Nostalgické, dojemné a nečekané. Jaromír Nohavica se na novém albu vrátil ke kořenům písničkářství
IREPORT.CZ – 23. 11. 2020
Po experimentech s bohatými aranžemi a moderním zvukem, tu s kapelou, tu s filharmonií, vydal Jaromír Nohavica intimní album, na němž hraje prim akustická kytara a nakřáplý hlas. Máma mi na krk dala klíč je fascinujícím návratem k dřevnímu písničkářství.
Není to příliš veselé album, vlastně veselé není vůbec. Přesto, nebo právě proto, ostravský umělec ukazuje, že stále umí napsat výborné písně, které obstojí i za skromného doprovodu kytary, bez rozmáchlých a rozesmátých refrénů, bez patosu a stadiónového halekání. Do hudební kolekce přimíchal šest starších písniček, které až překvapivě hladce splynuly s novými.
Nohavica hodně bilancuje a vzpomíná. V titulní Máma mi na krk dala klíč se písničkář poetickými posmutnělými obrazy vyrovnává se ztrátou matky, v písničce Emil P. až přímočaře a stroze s předčasnou smrtí kamaráda hudebníka Emila Pospíšila. Z obou, ač jsou svou poetikou i melodikou rozdílné, lehce mrazí. A do očí se derou slzy.
V písni Monika vzpomíná na dávnou lásku, ve Starých dobrých časech či Zestárli jsme lásko možná až příliš sentimentálně účtuje s minulostí. Píseň pro V. V. přenese posluchače osobitou melodikou, básnickými obrazy i použitím ruštiny do poloviny 80. let, konkrétně za Vladimírem Vysockým. Tento sovětskému režimu nepohodlný hudebník je podle všeho dodnes Nohavicovým velkým vzorem. Následující píseň Řekni sýr přitom skočí rovnou do moderní rozervané doby plné mobilů, selfie, webových stránek a písniček na YouTube. Další z nových písní Černý květ a dvě starší Vlci a Řady pak svou uhrančivostí, z níž je cítit až závan morálního apelu Karla Kryla a duch temnoty a beznaděje, patří k těm nejpovedenějším z celého alba.
Umělec se v textech často obrací ke jménům výrazných osobností českých dějin, stejně jako se zvířecími či pohádkovými motivy. Zmíní básníky Máchu a Ortena, písničkáře Plíhala a Vysockého, Boženu Němcovou, Jaroslava Marvana i Václava Havla. Objeví se pasáčci krav, karavany, netopýři, holubi, vlci, supi a dračí sémě. Ale i andělé, Bůh, Ježíš… a také čerti a zápach síry evokující peklo.
Celým albem se jako černá nit vine motiv smrti a osamělosti – aby se v samém závěru v písni Dobří holubi v nejméně očekávanou chvíli překlopil do lyrické poetiky domova a lásky.
Nohavica svými texty opět dokazuje, že není jen protřelý autor písňových textů, ale také zdatný básník. „Hostinský nepřišel, nalít ti nechtěli a zlaté cypřiše na prášek semleli,“ zpívá v Den nenávidí noc. „Dnes v noci vlci vyjí, smrt chodí do kolečka / život je parodií, když hlad má vlčí smečka / někdo se v koutě krčí, někdo má knedlík v krku / a někdo hlasem vlčím, přidá se k zpěvu vlků, a s vlky vyje, vyje a žije“ zní zase ve Vlci. „Mácha napsal, Orten věděl / život trvá jen pár neděl a pak šup,“ je Nohavica až fatální v Řekni sýr.
Kromě promyšlené a práce s českým jazykem, která zní jako radostná hra, se také na aktuálním albu ukazuje jako pořád přesvědčivý muzikant. Jeho kytarová hra je plná emocí, dynamická i něžná. Nohavica přesně ví, kdy má ubrat na důrazu a kdy přidat. Přestože je album nahrané jen víceméně na kytaru, osobité harmonie každé skladbě propůjčují punc originality. Jen jednou se objeví jiný nástroj než kytara, a to dylanovská foukací harmonika v písni Emil P., jejíž zvuk se v kombinaci s až drsně upřímným textem zařezává pod kůži jako rezavé žiletky.
A pak je tu Nohavicův hlas. Chraplavý, nakřáplý, charismatický, vypravěčský. Ale také klidný, občas kouzelný, na správných místech lehce úderný a burcující. „Řekla mi včera dívka Tereza, že patřím do starého železa“, zpívá Jaromír Nohavica v písničce Staré dobré časy. S Terezou nesouhlasím. Na skládku zasloužilých umělců tento slezský bard a písničkář rozhodně ještě nepatří.
Autor: Aleš Materna
Zdroj: iReport.cz