Jaromír Nohavica – Ikarus (2008)
AJZNBONAK.BLOGSPOT.COM – 17.2008
Možná si říkate, že to jde s mým blogem z kopce.Já vím, že není zas tak extra aktualizovaný, ale v současné době jsem pracovně mimo ČR a času nazbyt moc není. Každopádně se můžete v budoucnu těšit i na nějaké ty live gigs recenze z UK a možná i Glastonbury, pokud dá Bůh a počásí:) Prozatím vás snad uspokojím s novým Nohavicou, což není tak špatné, ne? Recenze tentokrát nebude moje. Raději jsem ji svěřil mému příteli bloggerovi Ondrovi, který souhlasil a nový počin tohoto ostravského písničkáře zrecenzoval.
Před necelým měsícem jsem si vystál frontu na lístek na jeden z koncertů, kde Nohavica natáčel své nové album. To bude má první výtka, nerad bych Jarka podezříval z lenosti (vzhledem ke všem jeho aktivitám by mi to stejně asi ani neprošlo) a z toho, že se chce vyvlíknout z práce ve studiu, ale dal bych přeci jen přednost studiové desce. I když nepočítáme Pražskou pálenou, z posledních pěti alb byly tři natočeny živě. Naštěstí si Jarek odpustil proslovy mezi písněmi, protože poslouchat po sté a tisícáté Landovy filozofické vsuvky nebo Plíhalovy sebevtipnější básničky je něco příšerného. Byl to jeden z nejlepších koncertů, který jsem s ním zažil. Jen Jarek snad působil jinak, než bývá u něj zvykem, v minulých letech na mě působil jako nejšťastnější člověk v Ostravě. Leč teď ne, a z písní je to přirozeně cítit. Ne, že by to byly špatné písničky, však jsem názoru, že ty nejlepší knihy i písničky vznikají právě z bolesti. A právě takovou písní začínal koncert a stejně je tomu i u alba, Já si to pamatuju. Poděkujme panu Hutkovi a dalším za inspiraci, opět jsem si při poslechu vzpomněl na hezké spojení „mediální mrdky“, určitě by bez nich všech tato skvělá písnička nevznikla a možná i celé album by vyznělo jinak. V podobném duchu je další z mých oblíbených, On se oběsil, mám rád písničky, při kterých mrazí v zádech. Druhá písnička svým motivem nebezpečně připomíná Krylovy Monology, jen jejich kvalit a stupně „mrazení“ bohužel nedosahuje.
V mnoha písních Nohavica používá terminologii generaci mých rodičů neznámou, až to dopíšu, schválně se zeptám mamky, jak chápe verš „ty jsi můj vir i mé avégečko“, stejně tak se na albu mnohokrát objeví různé anglicismy, odkazy na internet apod. Mně to nevadí, tomu, kdo si spojuje folkové písničky s táborákem a koňmi, asi ano (Ostravian Pie). Ale Nohavica již dávno přesáhl onoho typického folkového písničkáře. Na každém z posledních alb je pocta někomu, kdo Nohavicu nějak ovlivnil či koho má rád. Na Divném století to byl Leonard Cohen, na Mém smutném srdci Vladimír Merta a na Babylónu Karel Kryl. Ty všechny tři mám rád, Cohena snad nejvíc ze všech písničkářů, Kryla skoro stejně a s Mertou jsem jednou kecal v Marleyi na Černé louce u pisoáru, v jedné ruce pivo, ve druhé… takže ho mám taky rád. No a na posledním albu je to Jiří Suchý, nemůžu si pomoci, ale když tu písničku slyším, vzpomenu si na Jitku Molavcovou, což jak jistě uznáte, poslech docela kazí. Takže písničku přeskakuju. Kdo přiřadí všechny čtyři autory k písním, dostane od Ajznboňáka nějakou hezkou odměnu, slíbil mi to. (neslíbil pozn.red. :-P)
Mnoho písní mi zní tak nějak staře, jestli znáte neoficiální nahrávky z osmdesátých let, tak takhle nějak. Jako bych už to někde slyšel. Dá se to nakonec pochopit, mám na kompu kolem tří set jeho písní v sedmi stovkách verzí, a počet akordů je omezený. Ale stejně, takový Noe, nebo Píseň o příteli, toho pocitu se nemůžu zbavit. S tím, co jsem teď napsal, souvisí ještě něco, bohužel nemám doma originál (dal bych ho do spodního šuplíku někam k ostatním originálům), doufám je to však opět CD v hezkém papírovém obalu, na které jsme si zvykli u posledních alb.
Myslím nepůjde o nejlepší Jarkovo album, nejspíš nepůjde ani o jedno z nejlepších. Což neznamená, že bych ho nedoporučil v poslechu. Přeci jen průměrné album skvělého autora znamená víc než nejlepší toho podprůměrného. Určitě si ho kupte, dvě stovky je opravdu férová cena. Nebo aspoň stáhněte, Jarek určitě není z těch, kdo by po zjištění, že jeho album bylo stotisíckrát ukradeno, by se nechal fotit na plakáty s heslem „Kopírování zabíjí hudbu.“ On ví, že ne. Ale i tak jsme se po krátké diskuzi rozhodli zde tentokrát nedávat link na rapidshare, přeci jen společenská poptávka po proradných pirátech, co v noci kradou českou hudbu a české filmy a přes den rozdávají před školou dětem drogy, je příliš veliká. Proč nevadí krást americké filmy, je mi záhadou. Takže jsme si odpustili byt první, kdo album dá na nezaheslované stránky.
U každého nového Jarkova alba se čeká nový Mikimauz, ale to je asi typ písně, jakých ani Nohavica není schopen psát tucet do roka. Ale písniček je tu hezkých mnoho, kromě těch výše jmenovaných zaujmou třeba Ježíšek, Do dne a do roka, samozřejmě i samotný Ikarus nebo poslední Mám jizvu na rtu, kterou si díky spojení „… a chtěl bych vidět Baník, jak poráží Barcelonu…“ jistě zamiluje každý Ostravák. Kdybych však měl vybrat jednu písničku, bude to taková na první poslech nevýrazná. Ale na podesáté jsem si ji oblíbil a po padesátém poslechu (fakt nekecám, vždyť už mám to album tři dny) jsem se do ní zamiloval-Prošel jsem hlubokým lesem.
Na závěr použiju Jarkova slova, která na desku skvěle padnou. „Koncert nevypálíte.“ Ale vzhledem k přeryvu poptávky nad nabídkou, co se týče lístků, berme s povděkem i toto CD.
Dod
Zdroj: AJZNBONAK.BLOGSPOT.COM