P R O Z A I K

JAK JSEM JEDL CITRÓNY  (1971)

U mě se projevila plíživá kontrarevoluce tak, že jsem se nechal obludit
různými hesly, taky hromadnými sdělovacími prostředky, ale hlavně Karlem, který přišel s tím nápadem, abychom jedli citróny.
Šli jsme na Most přátelství, protože tam byla jednak už půlka města a jednak jsem opravdu ještě v životě neviděl tolik tanků pohromadě.
Karel přinesl z domu citróny.
Paní Severýnová karafiáty a mávala vyjevenými vojákům.
Všichni ostatní hrozili pěstmi, ale to zase nevím tak jistě, ono to onehdy v televizi vypadalo úplně jinak.
Pan profesor Bláha vykřikoval něco o Američanech, že to tak nenechají, a taky o 7. armádě. Odvolával se na bibli a na nějakého Cicera a Halase.
Na mostě vyhrávala kapela ruským vojákům na uvítanou. Bylo to malé dechovkové kvarteto. Severýn starší, jeho syn, Venca opilý už od neděle a pan Obecný, který staví domek.
My s Pištou a Karlem jsme před nimi schválně cucali citróny, které přinesl z domů Karel. Pan Severýn,co hrál první trumpetu, nás chtěl zpohlavkovat, ale dav se nás v čele s panem profesorem vehementně zastal: když máme tu demokracii, křičeli všichni, můžou si jíst citróny, kde se jim zlíbí. A měli pravdu.
Vůbec se všichni dívali velmi zle na pana Severýna a jeho kumpány. Ale jenom my jsme jedli demonstrativně citróny.
Pak si přišel pro Pištu brácha, že má jít stát frontu na mouku, pak odešel s několika jinými kluky, kteří měli kameny, i Karel a já jsem zůstal na celou hudbu sám. V poledne už mne bolelo břicho, ale vítězil jsem. Tři už dotroubili. Jen Venca pořád odolával a hrál doomrzení Políčko, pole. A tanky furt a doblba, a jeden za druhým.
Pak se ale lidi začali pomalu rozcházet na oběd a mně už to taky moc nebavilo. Jen pan profesor, s tranďákem na uchu, zůstával. Když konečně Venca skončil sám tím, že si sedl na lavičku a usnul, šel jsem i já domů. Cestou jsem si všiml, že u Severýnů už někdo na plot křídou napsal KOLABORANT.
Odpoledne jsem nešel nikam, přestože Karel pískal pod okny. Velmi mne bolelo břicho. Večer musela máma volat pohotovost. Doktor mi poklepal po ramenou a mámě říkal, že má syna pašáka, ale štvalo mne, že jsem musel až do soboty ležet, protože byly prázdniny.
Severýnovi si zatím zabednili okna a dál už nebylo u nás žádných větších příhod. Akorát, že se nám zaběhl pes Azor. Vrátil se až za 14 dní s pokousaným uchem a kulhající.
Ale to už bylo září.

JAK JSME S PETREM FUNĚLI DĚJINÁM ZA KRK   (1991)

Petr začal tím, že si dnes budeme muset dávat velký pozor, abychom nemáchali prudce rukama.
„Chlapci z Bushovy ochranky mají své pokyny a budou okamžitě a bez varování lámat ruce“
„Nejsme Iráčané,“ pravím.
„Nejsme. Přesto raději vytahuj cigarety, zápalky ba i kapesník pěkně pomalinku. Anebo rovnou nekuř a nesmrkej.!“
Je sobota, 17. listopadu 1990, časně ráno.
„Pan americký prezident George Bush si to už rázuje ve svém Air Force One skrzeva Evropu,“ oznamuji.
My v rumunsko-francouzském Oltcitu projíždíme teprve Stanislavicemi. Směr máme ovšem dobrý. Za Ostravou na západ a dál na Prahu.
Od druhé hodiny zahraješ, Jarku, na Václaváku před tou velkou prezidentskou slávou pár písní, sdělili mi telefonem.
Jsme v dobrém rozmaru. U Oder mi Petr zpívá do ucha Pochod padlých revolucionářů. Já marně chytám druhý hlas a nacvičuji na sedadle smrti povlovné vytahování rukou z kapes. Podobá se to samohaně.
„Naši američtí hosté právě dosedají na ruzyňské leziště a jsou vítáni, “ reportuji.
