Na Petynce | 2:09 min, mp3
(Průvodní slovo z koncertu na téma anglických překladů názvů lidových písní na gramofonových deskách určených pro vývoz)
Uvod k písni Povijan
konec 80. let | Rožnov pod Radhoštěm | 0:59 min
