Tvůrčí muka (1982)
Tvůrčí muka
1984 | Kladno | 2:42 min
Text písně najdete v části Zpívám svoje písně.
Tento výrok se mi velmi líbí : „ Máte –li pocit, že jste vysoko, je to vždy proto, že stojíte na ramenou těch, kteří tu byli před námi.“ Nevím už, kde jsem ho poprvé četl nebo slyšel, ani to, kdo je jeho autorem, ale párkrát jsem ho použil. Hlavně ve chvílích, kdy se na mne řítilo nějaké ocenění.
Ani písničkář, stejně jako žádná z profesí, nežije ve vzduchoprázdnu. Je obklopen kolegy, svými vrstevníky, ale i předchůdci, jakož i budoucími následníky. To vše se promítá do jeho práce, do jeho růstu, do jeho pokusů, proher i výher. Měl jsem to štěstí, že jsem byl vržen do veřejného písničkaření na počátku 80. let, v dobách velkého písničkového kvasu. Majíc zaděláno slavnou šafránovskou generací Hutky, Merty, Třešňáka a předtím i Kryla, zasévala naše generace v 80. letech semena hněvu, vzdoru, ale i naděje a radosti, aby pak ve svobodných časech 90. let sklízela hrozny dle zásluh, schopností, talentu, ale i dávky štěstí.
Dnes bych vám rád pověděl o svých kolezích, kteří mne na mé 25ti leté cestě formovali. Bude to povídání spíše neformální. Je totiž ošemetnou ambicí snažit se být jedlíkem vlastního pokrmu, vlastních písní a koncertů – vše hodnotit a zkoumat – a nechat vás dokonce nahlédnout až do kuchyně. Objektivnost nečekejte. Za zamlčené detaily se nezlobte. Kuchař taky neřekne o svém jídle úplně všechno. Předem ovšem upozorňuji, že se dnes budu více než kdy jindy věnovat spíše formální stránce písničkářství a samotný obsah a tématiku tvorby si nechám napříště.
Byl jsem tovaryšem u mnohých a jsem tomu rád.
Když například nahlížím pod pokličku svých raných pokusů, objevuji zcela jasně ruku Karla Kryla. Už jsem to řekl mnohokrát. Písně, které se naučíte zpaměti jako první, se vám zaryjí pod kůži, do srdce a do strun nejsilněji. Přesná Krylova práce s rýmy, strofická přísnost, monumentalita slov, údernost počínající už někde u Machara, Gellnera a Bezruče, to vše mne fascinovalo natolik, že ozvěnu, samosebou slabší, dnes slyším i ve své písni Jednu neděli rozhýbem hory sádla, nebo Přelezl jsem plot a mnoha dalších. I s oním všudypřítomným vojáčkem, pěšákem, kterým smýkají mocní světa a který už od třicetileté války umírá v tolika našich lidových písních, aby se později stal leitmotivem nejkrásnějších Krylových písní. (Mimochodem, proto rozumím velmi dobře Landovu pojetí Kryla a kdo jej za to odsuzuje, neposlouchal Karla Kryla dostatečně pozorně.) Jinak nejzřetelněji je slyšet „můj“ Kryl v Mávátkách, i s přiznaným způsobem Karlovy hry na kytaru.
Zatímco Karla Kryla jsem na pódiu zahlédl už v roce 1969, s Jaroslavem Hutkou jsem se potkal živě teprve na Wroclavském koncertu 1989. V 70. letech, kdy pilně koncertoval, jsme se minuli. Znal jsem jeho objevné album Stůj břízo zelená, ale k jeho vlastním písním a k jeho způsobu koncertování jsem přičichl pořádně až na vojně v Uherském Hradišti. Ten šumící pásek z jakéhosi koncertu v Litvínově, se všemi slavnými Jardovými písněmi, jsem obehrával dokola. Zejména jsem byl nadšen atmosférou souznění publika a zpěváka. Připomínalo mi to kázání potulného kněze, po němž lidé v sále či kostele opakují jeho mantry, jeho refrény a podobně jako na černošských gospelových bohoslužbách nebo dnešních hiphopových setkáních se stávají nedílnou součástí koncertu. Ten, kdo je na stupínku řekne A, ti kolem něj B a u stropu se vše slévá v mnohohlasné C. Nedávno jsem se dočetl v jedné internetové debatě, že mne nějaká Jardova příznivkyně nesnáší za to, že jsem zasedl v 80. letech na jeho uprázdněné místo a vytuneloval ho. Kdo zná mých téměř 250 písní, ví, že to tak samozřejmě nebylo, ale sám vím nejlíp, kdo a jak mne inspiroval k Písni o té revoluci 1848, k Husitovi, vlastně i k Vojáčkovi.