Je devět.
Míjíme vlnité plechy a hluboké lesy na Libavě.
„Zde je ona slavná folková zkratka?“ ptá se Petr.
„To je ona. Ano. Zde..„ odpovídám.
Už léta po ní s kamarády vyrážíme do světa za koncerty. Vždycky nám je prachbídně z té bílé skvrny na mapě. Z vojenského prostoru naježeného na nepřítele, kterého ani neznáme.
„A kdo ti odpoledne půjčí kytaru ?“  vyzvídá Petr.
„Jarka Hutka. A když ne, za trest mu nevrátím 100 korun, které mu od revoluce dlužím.“
Za Olomoucí se mi chce spát. Vstal jsem hluboko za tmy, abych se slušně oholil. Oblek jsem si po zralé úvaze ovšem nevzal. Nemám oblek.
„Pan Bush se naklání k paní Havlové a něco jí říká. Nehulákej tolik. Neslyším co,“ pokračuji v reportáži.
Petr za Litomyšlí náhle utichá.
„Lidé se přestali umět radovat a těšit. No řekni mi, proč se neradují a netěší ? Proč, ksakru, furt brečí?“
„Nevím, proč brečí.“
Mlčím protože opravdu nevím. Pak zvesela připodotknu.
„Kameni se valí na Prahu.“
Za Hradcem přichází Petr už poosmé během dnešní jízdy o řidičský průkaz.
„Neboj. Naše dvě kolony se řítí nezadržitelně k sobě, ač každá po jiné ekliptice, abychom se vposledku protnuli. Zákony života neošálíš.“
Včera dávali v televizi Skřivánky na niti.
„Ty, Jarku, ale ne že dnes do mikrofonu proneseš, jak Suchařípa včera – Ami go home. Udělej to a ušlapou tě vlastní.“
Praha je obklíčena a obchvácena auty, deštěm a vichrem. Zkoušíme se dostat do centra na tři různé způsoby. Vše je marno. Vyhrává až čtvrtý. Petr přichází o papíry podeváté, vjíždí na Národní třídu do zakázaného směru.
Za vozem VB.
„Jak symbolické.“
Těsně za námi klapne bílé brlení. Máme odvahu gladiátorů. Parkujeme u Laterny magiky, kde trucuje Sládek a jeho sládci. Kdepak asi byli, když doopravdy pršelo, napadá mne.
„Tam, kde všichni tady ti,“ říká Petr a rozhlíží se kolem.
„Ve Federálním shromáždění je dotleskáno a dopovídáno!“ oznamuji.
Tlačíme se milióny lidí. Než dobelháme zezpoda od Špalíčku až nahoru ke kinu Blaník, jsme profoukaní a promrzlí na kost.
Nahoře, hned vedle tribuny, kterou postavili pod sochou Václava, v nultém ohrazeném zakázaném pásmu pobíhají psi. Chytří psi. Vyčenichají vše. Umí i špatný úmysl.
Vytahujeme bílou vstupenku, ještě dál se dostáváme na vstupenku modrou, posléze na žlutou jmenovku a posledních pár kroků jdeme takzvaně „na ksicht.“
V teple vyklizeného baru kina Blaník sedí už všichni z naší dnešní kulturní úderky.
Popíjíme společně kávu.
„Spirituálové jsou jasní. Ti jsou za Čechy. Zuzka Homolová za Slovensko. Jardo Hutko, ty mi, prosím tě, půjčíš kytaru a protože jsi navíc z Olomouce, přenechám ti Moravu. Po předmostí Hranic. Dál nahoru, za Slezsko, budu dnes kopat já. A tady máš tu stovku.“
Dochází k parlamentní folkové shodě. Potřásáme si usměvavě rukama, svorně se objímáme, jak jsme si tu naši krásnou zem krásně přerozdělili a vycházíme do nečasu k uprázdněnému prostoru za tribunou.
Je půl druhé.
„Václav jako vždy svým tupým kopím oblohu probodá,“ předvádím se.
„Ano,“ souhlasí Petr dívaje se dolů na natřískaný Václavák. „Zase je vyprodáno.“
Jirka Černý  je tu samozřejmě také. Vysvětluje mi itinerář dnešních skutků. Půjdu na pódium jako první. Na jednu píseň. Napadá mne patetická Vlaštovka. Pak Zuzana, pak Spirituálové, Jarda Hutka s Radimem Hladíkem, následovat budou projevy studentů z 89. a studentů z 39.roku a pak…a pak ?
