Jaromír Nohavica: Mikymauzoleum – Albové milníky českého folku
FOLK&COUNTRY – 12/1996
Ani srovnání s nedvědománií nebo někdejším uctíváním Jardy Hutky či Karla Kryla: předlistopadová kariéra Jarka Nohavici byla rozkročena ještě fanfarónštěji, jako figury z Balzacových románů. Tolik zásluh, popularity, příkoří i alkoholu by neunesl ani kůň. Nemohl projít sebezastrčenějším nádražím, aby ho někdo nepozval na štamprli.
Když jsem se teď probíral svými archivními složkami s nápisem NOHAVICA, uvědomil jsem si, kolik místa mezi událostmi z druhé poloviny osmdesátých let tam zabírá naše vzájemná korespondence o Jarkově denním režimu a dokumenty o Nohavicově pronásledování tehdejšími ostravskými ideologickými hlídači, jejichž jména už nestojí ani za zmínku.
Z těch, co neodešli do exilu, právě Nohavica nejvíc vrostl do všemožných absurdit onoho šeroslepého času mezi Husákem a Jakešem; jeho nejvíc stravovaly, zároveň však byly živnou půdou jeho talentu. A patrně nikdo z nás si neuměl představit, jak se bude právě Nohavica od těchto kořenů odřezávat. Natož aby někoho napadlo, že do tří let po listopadu 1989 Nohavica přichystá své nejsilnější album, Mikymauzoleum. (Začalo se natáčet v únoru 1993).
Ta tři předchozí měla už dlouho před svým vydáním úlohu kdekým předpokládanou a takřka nesplnitelnou: přinejmenším potvrdit, raději však překonat dojem z Nohavicových koncertů. Rozuměj: z těch nejlepších, kdy slezský knihovník, literát a z nouze i muzikant vyfoukl nad zástupy posluchačů duhový balon, na němž se jako na globu četly dějiny zemí, jména Neronů, Svatých Václavů, Windischgrätzů, Krylů, Mertů, Okudžavů i Vysockých, příběhy pubertálních lásek, chacharských madonek i nenávistných travičů studní, melodické motivy o naději, srandě a úlevě z každičkého kousku dobré práce.
Nahrávalo se polostudiově, polokoncertně, vybíralo a redigovalo. Už to, že vůbec může nějaké Nohavicovo album vyjít, se zdálo jako obrovská výhra. Dramaturg Miroslav Velfl by o svých nohavicovských bojích v Pantonu jistě mohl psát knihu. (Ani v relativně odvážném Jonáš klubu nikdy nevyšla alba Plíhala a Nohavici, která jsem jim z koncertních snímků už dříve navrhoval.) Darmoděje (1988), Osmou barvu duhy (1989 se sedmi písněmi z Darmoděje) a V tom roce pitomém (1990) jsem – spolu s většinou kritiků – i já přijal téměř bezvýhradně. Teprve dodatečně a pod vlivem připomínek některých posluchačů mi došlo, že žádné z těch alb nesplnilo beze zbytku ona velká očekávání. V žádném z nich písničkář nesvědčil o sobě a době s tou strhující, i po letech čitelnou přesvědčivostí, jako Vladimír Merta v pařížském Ballades de Prague nebo Karel Kryl v Rakovině.
Takovým Nohavicovým albem se nečekaně stalo až polistopadové Mikymauzoleum. Zobrazilo člověka známého talentu, ale neznámých nebo pozasunutých vlastností.
Tento Jarek byl tišší, zalíbilo se mu v klidném srozumění s publikem a přitom si zachoval velké žánrové rozpětí. Vyléčil se z pití, naštěstí však ne z nápadů. I v zákulisí byla radost s ním promluvit, ten tam byl kámošský tik, úsměv bez příčiny a řeč bez myšlenky.
„Mikymauzoleum je zatraceně dospělá deska“, uzavíral svou podrobnou recenzi v Lidových novinách (18.8.93) Vladimír Vlasák. Písničkářovu vyzrálost vidí například v tom, že „odpadly prvoplánovité legrácky typu pijte vodu, nepijte rum“ a že „poněkud ztlumil svoji svatozář a desku přepóloval do osudověji znějící noty“, že tu „vane českomoravské vědomí smutku, absurdnosti, krásy a pomíjivosti času mezi narozením a smrtí.
Mě vedle toho zaujalo i to, jak se změnil – aniž by si toho prý byl Nohavica vědom – vztah k Bohu a ke všemu, co s ním souvisí. Nohavica ani před tím nepoužíval křesťanskou tématiku lacině či prosťáčkovsky, vždycky k ní ovšem měl odstup, většinou kritický a nejednou ironický. Netlachal o bibli, když to bylo dráždivě protirežimní. Docela se podobal těm lidičkám z písničky Dolní Lhota, mezi kterými „chodil divný pán/viděli ho malí kluci dírou v plotě/nad hlavou měl kruh a v ruce džbán.“ Popěvek běží zvesela jako ty staré babky, co si povídaly, že do vesnice přišel bůh. Bez vyznání taky končí: „Kdo máš oči ke koukání tak se dívej/kdo máš uši ke slyšení slyš/kdo mi věříš tak se ke mně přidej a zpívej/ kdo nevěříš tak mlč jako myš.“ V Sudvějovi Nohavicův Buborůvky a zrzavou má hlavu“. V písničce Na zídce staré kašny“barokní varhaníky/dávno zmohlo spaní/odešli do putyky/na guláš a taky na pár piv“, ve Svatební „barokní varhaník navlík si paruku/a pudrem přemázl tvář/Magda a Jan se drží za ruku/a kráčejí před oltář.“
Možná není náhody, že zrovna tyhle písničky patří na desce k nejúsměvnějším a že zvláště ony opravňují její motto. (Nohavica v něm – věren své čtenářské a citovací zálibě – parafrázuje autora, jehož nejslavnější báseň Havran pak hned ve vstupní písni Never more znamenitě přepracovává.) „Není to depresivní deska. Průměrný pesimista si na ni trochu toho optimismu najde.“ Egdare Allan Poe.