S Vláďou Mertou to mám složitější. Vždy jsem ho považoval za svůj velký vzor, ale paradoxně jsem se od něj naučil, a poté pro sebe převzal, nejmíň. Co se týče kytary, hrál vždy jinou ligu než já, pěvecky byl třešňákovsky mluvný a jazzově jakož i folklorně poučený. Řekl bych navíc, že měl v písních… mnoho not, pane Mozarte… I jeho témata i forma byly spíše literátské a hluboce intelektuálské na rozdíl od mých plebejských. Jen ve formálně rozvolněných Raketách jsem si vyzkoušel mertovsko – třešňákovskou písničkařinu. A v Dokud se zpívá ještě se neumřelo stále slyším v podloží melodii Vláďovy Chytit vítr. Ale podobná přiznání byste myslím vytloukli ze všech písničkářů.
Když jsem někdy v roce 1980 viděl Vláďu na vlastní oči na koncertě v Českém Těšíně, byl jsem nadšen. Seděl na obyčejné židli, druhou měl vedle sebe, na ní položeny texty, zpíval a přitom koukal do papírů. Přišlo mi to jako „čtení písní“ a působilo to velmi normálně a přirozeně. Teprve dnes po letech vidím, jak hluboce se mi vryla do podvědomí ona Vláďova pozice sedícího písničkáře. Schválně se podívejte na fotografie z 80. let. Kdo z nás písničkářů tehdy hrál vestoje. Já sám jsem si troufl postavit se k mikrofonu až na turné se Zapletalovou Kobovou garáží a to bylo v roce 1992. Inspiroval mě k tomu Vlasta Redl, který byl vždy spíše rocker. Co vám tu povídám, to není jen tak samoúčelné povídání o drobnostech, souvisí to zásadně s celým pódiovým pocitem. Pro písničkáře, ale i pro jeho diváky. Stojíš-li před mikrofonem, jsi sice zranitelnější a bezbrannější, na druhé straně však suverénnější. Co víc – musíš znát zpaměti všechny texty. Na papíry dolů na židli nedohlédneš. Na druhé straně ovšem na ně nejsi vázán. Můžeš se hýbat. Vestoje se ti fyziologicky daleko svobodněji dýchá. Své stání musíš ovšem také „ustát“. Nesmíš bambelat jako osika ve větru. Je pravda, že byly časy, kdy bych to bez té židle neubambelal. To jsem se zaklínal Vysockým, dalším mistrem svého tovaryšství, který si dával před koncertem 4 stakany a odehrál to. Já naštěstí, když už se mi před koncerty začínal přitrefovat 5. stakan, jsem to dokázal zabrzdit.
Co se týče samotné písňové inspirace, našel jsem si u Vysockého hlavně jeho (nazvěme to „oděské“) kuplety. Podobenství. Herecké etudy. Všechny ty Tenisy, Cyklistiky ale i Fotbaly by bez poslechu Vysockého nahrávek patrně nevznikly. Aby bylo ovšem mezi námi jasno. Nepředstavujte si to tak, že si písničkář poslechne píseň kolegy a hned ji, jak se říká, obšlehne. Ne, ne, ne. V krajním případě si jen může vyzkoušet, jak se to dělá. Navíc o cizí inspiraci většinou ani neví a teprve po letech (jako já dnes) o ní může s pobaveným úsměvem mluvit.