Pak uvidím z několika metrů amerického prezidenta.
Jirka má na sobě oblek.
„Ty máš oblek?“
„ Mám. Na svatbu a na pohřeb.“
„A co je dnes?“
Potlouká se tu jakýsi redaktor z Levé alternativy. Je velice zvědavý. Chce vědět, stojím-li stále nalevo, jak se mu z mých písní vždycky zdálo.
Petr ukazuje prstem na jeho kolegu – fotografa a sděluje mi. „Tomu zlomí ruku.“  Získal už za těch pár minut profesionální nadhled ochranáře, neboť zde v hájeném pásmu je za mou gorilu. Černošskému strážci průchodu se před chvíli zpříma podíval do očí a už byl bez problému puštěn dovnitř.
Čtrnáctá hodina, kdy to vše vypukne, se blíží.
„Pan arcibiskup Tomášek vítá vzácné hosty,“ oznamuji žertovně. Ale srdce mi neklidně skanduje. Učeš se! Uprav se! I vyšlý z čeledníku můžeš vypadat slušně.
Pak si uvědomím, že trému tady mají mít jiní.
Jsem já snad Bush ? Nejsem. Jsem tady pouhé křoví.
Začínáme.
Hlavně něco zahrát, říkám si, když vylézám těch pár schůdku na tribunku. Aparatura hapruje, neslyším ani sebe ani kytaru, vidím jen koule a kuličky před sebou a pod sebou, jsou to jako obvykle lidi a je jich moc.
Sládek a jeho sládci křičí až se za břicha popadají, po střechách podél celého náměstí pobíhají mužové s dalekohledy po kolena a v neprůstřelných růžových blůzách, které mi připomínají mou bláznivou Markétu.
Já mám jen tu kytaru, ale o mně přeci tady vůbec nejde, říkám si, našel jsem v blátě hvězdu, pět rudých cípů měla, a taky jsem spatřil kometu, děsivě fouká, ani jsem se česat nemusel, náhle jsem prostovlasý až běda, vlaštovka letí, ještě sloku, ještě sloku a hlavně, aby mě nezastřelili. Ani se mi netřepou kolena.
Scházím s pódia. Tak pro tohle jsem tu dnes jel ?
„A kulturní vložka zpestřila, soudruzi, dnešní odpoledne a my jim proto potleskem poděkujeme,“ oznamuji dole mezi svými, když už dohrají všichni.
„Neexistuje jednota pro. Je pouze jednota proti,“ říká mi Jirka Tichota. Teď už jsme jen diváci a oči máme jako mlýnská kola.
Chtěl bych být cynikem. Zase vane kolem mne vichr dějin.
Prostor za tribunami, v němž se zatím pohybovala hlavně česká řeč, náhle mírně ztmavne a zangličtí. A nikdo se s námi nepárá. Velice slušně leč nesmlouvavě jsme vystrnaděni do bezpečné vzdálenosti. Nad hlavami nám zakrouží vrtulník. Přímo ve vzduchu couvá, což vidím poprvé v životě. Zřejmě chce nahoře zaparkovat.
„Mají zpoždění. Přes cestu si prý lehli nějací pankáči,“ oznamuje někdo z parlamentní skupinky před námi.
Vyprávíme si na zahřátí veselé historky. Vítězí Ortinský.
„To jsme tady zamlada vítali Gottwalda.“
A pak nám líčí, kterak se dav lidí natlačený na sebe začal tehdy zoufale samopohybem kymácet a on (už tehdy čněl vysoko nad všema a kymácel se tedy, chudák, jako Empire State) byl davem a příslušníky SNB prudce osočen, že záměrně rozkmitává dav.
Přichází Láďa Kantor. Je nešťastný z trapné pauzy. Limuzíny, které vezou prezidenty, mají zpoždění. Ať něco davům zahraju. A zase je vlastně jedno co. Nemám kytaru a Jarda mi zmizel. Už tam, Láďo, nepůjdu.
Veselou historku pronáší i menší pán, kterého odhaduji na šéfa zákulisí. Líčí nám  podrobnosti z předsálí parlamentu. Jak pan Bush před svým projevem marně zápolil s ústním sprejem. Třikrát byl rozebrán, třikrát nefungoval. Sprej.
