Za 730 (1988)
Za 730
22. 5. 1989 | Praha-Suchdol | 1:59 min
Text písně najdete v části Zpívám svoje písně.
Číst dobový tisk je velmi zábavné. Nutno ovšem předem podotknout, že každé noviny se stávají dobovým tiskem hned druhý den po vyjití, neboť jak správně tvrdí mediální odborníci, není nic staršího než včerejší noviny. Čím větší časový odstup ovšem získáte, čili čím více se noviny uleží jako správný sýr, tím větší účinek vaše četba pak má. Z mezer mezi řádky před vámi zřetelněji a jasněji vystupují kontury novinářského posluhování době. Není třeba propadat panice. Už ve Švejkovi se říká: Já noviny nečtu, noviny lžou.
Noviny ale mají moc. V dobách netotalitních ovlivňují mínění (těch, kteří se ovlivnit dají) a v dobách totalitních jsou rovnou veřejnými tribunami, popravčími nástěnkami. Hanlivý článek věští problém. Někdy dokonce i zmínka pochvalná. A to v dobách všech.
Mluvím obecně o tisku, ale i zde platí ono: čest výjimkám. Tou výjimkou ovšem v 80. letech minulého století Obrana lidu, deník Československé lidové armády, opravdu nebyl. Bylo by to jen zábavné čtení, onen článek Každý sám za sebe a přesto všichni společně… , který se zde na podzim roku 1988 objevil, kdyby neobsahoval to, co je pro mne největší záludností novinářské práce. Podsouvání jediného správného možného názoru. Kádrování. Polopravdy. Však si přečtěte, co tehdy psal neznámý JSK v celostránkové stati.
Vzpomínám si, že jsem tehdy po přečtení hlavně litoval Pavla, který si v mých očích takovou „pochvalu“ od těchto lidí snad ani nezasloužil. Nikdy jsem se s ním o tom nebavil. Ale rozdělit nás se jim tehdy nepodařilo. Události letěly a nebylo času zabývat se prkotinama. Faktem je, že jsem se v těch dobách na koncerty do kasáren mezi vojáky, což byla častá koncertní štace kolegů – písničkářů, nedostal. Chápu, čím jsem si to zasloužil a nestěžuji si.
Přesto ve mně zrály hrozny hněvu, že jsem v písni Když mě brali za vojáka tak trestuhodně kdysi promeškal příležitost napsat dobrou píseň, jak mi v článku naznačoval pan JSK. Proto jsem ještě onoho podzimu sepsal písničku Za 730. Je to má tehdejší odpověď sama sobě, polemický příspěvek k vojínovi Jaromírovi, který nejprve ve své tvorbě tápal, ale už netápe. Konstruktivní kritika, která se tehdy tak žádala. Posypání hlavy popelem. Pozitivní přístup. Gorbačovovská přestavba ve vlastních řadách.
Byl konec roku 1988 a přiznávám, že by mne tehdy ani ve snu nenapadlo, že vám za 20 let budu muset vysvětlovat některé termíny, abyste píseň vůbec pochopili. Ale co. Tragicky horší by bylo, kdyby byl můj internet zablokován jako poslouchání Londýna za války, nebo rušen jako Svobodná Evropa za komunistů. Anebo kdyby nebyl vůbec.
Takže vzhůru do historické osvěty:
Za 730 – 730 byl počet dní, které si museli někteří vybraní mladí jedinci mužského pohlaví (nemající konexe na doktory, byvší bez jakýchkoliv známostí, navíc podle dobrozdání vojenských lékařů zdraví jak řípy) za dávných komunistických časů odsloužit za branami kasáren. Za 730 byl tedy počet dnů dnů zbývajících do konce vojny. ( Vojáci z povolání to měli „ za furt“ – proto furťáci).
Civil – opak munduru
Mundur – opak civilu. Jinak to, co se fasovalo od eráru
Erár – zde vojenské sklady plné slušivých vojenských uniforem a lodiček
Buzerák – buzerplac, shromaždiště v kasárnách, náměstíčko radostného setkávání vojáků na ranních či večerních rozkazech a jiných vojenských přehlídkách či cvičeních
Kapitán – důstojník, který měl 4 hvězdy na výložkách. Při zdárném kariérním postupu dostal časem jednu velkou hvězdu a stal se majorem a hrdinou mé druhé vojenské písně..
Rýže – nejčastější strava vojáků záklaďáků od pondělí do soboty. V neděli se fasovalo hlavně „kádečko“. Nějaká Konzerva D… ( na význam celé zkratky si už nevzpomenu, ale brzy mi to někdo z vás jistě připomene)
Potulka – zde myšleno „NOP“ čili nedovolené opuštění posádky. Hrozilo vězení naostro.
Metr – posledních stopadesát dní do civilu. Každý další den, který zbýval do konce voj. zákl. služby, se odstříhával z krejčovského metru. Svůj metr měl každý vojcl – svůj vlastnoručně vyrobený metr, výtvarně krásně vyvedený si pověsila doma i moje Martina.
Kučera – vlastní jméno vojáka z povolání, které nemá žádnou souvislost s mou vojenskou minulostí. Dal jsem ho tam kvůli rýmu.
Za pár to mám – myšleno za pár dní jdu domů. Ve vojenské hantýrce vždy vyslovováno s jasným podtextem: víte, co mi můžete a hádejte kam… a vojenská lodička se přitom nosila mazácky do čela.
Tu lodičku do čela vlastně nosím stále. Čus.
P.S. Pod čarou. Autor článku JSK uvádí mylně, jakobych na Portě 1988 vystupoval. Tam jsem tehdy nebyl připuštěn ani omylem.