Co jsem si ovšem záměrně a plánovaně zkusil, byl způsob, jakým psal své písně Ivo Jahelka. Zhudebňoval příběhy, soudničky, anekdoty, epické písně s pointou. Říkal jsem si: jak to jen dělá, aby to vyprávělo samo, aby to mělo spád, aby to nenudilo i poté, co se pointu dozvíte. Není na to žádný mustr, a jediné, co při psaní zjistíte je, že je to zatraceně těžké. A že mistr (v tomto případě Ivo ) je prostě mistr. Hned na počátku kariéry mne Ivo inspiroval k Truchlivé baladě o dívce jménem Svatava, ale podobnou vyprávěcí písní je například také pozdější Milionář nebo Vilém Fusek či Broňa Voznica.
A dostali jsme se k písním ostravským. A tedy k Pavlu Dobešovi. A k městskému folklóru, který k mé radosti Pavel tak skvěle skládal a který k mému smutku nechal ležet ladem. Posluchače z jiných neméně rázovitých regiónů chci upozornit na to, že u Pavla nejde jen o využívání specifické ostravštiny jako řeči, nejde jen o komičnost jazyka jako takového, tady jde o celou stavbu písně, její komiksovou zkratkovitost, využívání „přirovnání“ jako úhelného kamene ostravské mluvy. Ve všem zmíněném byl Pavel neporazitelný. Stačilo pár jeho veršíků …až obuju si ráno černé papírové boty, už se na to těším, jak to bude pěkne, až to se mnu praští, až to se mnu sekne… a člověka to inspirovala k celé písni.
Musím říci, že má písňová inspirace sahala nejednou i za hranice mé generace. Mluvím například o oblíbených „perličkových“ písních. To jsou ty, v nichž se jednotlivé tématicky rozličné sloky přivazují ke stále stejnému refrénu, a v nichž můžete epigramaticky reagovat na cokoliv, třeba i na dění v sále. Vynalezli a používali je už kluci na počátku století. Študáci kolem pana Červeného a jeho Červené sedmy, stejně tak i pan Karel Hašler. Když jsem hrál v Lucerna music baru, došlo mi, že stojím na stejných prknech jako on, který tu před lety předváděl své kabaretní písňové číslo, v němž jakoby nepřipraveně a aktuálně reagoval na dění v sále i na jednotlivé hosty. Byla to z jeho strany trochu kamufláž. Měl to předpřipravené. Já jsem si troufl jít dál. V takových Hotelích jsem nechával na sebe křičet publikum názvy hotelů a přímo na místě jsem vymýšlel „za jízdy“ další sloky. Bylo to vymyšleno rafinovaně. V mezihře jsem míval zhruba 8 taktů na bleskové vymýšlení rýmů. (Podobné kousky dělávala i Ypsilonka, která skládala písně na slova daná od diváků během přestávky. Vláďa Merta zhudebňoval na pódiu jakýkoliv dodaný text. Dokonce i telefonní seznam.) Písněmi „perličkovými“, je např. Ostrava černá děvucha věrná nebo To umí každý debil.
Ale pojďme dál.
Jestli jsem se něčemu naučil jako tovaryš u Karla Plíhala, pak to byla hlavně pódiová a koncertní disciplína. Karel si každého koncertu vážil. Před začátkem vystoupení se čistily struny, myly se ruce, do úmoru se ladilo, dělaly se nekonečné zvukové zkoušky, nastavovala se světla, a když jsme vystupovali spolu (odehráli jsme dobrých sto koncertů), pilovaly se společné písně na zkoušce, až to bolelo. Všechno se mi později hodilo. I to, jaké má Karel osobité pojetí koncertního tempa. Zažil jsem to zblízka a zprvu jsem trpěl. Jemu nevadí ticho mezi písněmi. Tvrdí, že i ono patří ke koncertu. Mně to jde těžko, ale učím se vycítit, kdy pauzy mezi písněmi mluveným slovem prodloužit a kdy raději moc nemluvit. S Karlem souvisí mé poznání, že koncertu nesluší příliš průvodního slova. Když říkám příliš, myslím tím půlhodinová mudrování Jardy Hutky, jak jsem je poznal z již zmíněného pásku, a myslím tím i své rádoby chytré řeči, kterými jsem se ve chvílích nejistoty snažil překrýt písničky. Zdálo se mi, že publikum na ta má slova čeká. Dnes už se mi to nezdá. Všeho s mírou. Jak mi říkal táta, když jsem jel točit Divné století: A nezapomeň, že míň je někdy víc. U Karla to „míň“ bývají třeba veselé básničky, které staví jako kontrapunkt ke svým krásným posmutnělým kytarovo – pěveckým etudám. Já se teď brzdím, jak to jen jde. Aby to bylo vyvážené. Ale uznejte, jak je to asi těžké, když si dopředu přísně nestanovíte program koncertu. A necháte se inspirovat chvílí. Zkuste si to. Vyvažovat sami sebe každou vteřinu.