„Aspoň něco jim nefungovalo.“
„Tohle napíšu do své bulvární zprávy o dnešku,“ oznamuji Petrovi.
Ten pak jen suše konstatuje: „A je to tu !“ Drzý levoalternativní fotograf je rozpoznán. Dostal se sice až ke schůdkům k zasklenému akváriu, v němž se jako v papamobilu budou skrývat prezidenti, ale to už je objeven a strážci si ho předávají jako živý štafetový kolík.
„Bude rád, jestli vyvázne živý. Husajn jeden.“
Z pásma modrých vstupenek asi sto metrů pod tribunami zní skandování republikánů. Slyším jejich temné A-E !
A-E ! A-E! Souhlásky jsou zašlapány statisíci lidmi kolem, takže nepoznám, zda volají HAVEL nebo SLÁDEK!
Je 15 hodin 40 minut, sobota 17.listopadu 1990 a na Václavské náměstí vstupuje poprvé v mém životě americký prezident.
„ Jsem neskrývavě rád, pane Georgi Bushi, že jste přijel do země, v níž jsem se narodil a ve které žiji, jsem rád pane Václave, že jste svého amerického kolegu do téhle naší země pozval a dotáhl. Necítím se být člověkem oficialit, nějak mi to ani neštymuje, že jsem tu a teď, nemám vlastně vůbec rád pompéznost a velká slova, možná i ten oblek jsem si nikdy nekoupil právě proto, abych lépe zakryl svůj stud, neumím velká slova, i tenhle odstavec mi jde těžko zpod pera, ale musím to napsat, jak jsem neskrývavě rád a těším se z téhle chvíle. Slova, která jste pronesli, byla zcela jistě důležitá a zásadní pro světové agentury, ale mně je odnášel vítr a asi bych je ani pořádně neslyšel, tak jsem raději poslouchal srdcem, jak nás to učila liška malého prince, jsou okamžiky průblesků a momenty velkých třesků, a o jednom z nich povyprávím svým budoucím, o tom, jak jste na závěr prošli ven neprůstřelnými skly rozděleného světa a na malé nechráněné tribunce se pak oba přidali k holkám a klukům, kteří vám i nám zrovna zpívali na rozloučenou We shall over come, možná jste si i broukali, za to ale ruku do ohně z těch sedmi metrů, co jsem byl od vás,  nedám, to jsem ale ucítil, že jednou budem asi opravdu dál, a tak mě to rozveselilo, že jsem vám mával, ano to jsem byl já, ten v modré bundě, a vy jste mi taky zamávali, a smáli se na mne, že jsem vám dobře připravil publikum,  ruku do ohně za to ovšem radši nedám, a budu se tím chlubit doma tak maximálně v příloze Moravskoslezského dnu, jo?.“
„ Zapomněl jsi na závěr amerického filmu,“ oznamuje mi do pera Petr.
Aha. Takže závěr.
Najednou prostě švihec. Šrum bum. Nastartované limuzíny, které jsou beztak na atomový pohon, přirazily zničehonic , naplnily se, odrazily a byly pryč. Jen dva poslední černí hromotluci ještě bleskově vsedli zády ke směru jízdy na záď otevřeného nízkého pancéřáku, do levé ruky chňapli samopaly, usmáli se na nás, zamávali a George zmizel a Václav osaměl.
Svatý Václav osaměl.
Jen pan Havel, opuštěný,  naposled ještě zamával dolů do Prahy, sešel z pódia, kordony se protrhly až k němu a kluci z naší ochranky měli náhle v očích děs, co se stane. Ale nic. Nic se nestalo.
„ Dnes se ruce nelámaly, nýbrž podávaly.“ Oznámil jsem, když jsme se prodírali davem zpátky dolů na Václavák.
A Petr dole v Auroře jen tiše dodal, že si budeme muset odedneška dávat velkého bacha, abychom z té krásy a nadšení moc brzy nezpanikařili a nezhulákali se.
Svatá pravda.

