P R O  D Ě T I

Příběhy Huňáče a Fuňáče

JAK HUŇÁČ A FUŇÁČ CHTĚLI KOLOBĚZKU

V jetelovém poli za benzínovou pumpou žili, byli, vodu pili dva zajíci: Huňáč a Fuňáč. Huňáč byl huňatý, Fuňáč fuňatý. A uši měli oba dva samozřejmě až na paty. Jinak to byli velcí kamarádi. Jeden bez druhého by nedali ani ránu. Celé dny běhávali po poli, hráli si na schovku, na babu, na zajíčka v jamce, na berany berany duc, na peška, na vybišku, na mrkanou, na četníky a zloděje, ale úplně nejraději sedávali v příkopu u cesty v zeleném bodláčí a koukali na všechna ta auta, která přijížděla pro benzín.
„Mít takovou škodovku,“ vzdychal Fuňáč.
„Anebo rovnou Tiráka,“ drbal se za ušima Huňáč.“ S tím bychom dojeli až na kraj světa.“ Škodovku. Tiráka. Hádali se, co je lepší. Ale marná sláva. Kdo kdy viděl zajíce s řidičským průkazem? Nikdo. A tak jen seděli a hleděli. A večer usínali v jeteli.

Jednou dostal Huňáč nápad. Začneme sbírat starý papír a železo. Sběrna je hned za humny. Našetříme, uvidíme, a když nic, koupíme si alespoň koloběžku, abychom nemuseli chodit pěšky. A tak za necelý měsíc měli v kasičce 132 korun a ještě nějaké drobné. A že si ji teda koupí a vydají se na koloběžkové turné do světa. Jenže Hunáč chtěl koloběžku červenou, protože rád jedl mrkev, kdežto Fuňáč chtěl zelenou, protože baštil nejraději zelí. A nemohli se rozumně domluvit. Každý si trval na svém a ještě přitom do sebe šťouchali. 
Auta zatím jezdila sem a tam, jetel voněl a oni dva se v příkopě u cesty tahali za uši. Červenou, křičí Huňáč, zelenou, křičí Fuňáč.  A pořád dokola. Jak malí.

Jednoho dne je zaslechl lišák Kulišák, známý filuta. 
„Tady je lehká pomoc, milí zajíci,“ povídá jim. “ Kupte si modrou. 
O jedné bych věděl.“ 
Zajíci koukají jako vyjevení.
„A má zvonek ?“ vyptává se Huňáč.
„Má,“ Kulišák na to.
 „A brzdu?“ přidal se Fuňáč.
 „Jakpak by ne,“ odpovídá lišák Kulišák.
  „Hurá!“ křičí oba. A už se ženou s lišákem do hračkářství.
  Jenže. Co to? Zavřeno. Inventura. Co teď? 

Lišák Kulišák to měl ale pochopitelně už předem občíhnuté, a tak se zajícům hned vemlouvá.
„Žádné smutky, hoši. Mám tam jednu známou prodavačku. Dejte sem ty peníze a počkejte.“ 
A tak čekali.

Jenže samozřejmě se nedočkali. Lišák Kulišák to hned za rohem vzal  horem pádem do vedlejší ulice, pak přes náměstí na trolejbus, z trolejbusu na  tramvaj, a pak až na druhý konec světa. V cukrárně si nakoupil za zaječí peníze Sisi a Žužu a Bonpari a medvídky a 20 arašídových čokolád a ještě mu zbyly nějaké drobné. A zajíci byli namydlení. Smutně se večer vrátili na své jetelové pole a dost jim to přišlo líto.
„To máme z toho, že se pořád hádáme, Huňáči,“ povídá Fuňáč.
„Tolik práce a všecko je fuč,“ povídá Huňáč.“ Ale co! Alespoň jsme si vyčistili pole.“
A taky že jo. Jetelové pole bylo jako jedna báseň. Ani kousek papíru, ani kousek starého železa. To se to zajícům hrálo na schovku a na babu a na všecky ty jejich zaječí hry.

A lišákovi Kulišákovi se v noci udělalo špatně, protože samosebou neznal míru a přejedl se a dokonce dostal i horečku 39 stupňů, takže potom celý týden ležel jako lazar, pojídal živočišné uhlí, které lišák vyloženě nesnáší, a proklínal přitom všechny zajíce.