To nechte být (1987)
To nechte být
9. 3. 1987 | Praha, klub Na Petynce | 2:49 min
Text písně najdete v části Zpívám svoje písně.
Píseň jsem napsal někdy na začátku roku 1987. Přemýšlel jsem tehdy o tom, jak lze člověku přežít ve vězení, když je odsouzen za své názory. Čím se může bránit vně i uvnitř, aby si zachoval svůj tvar. Jediný takovýto člověk, kterého jsem alespoň z doslechu znal, byl Václav Havel a píseň jsem mu proto věnoval.
A tak Vám dnes povím něco o svých setkáních s Václavem Havlem. Omlouvám se dopředu všem, kteří čekáte nějaké velké osobní vzpomínání, zákulisní informace a překvapivá fakta. Jsem pouhý vesničan, vojín, co nemá ani frčku. Nejsem člověkem z okruhu pražského disentu a má setkání s ním jsou bohužel jen letmá a spíše vzdálená. Nejsem si ani jist, zda by si mne vybavil, i když mne moc potěšilo, když si před léty přál v rozhlase po nějakém svém vystoupení právě mou písničku Dokud se zpívá. Každého jednotlivého střetnutí s ním si ale velice považuji, protože Václav Havel byl pro mne celá 80. léta symbolem vzdoru proti totalitě. Že se můj vztah k němu někdy v polovině 90.let trochu změnil, nic neubírá na tom, co pro mne v 80.letech znamenal.
Budu-li považovat píseň TO NECHTE BYT za své první vzdálené setkání s Václavem Havlem, pak druhým je chvíle, kdy jsem ze zákulisí Lipnického koncertu pozoroval Jana Rejžka, jenž přivedl na pódium malého nenápadného ráčkujícího muže, kterým byl ten slavný Václav Havel. To bylo v září 1988. Byl to hektický koncert plný zákulisních tahanic, do kterých jsem vůbec neviděl. A vlastně ani nechci vidět. Jsem rád, že jsem tam mohl zazpívat své Plebs blues. A viděl jsem z několika metrů svého budoucího prezidenta.
Potřetí jsem se letmo dotkl Václava Havla o pár měsíců později, v lednu 1989. Tehdy byl zatčen za přípravu na Palachově týdnu, a odsouzen k 9 měsícům nepodmíněného trestu. Připojil jsem se jaksi samosebou k desítkám a stovkám lidí, kteří podpisem pod peticí veřejně protestovali proti jeho odsouzení. (Měsíc nato mi to dal kapitán STB na pohovoru pěkně sežrat. Prý mu pražští kolegové hlásí, že jsem zase podepsal jakousi petici a proč to dělám a jestli vím, co mi hrozí. Tak jsem mu řekl, že lidé by se za názory zavírat neměli. ) Pana Havla pak propustili a on začal organizovat petici Několik vět, která už oblétla celou republiku a komunisti to začali mít nahnuté.
A byl tu listopad 89. Vidím se, jak scházím dolů do Laterny magiky a mám v kapse báseň Dozněly salvy slávy, kterou jsem narychlo sepsal v revoluční hektické době, abych ji přečetl na manifestaci bude –li třeba. Ale tuším, že Jirka Černý navrhl, ať radši zazpívám. Že recitoval už včera Jirka Dědeček. Na balkóně Melantrichu pak někdo, možná dokonce sám Václav Havel, řekl, ať spustím Když mně brali za vojáka a já (s budoucím prezidentem za zády) jsem zpíval nejpočetnějšímu publiku ve svém životě.
Pak jsme se potkali až za pár let v Olomouci, na předvolební demonstraci. Myslím, že za to mohla Ivana Plíhalová. Tehdy se ještě věnovala politice. Byl jsem pozván, abych jako předskokan zazpíval, a tak jsem z krásné olomoucké radnice zpíval Halelujá a předtím si s panem Václavem zakouřil v místnůstce, která byla výjimečně vyhrazena jen nám dvěma kuřákům. ( Připadám Vám jako dědeček – dětina, který viděl císaře pána v kočáře ? Tak promiňte. Ale já, pouhý písničkář ze Slezska, jsem si zakouřil s panem prezidentem. A protože jsem kouřit přestal v roce 92, musela to být jedna z mých posledních cigaret.:-)
K mým vzdáleným setkáním s ním patří vlastně i každoroční říjnová setkání před státním svátkem na hradě, která pořádal pro nás zvané. Nikdy jsem ovšem na hrad nejel. Omluvil jsem se párkrát Vláďovi Hanzelovi, tajemníkovi pana Havla, až mne pak se seznamu docela vymazali. Nebylo v tom vůbec nic osobního. Já prostě na ty ceremonie nejsem. Já se fakt v nádheře recepcí stydím. Navíc si myslím, že písničkář může na hrad jedině tehdy, když je hradní pán ve válce a on jde zpívat smutných hradním paním. A protože vůbec nepočítám s tím, že bych byl kdy v budoucnu, při svém kádrovém profilu, na hradní slávu za nějaké zásluhy pozván, nechám si o sídle českých panovníků vyprávět svými kamarády.
Nutno ovšem přiznat, že mi pozvání pana prezidenta velmi pomohla při mých koncertních cestách do Ameriky. Když je okopírované zahlédli američtí úředníci, a hned se jim lépe rozhodovalo o mém vízu. Já to vidím tak, že zasalutovali a dali tam štempl. Čili bouchli berana.
Nepočítám-li ještě mé krátké vystoupení při setkání pana prezidenta Bushe s Václavem Havlem v Praze na Václaváku, (jak o tom píšu na jiném místě) zbývá už jen písnička Pane prezidente, jež mne s Václavem Havlem pojí. Je druhou, kterou jsem mu na dálku věnoval. To bylo v roce 1997, při té velké moravské potopě. Přepadl mne jakýsi smutek z toho, že si můj pan prezident nesmočil v naší kalné hluboké vodě ani nohavice a napadlo mne napsat smutnou píseň o dvou lidech – o jednom, který zoufale volá, a myslí si, že bude zachráněn, a o druhém, který to volání ani nezaslechne. Ne že by snad nechtěl. Ale prostě ho už zaslechnout nemůže. Oba jsou vlastně nakonec stejně opuštěni a sami.Takový je totiž běh život a logika světa. Variant písně jsem měl spoustu, protože jsem nechtěl napsat píseň zlou a trvalo mi to několik let, než jsem dospěl k písni, jak ji dnes znáte.
Jakoby se oblouk mých setkávání nesetkávání s panem prezidentem Havlem uzavřel.
To nechte být
1987 | Festival Lipnice | 2:46 min
Zdroj: archiv Jaromíra Nohavici
To nechte být
12. 8. 2007 | Hukvaldy, areál obory | 2:43 min
© Jaromír Nohavica, 2007
