Navzdory všem našim malým válkám rozdává krásu, radost a naději. Nezapomenutelný koncert Nohavici ve Slezském divadle.
OSTRAVAN.CZ – 3. 9. 2022
Jarek Nohavica pro Opavu. Tak zněl název koncertu, který se odehrál v neděli ve Slezském divadle. Ve skutečnosti se v Opavě odehrály koncerty tři a narváno bylo nejen v divadle, ale i venku na náměstí, kde byla umístěna videoprojekce. Zazněly písně veselé i smutné, starší i novější, umělecky závažné i ty nedůležité. Tolik různorodých témat bychom na koncertě jiného písničkáře hledali předlouho. Přesto měly všechny písně něco společného: zazněly pro Opavu k osmistému výročí založení tohoto města.
Média a sociální sítě o něj vedou války podobně nemilosrdně a urputně jako Vontové o ježka v kleci. Žádný písničkář nemá tolik věrných fanoušků ani tolik odpůrců. Zaujmout stanovisko k Jaromíru Nohavicovi je tím složitější, čím víc se názor opírá o výroky lidí, které vůbec neznáme. O to zajímavější je přímá osobní zkušenost s Nohavicou na koncertě.
Je půl čtvrté odpoledne a na schodech Slezského divadla stojí opavský dětský sbor Domino pod vedením sbormistryně Ivany Kleinové. Děti právě zpívají písničky z alba Tři čuníci a publikum jim ochotně pomáhá. Nohavica zpívá s nimi nebo zaujatě poslouchá jejich podání.
O půl hodiny později už Slezské divadlo plné dětí poslouchá a zpívá s Nohavicou písně z alba Tři čuníci. Mnozí z nich jsou v divadle možná poprvé v životě. Většina je z dětských domovů v Opavě a Velkých Heralticích a Nohavica podobně jako nedávno v Českém Těšíně hraje bez nároku na honorář. Legendární tři prasečí uličníci letos oslavili třicátiny, ale nevypadá to, že by na nich ulpěl zub času. Naopak. Písně o tom, že „všichni malí budou velcí“, si oblíbily všechny generace navzdory tomu, že byly původně určeny „jen“ těm nejmladším.
Je 19 hodin a začíná koncert, který je přenášen na velkoplošnou obrazovku před divadlo. V divadle není jediné volné místo, náměstí venku podobně praská ve švech. Nohavica všechny vítá a dává najevo, že jde pro něj o výjimečný okamžik: „Zahraju vám jednu ze svých starších písní, možná jste netušili, že se váže k Opavě. Ten začátek na zídce staré kašny, to je tady. Na kašně u Slezského muzea.“
Úvodní píseň Nohavica hraje sám na kytaru. Je zřejmé, že to není snadný kousek a že si písničkář na úvod nedává nic zadarmo. Přesto se divadlem během tónů a slov písně z ceněného alba Mikymauzoleum rozlije pocit starodávné a útulné atmosféry, které všichni intuitivně rozumí, ačkoli v ní plynou staletí jako oblaka vysoko nad hlavou. „Nezměnila se scéna na divadle světa,“ zpívá Nohavica a lidé si tiše a soustředěně notují s ním…
Další songy už písničkář hraje v osvědčené sestavě spolu s perkusistou Pavlem Plánkou a Robertem Kuśmierskim na akordeon a klávesové nástroje. Nohavica má ke každé písni originální komentář, z něhož vysvítá, že nejde o nic nahodilého, nýbrž o zevrubně promyšlenou psychologickou charakteristiku. Písně plynou v rychlém sledu. Bezstarostné kuplety a popěvky střídají temné balady.
Nohavica pečlivě staví dramaturgickou skladbu svého playlistu, který zní vyváženě a mnohotvárně. Jdou po mně, jdou, Zítra ráno v pět, Velká voda, Ostravo, Máma mi na krk dala klíč. Co píseň, to příběh po okraj plný skutečnosti v celé její tragikomické vznešenosti i prostotě.
