Jaromír Nohavica: Ikarus
REFLEX 12/2008 – 20. 3. 2008
Je to jak za starých časů, Prahou putuje jediná kopie nové Nohavicovy nahrávky a my si ji kopírujeme, vypalujeme. Není to tím, že my, hudební publicisté, chceme připravit písničkáře o finanční odměnu, ale tlačí nás uzávěrka a lze se dneska spolehnout na monopolní poštu? Nevíme.
Konečně, i album samo má už zase dřevitý, intimní charakter, jejž písničkář překonal na instrumentálně opulentních albech, kde spolupracoval s producentem Vítem Sázavským a později s Čechomorem. Na druhou stranu, jeho opětovné osamění má logiku. Na to, co chtěl říct tentokrát, potřeboval být Nohavica sám. Po tom, co v jeho životě předcházelo Ikarovi (grilování za spolupráci s StB, neautorizovaný životopis), musel písničkář vědět, že znovu – po takové době – budou posluchači v jeho nových písních číst mezi řádky. Jako by se na to nechtěl spolehnout, dosti zřetelně oddělil kusy, které místy až publicisticky glosují blízkou i vzdálenou minulost.
Nechci, aby to vyznělo cynicky, ale pocit jakéhosi vyvržení, odmítnutí Nohavicovi svědčí. Alespoň podle prvních kritických ohlasů se bude asi nejvíc mluvit o úvodní písni Já si to pamatuju, kterou si mnozí s chutí přečtou jako noviny, budou přemítat, koho tím básník myslel, a posuzovat oprávněnost použití silných výrazů. Ale to nebude šťastné, jelikož za jednotlivostmi obvykle zmizí celkový dojem. Písničkář do hávu milostné písně schoval zřejmě vyčerpávající směs svých aktuálních pocitů způsobených (jak to tak poslouchám) zneužitím, vláčením, parazitismem, fízlováním a strachem, jenž je stejný tehdy jako nyní; vždyť potřeba mnohých „uděláme z tebe co ze sebe“ je pořád stejná. Píseň v závěru graduje až do tiché hysterie, jež dává řízenému výlevu sugestivní korunu.
Po takto vypjatém zážitku mě v kontextu alba zasáhne stoický klid, s nímž zpěvák otvírá dopis od „slušných tohoto světa: Běž se oběsit!“. Černou jámou alba je pak připomínka Karla Kryla v Co se stalo, bratříčku. Zpověď plná vyděšených otázek je plna téměř bezrozměrného, koncentrovaného smutku a opakovaného rozčarování z toho, že už není vnímán jen jako písničkář se srdcem na dlani, jenž chce rozdávat radost. Dalšímu patru emocí se vystaví sám posluchač, uvědomí-li si, že zpovědníkem, jemuž se Nohavica svěří, je zřejmě muž, který se stal důvodem k jeho denunciaci.
Jsem příliš starý na to, abych věřil v revoluci/ a svoji velkou hlavu těžko skryju pod kapucí,“ zpívá se v závěrečné písni Mám jizvu na rtu. Uzavírá kvarteto „rozčarovaných písní“, vnímajících ohrožení a blízkost zla. Ruku v ruce s pianem přichází svým způsobem očistný autoportrét, smíření se sebou samým a naděje, co všechno ještě bude. Takové finále poznamenalo sílu celého alba.
Zbytkem nahrávky jako by chtěl Nohavica popřít její tíhu a vznikly písně, jež přežijí možná nejdéle – pěkná je čistota písně Pro Martinu, s hravou, téměř plíhalovskou melodií a s četnými odkazy na semaforské písničky, rovněž tak lyricky frustrovaná Ona je na mě zlá a roztančený Ježíšek s trojkou od Queen, která neexistuje stejně jako zlaté prasátko, ale to je právě ono. Mně osobně se zabodla do srdce folková variace na Antonioniho Zvětšeninu Do dne a do roka, již lze zrovna tak číst jako zprávu o šalebnosti paměti, interpretace, jakož i o hrozbě neviditelného útočníka, případně smrti.
Poslouchaje Ikara, mám pocit, že by mi bylo více po chuti studiově nahrané album. Na živé nahrávce se jednak i výbornému zpěváku vloudí do projevu intonační nedbalost, jednak u písní, „kde jde o všechno“, působí publikum jako stafáž posledních věrných. Nebylo to nutné.
Milan Tesař
Zdroj: Reflex