Ostrava, leden 1991

PISTÁCIOVÉ OŘÍŠKY TOHOTO LÉTA   (1992)

Jdu portovní Olomoucí od Karla, který skuhrá doma na posteli, protože se mění tlak a jeho zlobí šrouby v noze, je počátek července, všude to mám kousek, potkávám sestru Kozoňovu, která mi strká do rukou Český expres, ale vzápětí mě prosí, abych to raději ani nečetl, že se o sobě dozvím strašné věci a já se usmívám, protože se po dlouhé době cítím svoboden, je začátek prázdnin, jsem chytrý jako stowattová žárovka, říkám jí, to nic, já vím, co o mně píšou, všechno už tady bylo, v bufetu kupuju pistáciové oříšky, že je dám Karlovi, protože je vyloženě miluje, jdu létem, nic nemusím a můžu přitom vše a všude, kam chci, to teď mám kousek a ke komu chci, to mám blízko. A to vše bez meziplynu.
U Matesa ovšem musím dolít vodu do chladiče. Některé kopce bych zabil. Ještěže mi i v tomhletom horku slouží přehrávač. Jestli já si nakonec to auto nekoupil kvůli němu. Když je nejhůř, pouštím si Mňagu a Ždorp a zkouším se s nima prokopat ven.
„To je takový veselý kolektiv, víte!“ vysvětluji stopařce před Lipníkem.
A má u mě mínus. Nezná Mňagu. Hit mého léta. Hned nato jí připisuji bodík k dobru. Nezná ani mě. Čímž je v autě alespoň klid. Porta je tak mrtvá , že už jí zmizely i posmrtné skvrny. A Fiala je můj kůň. Asi mu některé durchy obšlehnu.
Stopařky bych zakázal. Prachdrze stavějí člověka před různá dilemata. Klidně si jedeš, řadíš, točíš volantem a pobrukuješ si: Teď ne, až jindy a vtom: vzít nebo nevzít? První těžké vyrušení z klidu. Pak zabrzdíš, nabereš, rozjedeš, ona vysomruje cigaretu a už je tu další dilema: znásilnit nebo neznásilnit ? Rovnou anebo až za značeným přechodem pro chodce?
Rezumé tohoto léta: Nebrat a znásilnit!
Valašské muzeum v Rožnově hučí směsicí evropských jazyků. Dole mezi dřevěnicemi se od půl desáté budou točit Hry bez hranic.Všechno je tak krásně pestrobarevné. Účinkující jsou tak hezcí. Všichni používají na vlasy Vidal Sassoon. Nahoře v amfiteátru, stranou televize, kde hrajeme my, vlasy drží hůře. A usínajícím Valašskem se nese Mišík. Je mi smutno za dva jeho ztracené roky. Přibral. Ale já ostatně taky. Něco s tím budeme muset udělat.
Všimněte si, že látky a jiné textilie, např.: košile, kalhoty a svetry se posunují na pomyslném žebříčku důstojnosti a použitelnosti stále níž a níž, až všechny končí jako chňapky v kuchyni u sporáku. Hadr v autě , to už je samozřejmě smetiště.
Odvážím domů coby taxíkář mladomanžele. Dívka mne za svobodna milovala. Je uklidňující, jak čas plyne nevzrušeně dál. Už miluje toho pravého.
V Telči jsou lomy hluboké, ceny vysoké, jen Milan Kolář odolává inflaci.Večer vyvádím své mlaďochy na koncerty kamarádů. Zatracený Redl ! Nejenže mi přetahuje publikum, ale dnes i mé vlastní děti. Lenka je nadšena a tvrdí něco v tom smyslu, že bezvadně buřil. Pak přidá, že ta ženská tam vyloženě překážela a myslí tím Zuzku Homolovou a to mne poděsí a připomenou se mi císařovy nové šaty a nepříjemný pocit ze Strážnice, kde Zuzana zpívala po mně a lidé bezcitně odcházeli za jiným.
Slávek Janoušek je posmutnělý, já mu nemohu pomoct, Plíhalovi se v tmavé chodbě bortí nečekaně jeho francouzská podpůrná hůl – prostě veselo.Obíháme se Slávou renesanční Telčské náměstí a žebroníme o francouzák. Třináctku, jak znalecky ví Slávek. Karel medituje v loubí. Já šroubuji hůl, aby držela a on do toho: Co čumíš vole, no, mám francouzské hole. Původní verze ovšem byla: Kráčí Napoleon z pole, v rukou má francouzské hole. Já to vím nejlíp. Já u toho byl. V Novém Jičíně. Plíhala, toho chrliče, je třeba chytit u huby.