Zdá se, že Nohavica může zahrát cokoli a lidé to znají a spontánně se přidávají. Některé písně představuje písničkář v novém aranžmá. Co bylo subtilní a tajnosnubné, narostlo v klavírní stylizaci do mystických rozměrů (Heřmánkové štěstí), co bylo horkokrevně rozhněvané, nyní zní jako pomalé a neúprosné memento (Plebs blues).
Nohavica se obratně vyhýbá šablonám. Hovoří o písních, rodině a těch, s nimiž je nerozlučně spojen, ale také o nástrojích, místech a věcech, které v jeho vyprávění ožívají vlastním životem. Během koncertu se dovedně doprovází na kytaru, baskytaru, heligonku, housle a fujaru. Lidová písnička Ide synek do maštala v jeho uhrančivém podání na fujaru je natolik přesvědčivá, že by si člověk uměl představit podobných folklorních fragmentů klidně na ploše celého alba.
Něco podobného člověka napadne i v okamžiku, kdy Nohavica zpívá svůj překlad písně Leonarda Cohena, k jehož vzoru se bez zdráhání přiznává. Temperamentní protiklad k průřezu Nohavicovou písňovou pokladnicí přináší instrumentální číslo jeho spoluhráčů Plánky a Kuśmierského. Pánové se nešetří a ukazují, že jejich technická výzbroj nijak nekulhá za výtečnými aranžérskými nápady a citlivou souhrou, kterou po celý koncert předvádí.
Nechybí ani sebezpytně bolestiplná Mám jizvu na rtu, antimilitaristická Když mě brali vojáka a dřív než by člověk čekal, přichází přídavek. Košilka zpívaná bez ozvučení, s nahotou, která si nežádá dalších slov, a potom píseň Minulost zpívaná v pěti jazycích, „abyste slyšeli, jak máme k sobě blízko“, vysvětluje Nohavica a pak zpívá svou píseň postupně slovensky, ukrajinsky, rusky, polsky a na závěr česky.
Lidem se pořád nechce domů, ačkoli v divadle je dusno, vedro a parno. A Nohavica nedělá machry a z plných plic přidává Až to se mnu sekne. Publikum zpívá a tančí ve stoje tento umanutý, uštěpačný popěvek jako vzdorovitý výsměch zubaté.
Koncert už trvá téměř dvě hodiny bez přestávky, ale Nohavica má ještě poslední eso v rukávu. Loučí se Kometou, která se už zase blíží k Zemi. Předtím ještě neúnavný bard vtipkuje na vlastní adresu. Až se prý budou děti za pár desítek let ptát dospělých, kdo že to zpíval v tom Slezském divadle, dozví se: to byl ten, Bezruč! Nohavica nezapomněl ani na přání bílému městu, ve kterém kdysi vyrůstal, a najednou je konec.
Koncert Jarek Nohavica pro Opavu utekl jako velká voda a recenzent trochu smutně a trochu vyčítavě přemýšlí, co mu chybělo. Něco by se přece mělo najít, když se jedná o osobnost, která je tak výbušnou roznětkou naší malé války. Snad zazněly nějaké kontroverzní slogany? Politické komentáře a provolání populistických hesel? Bohužel… Nohavica nic podobného neudělal.
Byl pouze neobyčejně laskavý, milý a přátelský. Nikoho neposuzoval, neodsuzoval a neřešil. Občas si neodpustil svůj rázovitý humor, hlavně ale nešetřil něhou a připomněl, že i z nejhlubšího dna se můžete odrazit vzhůru ke hvězdám. Jen v tom nesmíte být sami. Pokud se najdou tací, kteří budou do ran sypat pepř a sůl, jsou to jenom lidé, a ti, jak známo, někdy zapomínají, že mají i srdce.
Autor: Milan Bátor
Zdroj: Ostravan.cz