K uvedeným monodramatům pár poznámek na okraj.
Vypátrání skutečných duchovních otců těchto smrtelně vážně myšlených hříček ponechávám detektivům ducha bystré literární vědy, já se jen zmíním o studánkách, u nichž jsem pívával, a chuť jejichž vod teď cítím na jazyku: Krylov a jeho veršovaný „Trumf“, Galczynskiego Divadélko Zelená husa, Jára Cimrmann, Hrubín „Dvakrát sedm pohádek“, v prvé řadě ale šumící totáčové kazety s nahrávkami divadelních her v přednesu samotných autorů, tehdy dramatiků, dnes prezidentů.
Všechny hry vznikly z vnitřního podtlaku. Byv nucen přinést k různým příležitostem nějaký ten prezent, přinášel jsem kamarádům ze skupiny Prolog k výročí jejich kapely „Honzu, který na buben přišel“, Zapletalovi ku příležitosti křtu jeho nové knihy „Kobovu garáž“ a Robertu Křesťanovi k nové desce novou hru „Druhá tráva“.
Monodrama „Jak Honza na buben přišel“ přetiskuji v původní verzi, ačkoliv jsem ji chtěl (a stále chci) zgruntu předělat.V archívu jsem totiž ke své velké radosti objevil dlouho hledanou a málem oželenou skvostnou literárně filozofickou kritiku Lumíra Tučka na ono monodrama, a kvůli souvislostem a Lumírovým citacím přepisuji tedy „Honzu“ v originální podobě.
veršované monodrama o 11 hlasech
Věnováno kamarádům ze skupiny Prolog
(30. 10. 1989)
monodrama pro 3 osoby, 6 zpěvaček a 1 hlas
Věnováno Zdeňku Zapletalovi
(18. 3. 1992)
veršované monodrama pro 4 osoby a 1 hlas
Věnováno milé a roduvěrné Jarce Halamíčkové z Rožnova pod Radhoštěm
(29. 10. 1992)
veršované monodrama se zpěvy pro 4 osoby dospělé, 4 osoby nedospělé a 1 hlas tvárný
Věnováno Robertu Křesťanovi
(14. 12. 1992)