A nedat mu vydýchnout.
Na hradě Orlíku mě staronový hradní pán pouští do všech parohatých chodeb a komnat, jen do knihovny ne. Má strach, aby Orlík neměl oslí uši. A vlny Vltavy omývají úpatí hradního nádvoří. Chudáci poddaní zedníci. Ze starých litografií, na nichž ještě hrad vysoko ční na skále, je možno udělat si představu, jakou to asi dalo zatrolenou práci vynést všechnu tu nádheru nahoru . A on si pak tady někdo po letech napustí blbou přehradu a hladinu zvedne až pod ložnici. Krucinálhergot. Člověk napíše tolik krásných protikomunistických písní a on si pak přijde listopad. Mí malí, prostořecí, domácí tomu říkají podle nejnovější módy – útěr. Šourám se Orlíkem v papučích. Když ne knihy, alespoň tedy paroží a pušky. Chodby jsou rámovány stovkami trofejí. Pod každou visí umělecky vyvedena vizitka se jménem a tituly slavného pána, který dotyčné zvíře trefil. Stovky pánů. Hovňousové jedni ! Zůstaly po nich toliko zbytky zvířete, které laskavě zastřelili a ani prd víc.
Z letitého omylu, že nevytáhnu efko, mne vyvádí na Buchlově Jura Pavlica. Zpíváme v hospůdce po koncertě jen tak ve dvou s kytarou a houslemi, on spíš přibrnkává, protože je velký muzikant a ví, že důstojné tóny jeho houslí by některé mé písně neunesly. Při géčku leze na židli a při mém gis správně tvrdí, že člověk, chce-li, zazpívá vše.
Tož tak. Krásně se s nima na Buchlově hraje. Jako ta obloha, co tmavne hluboce nad náma, je Hradišťan. S Jurou je nebe nebem a kameň kameněm a slova i tóny jsou oblázky obroušené v potoce staletou vodou.
Psávaly kdysi děvenky svým mládencům takovéto dopisy“
Blíží se noc tmavá, srce věrně tluče, a že nevím, co já dělať mám, radím sa mej hlavy, a tá mně praví, že krapka ingustu a malé pérečko, že to všecko spraví.
Připomene se mi Karel. Požádala ho jedna dívka, ať ji napíše erotický dopis. Pln nadšení začal, ale hned po prvních slovech se zoufale zarazil, nevěda, jak dál. Chytil se do vlastní pasti. Úvod zvolil totiž, dobrák inteligentní, vskutku velkolepý: Předem mého erotického dopisu…
Emil Pospíšil mi v buchlovském podhradí pouští nové reklamy firmy Plíhal, Pospíšil a spol. Tím a spol. mám být trochu i já. Jsem poctěn vyslovenou důvěrou. Dostat se do tohoto spolku není snadné. Ve firmě se nepije, ženské se tolerují jen v případě hormonální nezbytnosti, jíst maso mám povoleno pouze já a to jen každé první pondělí v měsíci a když mě zbylí dva nevidí. Poslední reklamní hit firmy hovoří pochvalně o Peugotu, s nímž nemusíš žít o vodě a o chlebu, neboť má malú spotrebu. Reklamy mají čtyři stupně solidnosti, lépe řečeno umělecké úrovně: A až D. Tohle je céčko až déčko. Ze společného cestování s Karlem znám několik éček, onehdy na cestě Slovenskem nastal takový tvůrčí kolaps, že jsme s Karlem pod efko nešli. To jsme se nasmáli a pěkně kolektivně pobavili.
Pavel Lohonka si dává bramborák, já ředkvičky a u téhle královské předpůlnoční večeře v Českém Krumlově se za pár dní na to k orlíkovským parožím vracíme. Nejprve vážně probíráme problém volného času šlechty.
“ Museli se strašně nudit,“ konstatuje Pavlova bystrá přítelkyně.
“ Žrali, pili, pořádali hony, vyšívali dečky a když byla moc velká nuda, vymysleli nějakou válku, aby se urvali z domu,“ pokračuje Pavel. Náhle ho něco napadá.
“ V kolik hodin chodili spát ? “ Vážně o tom přemýšlí.
Já přeskakuji.