Moc rád vzpomínám na svou první pořádnou profesionální šňůru, na které jsme se potkali s Pavlem Lohonkou. Bylo to v Bánské Bystrici někdy v roce 1983 a já byl neopeřené mládě. On už byl zkušený harcovník. Potěšil mne moc tím, že mi prozradil, jak nejlépe natahovat struny, aby držely a nepovolovaly během koncertu. Zřejmě to nebyla taková nicotná malichernost k smíchu, když si ji stále pamatuji. Dnes už používám způsob, který mi mnohem později prozradili kamarádi kytaráři z Jihlavy. Dvaapůl centimetru struny navíc, zalomit konec do ZETKA a třikrát obtočit kolem kolíčku. Že se divíte, proč o takových prkotinách mluvím? A co si myslíte, že je na pódiu důvodem největších trápení? Umělecká frustrace a řešení existencionálních problémů tvůrce? Kdepak. To byste se divili… Třeba nejistota, jestli jste si v šatně zapnuli poklopec (a buďte si jisti, že veřejně na pódiu to už, milánkové, rukou nebo pohledem těžko zkontrolujete). Nebo hrůza, že vám pořád ujíždí ladění kytary. Oříšková čokoláda, do které jste si neprozřetelně před koncertem kousli a kvůli které musíte místo dusivého kašle chvíli jen tak brnkat. Bublina vzduchu v hrudi, jež stoupá výš a výše, zatímco se blíží vrchol tiché milostné písně… V maličkostech se skrývá velikost. To je stará moudrost. Stejně jako ta, že nejraději mají lidé písně, které znají.
To jsem si uvědomil poprvé silně na koncertu Standy Daňka na Petynce koncem 80. let. Standa byl vždycky velmi tradicionalistický, poctivý, zemitý. Valašský. Zatímco si nějaký člověk po onom koncertě nesmyslně stěžoval, že Standa zase hrál samé staré pecky, ostatní lidi byli nadšení a spokojeně odcházeli domů. I já byl nadšen, neboť jsem zjistil, že nemusím přijít na každý koncert s něčím zbrusu novým a že když nezahraju 30 novinek, že mne lidé nerozšlapou. Standa hrál, co já znal a já si spokojeně všechno broukal s ním. Na naposlouchávání novinek máte doma přehrávač a čas. Na koncertě Rolling Stones chci slyšet Satisfaction!
Standa mne taky naučil nehádat se s publikem. Viděl jsem ho, jak kvůli tomu opilci v publiku trpěl, ale vydržel. Ono je to kolikrát těžké. Nejradši byste toho hulákače nechali vynést ze sálu, ale nakonec vám nezbývá nic jiného, než to pokud možno překousnout. Stejně tak musíte nějak přetrpět konkurenční vystoupení rozverného 6ti letého dítěte, které 2 metry před vámi, zrovna když zpíváte Mikymauzoleum, tančí Zajíček v své jamce… Každá práce má holt svá úskalí.
Někdy příště snad vzpomenu mé další kolegy a kolegyně, u kterých jsem tovaryšil, abych posléze vytuneloval český folk. Tak mi zatím promiňte.