Jakoby Nohavica cítil potřebu už předem neodrazovat, cosi předvysvětlit. Nebylo by divu. Mnohem případnějším – a ovšemže riskantním – mottem by bylo Nohavicovo vlastní“ na život už je pozdě a na smrt ještě brzy“ z titulní písně. Prý když ji dopsal, vzbudil svou ženu Martinu a hned se pochlubil, což dělává jen výjimečně. Mikymauz patří k písním, k jakým se v životě dopracuje málokdo a pokud vůbec, tak jen jedenkrát. Smím-li si dovolit vsuvku pouštěče desek, postiženého chorobou z povolání, Mikymauz je téměř nepoužitelný: uvnitř programu se po něm nedá nic zahrát, na konci nelze takhle pustit lidi do noci. Zvláště ty osamělé!
Osamělý je na albu svým způsobem i Jarek Nohavica. Je to samota nikoli nepodobná té Kristově na poušti, zkouška pevnosti, nelítostný pohled na sebe a do sebe, odolávání satanovi a jeho všemožným pokušením. Byl to skvělý nápad vzít písničkářovi z ruky kytaru a nechat ho, aby se soustředil jenom na zpěv, nejméně zvučný, jaký kdy předvedl, chraplavý, odřený až do ztažené úzkosti, a snad i proto tak soukromý a mrazivě lezavý. Jarek tu je víc než kdy před tím sám za sebe, daleko od sborového davu dřívějších Husitů a budoucích Tří čuníků, Víc než to předlistopadové „ne, nejsme ztraceni“ je z alba slyšet, že on není ztracen. Ve světě a době, „kdy věci nejsou černé ale nejsou ani bílé/kdy není tma ale ještě ani vidno není“, Jarek se zatvrdlým úsměvem Mikymauze drtí mezi zuby „rána bych zrušil“ a v posledním verši „lásku bych zrušil“. A to je ten okamžik, kde jiní, možná stejně upřímně, jenže bez talentu, sebelítostivě a plytce kňourají o velikosti lásky. Pro Jarka tohoto alba je – v membráně mých uší a srdce – láska čímsi posvátným, tím vyšším, nezaručitelným a hořce vybojovávaným, o čem zpívají Jenůfka s Lacou v očistném závěru Janáčkovy Její Pastorkyně.
Kejklíř ve čtyřiceti zmoudřel. Jedenáct let po své písničkářské premiéře na folkovém Kolotoči v Porubě. „Mikymauze a některé písně z této desky bych za jiných okolností nebyl schopen napsat“, řekl v rozhovoru s Ivanem Junášem (Region 41/1993). „Byl jsem takříkajích slabší v kramflecích, jsou chvíle, kdy člověk stojí nad propastí. A jestliže se chce podívat hluboko dolů, to znamená s nadhledem psát o některých věcech, tak musí být jó silný, aby tam nespadl. Mně se stalo, že jsem se ve chvílích jakéhosi očištění do těch propastí, kolem kterých jsem dříve chodíval, kouknul. Je absurdní, že teď, kdy bych měl psát hlavně veselé písně, mě ty veselé nelákají.“
Kejklíř unikl mumifikaci, jaká mu hrozila na muzeálních festivalech. Ve dvou jak za mlada, s chápajícím i pochybovačným, odpouštějícím i posměšným Karlem Plíhalem obráželi městečka a menší sály (po albu jich bylo na devadesát), spolu taky udělali Mikymauzoleum. „S Karlem jsem tu desku točil tak, že motto by možná mohlo být: Buď to přijde, nebo to nemá smysl dělat. Jistá Karlova pokora, která doplňovala mou neklidnost, jistá má touha vršit a jeho pročišťovat.! Spíš nějaký klávesista, než já by měl vystihnout Plíhalův zásadní aranžérský, kytarový a klávesový přínos. Jak se dělá, aby klávesy zněly vránovitě (Peklo a ráj) nebo kolednicky (Sudičky), aby doprovod vedle toho přívalu veršů jeno m necupital, ale prosvětlil je a přimykal se i k Nohovicovu hlasu, což je jako když má zámecký písař tančit s drvoštěpem.
Škoda, že dílo jako Mikymauzoleum nemůže být korunováno grafickou tečkou o velikosti obalu velké desky. Hasičská fotografie Jindřicha Šteita by tou korunou jistě byla; na čtverečku kompatktního disku je jen korunkou. Podobnou jako to, že se ve výroční anketě Folk & Country 19932 Mikymauzoleum stalo deskou roku a Jarek Nohavica osobností roku.
Jiří Černý
Zdroj: Folk&Country