“ Z jejich tváří na obrazech,“ vzpomněl jsem si na Orlík, “ čpí neskutečná nadutost, prázdnota a ješitnost. Takovou bylo možno vídat…“
“ Hrál bys jim ? „přerušuje mne Pavlovo bystré světélko.
Chvíli rozvažuji a pak to vím.
“ Hrál. Hrál bych pro hradní paní. Ale jenom tehdy, když by se mi na rameni vyplakávala, že jí manžel nerozumí, a že už musí vrásky zakrývat tím zatraceným benátským pudrem, a že dnes už ví, že si beztak měla vzít raději rytíře Aloise, byť chudého. To bych jí pak asi zazpíval Kometu. Ale jedině dole v podhradí. „
A pak ještě přidám.
“ Bo jak jednou vylezeš nahoru, tak už možeš hrát enem na spinet.“
“ Ano ,“ přerušuje mne Pavel,“ všichni písničkáři jsou levičáci. „
Hrávám teď vestoje. No,ona to není nijak zvlášť zajímavá novinka, ale zkušenost mne už naučila, že tištěné slovo po letech nabývá roztomilé půvabnosti. Tak abychom si, rodičové budoucích ér připomenuli, že v létě 1992 jsem hrál a zpíval vestoje.
V Českém Krumlově taky. V atriu v Rybářské ulici je skelná výzdoba. Než budu zpívat, otáčím se do skel a matně vidím sám sebe. Připadám si jaksi posmutnělý, trochu zmírněný v žáru, asi bych si měl drobet rozmetat vlasy, abych nezklamal ty, kdož mne znají jen ze svých stokrát přehrávaných rozcuchaných kazet. Ale nedělám to. Bylo by to ostatně hloupé. Už tak je dost hloupé, že se na sebe koukám do skelné výzdoby atria.
Odráží se v něm i publikum. Zdá se ho být dvojnásobek. Není však zapotřebí nafukovat slona. Přišla jich krásná přehršel. Vůbec jich letos přicházela krásná přehršel. Dělám mezisoučet a vychází mi, že oněch legendárních 30.000 z totalitní Porty je na festivalech v souhrnu zase. Jenom si začínají vybírat. Podle chuti a vůně. Všichni nejedí všechno.
Večer mi v krumlovské zámecké zahradě Hanka Konečná, která mě před lety navedla k písni Ahoj slunko, vypráví o dceři, která se vrátila z Anglie. Na všech koncertech se tam tančí. Nevím sice, jak tančit na Stravinského Svěcení jara, ale na Hlídače krav, kterého jsem tam šoupnul, to vcelku šlo. Jsem ekologické čuně. Způsobil jsem podupání trávníku.
U prodejců před konírnou kupuji velkou černou desku Jardy Ježka z Čp.8. Bleskne mi hlavou vzpomínka na jeho útlou postavu a nesmírně hodné a chytré oči .V tichém hlase zněl ostych z nevyřknutelného. A co my?
Naše písně nejsou ničím jiným než písněmi, které jsme kdesi zaslechli a opsali. Jenom ta místa, po nichž jsme právě šli byla různá a sluch nám různě sloužil. Chci to říct u plátěné konstrukce za pódiem Honzovi Nedvědovi. Trochu ježí ostny a brání se.
Je čas kameny rozhazovat a čas kameny sbírat. A je čas to vše vědět.
Léto suché a horké, na srážky nevydatné, přináší úrodu sličných děv.
„Ano, vskutku velmi silný ročník,“ podotýká Robert Křesťan. Obhlížíme z ochozu nad zámeckou zahradou vinohrad. Bobulky révy jsou naducané. Stonky útlé. Krásně-li o Bartoloměji, vinaři se smějí.
Hlavně Jarda Samson.
Ztemnělou zahradou se svítícím bodem pódia prochází mezi polehávajícími stovkami diváků maminka s dcerou. Mají na rukávech červený kříž. V jejich chůzi je cosi tichého a nenápadného. Pak ve stanu pro účinkující vytahuje zdravotní dcera komusi jakousi zapadlou drobnost z oka. Maminka je za humny a my už spolu stojíme u zídky, díváme se dolů do Českého Krumlova. Ona je trochu ráda, že si se mnou může povídat i já jsem rád, že si s ní mohu trochu popovídat. Jen tak. O životě. To je pro mě na tom všem to nejkrásnější. Být účasten tisícům lidským osudům. Alespoň zpovzdálí. A lidským hlasům naslouchat zblízka.
Toulám se českokrumlovskými klikatými uličkami, je neděle, game over, poslouchám kolemjdoucí slova. Pranic jim nerozumím. Lidé mluví krásně plynně německy. Jde jim to ukrutně lehce, ani se, podvodníci jedni, nezadrhnou, když mají použít předminulého času. Holt, Němci. Klábosí o hloupostech, jak se tak klábosívá na nedělních rodinných výletech. U kiosku s limonádou jim strašlivě nadává nějaký český otec rodiny. Nerozumí jim a důvodně je proto podezírá, že se mezi sebou domlouvají, jak by nás, chudáky české, spolkli a vyžrali. Chápu ho. Když jsou v Čechách, mají mluvit přece česky, ne? Všude by se mělo mluvit česky. A hotovka.
K vltavskému jezu doplouvají dvě pramice a žena vybíhá horempádem pod klenutý zámecký most a dál někam do kachličkovaného křoví. Muži se lopotí
s plavidly. Poprchá. Vedle mě vylepuje starý pán plakát, který zve na výstavu andulek. Vltava je ocelově šedá jako Jadranské moře. V parku se líbá cikánská dvojice. Jakobych nevěděl, jak to dopadne. Támhle u dubu mě přepadnou. Míjím dub. Bohužel. Dlabou na mě. On jí stále zcela obyčejně mačká prsa a ona ho přitom pevně objímá, aby snad neutek za jinou. Jsem jejich láskou vyloženě rozladěn. Krumlov je pondělně líný. Jako ta staletí, která jím prošla. Odjíždím na Budějovice. Za vrcholkem kopce leží u příkopy modrá deka a zpod ní trčí dvě bílé ponožky. Ten, co je má na nohou, nepozorný řidič, je už pár minut mrtev. Myslím na těch pár minut, které prošly a změnily se v beznadějnou věčnost a ve veliké ticho kolem. Řidič Saabu přede mnou zpomaluje. Další kilometry jedeme na půl plynu. U Budějovic přidávám. Můj čas ještě nepřišel.
A znovu se mi připomíná Zuzka Homolová. Myslím na ni a na smysl všech těch přehlídek a festivalů a kolotočů a svící a džbánků, co jich letošní léto přineslo požehnaně. Babička Terezie používala hezké slovo: zbiraniko.
Aby všeho nebylo dost, vydávám se ještě na chmel. Obhlídnu mlaďochy a cítím se krásně jistý. Přišli pouze a jenom na mě. Neskrývám se za ničí záda, ale nikomu taky záda nekryju. Ani jedno totiž není příjemné. Jsem zodpovědný za svou lišku, viďte, pane Exupery. Navíc letos dřou jak koni. Osm, šestnáct, osm. Nesmím je ošidit. Nájemnou rolnickou sílu. Na dvorku hospody, po koncertě přidávám pro ty, kdož byli na dopolední. Zkouším do toho tlouct jak Samson, ale chybí mi jeho bystrá pravá ruka. Vše se snažím dohnat snahou a srdcem jako desetibojař Změlík.
Mých deset disciplín se v této chvíli zužuje v jednu.
Jsem tady prostě pro to, abych hrál a zpíval. Konec řečí.
Na Hukvaldech zjišťuju, že pospolité zpívání při bigbítu je tež fajne.
A přidávám se. Na ochozu nádvoří. Shora přitom sleduju cvrkot a hemžení dole, ostrůvek hrozičů tančí prapodivný tanec žduchni–kam- žduchni, přemýšlím planě o Janáčkovi, jaký kus jeho je v Petrovi Fialovi a v nás vůbec, pak o Japoncích, kteří nabízejí z čiré lásky k Leošovi za miliardy Hukvaldy čarukrásně zvelebiti, mihne se mi před očima chvíle, kdy poprvé vylézám na pódium v Porubě v osmdesátém druhém,, rocková konferenciérka mi připomíná Soňu Zachovou, a to je dobře, ale i blbě, protože je třeba čumět dopředu na cestu, aby nevyskočila nějaká srna, mám ostříží oči, jedu moravskou nocí a pojídám pistáciové oříšky, které jsem Karlovi zapomněl dát, ale však my se zase uvidíme a já mu koupím nové.
Pistáciových oříšků je teď všude dost.

Léto 1992