Nejvyšší let
Recenze desky „Ikarus“ Jaromíra Nohavici
Bez zbytečných řečí: právě vydaný „Ikarus“ Jaromíra Nohavici je dle mého mínění nepochybně nejlepší album tohoto umělce vůbec. Všechno, co je pro tvorbu českého barda charakteristické, je na něm ještě více znásobeno, podtrženo, vyzpíváno.
Už při prvním poslechu překvapí neobvyklá stejnorodost materiálu, který je na desce zachycen. Nohavica odložil heligonku zděděnou po dědečkovi a nechal si jen kytaru. Vrací se ke kořenům, proniká do svého nitra. Nevyplývá to však z nejistoty; právě naopak. Autor občas „dovolí“ vstoupit na scénu i jinému nástroji: klarinetu nebo klavíru. Nohavica jako by říkal: to album, ty texty, ta hudba a celý její odkaz, je natolik můj, že se nemusím držet upjatých konvencí a zásad. Je to vidět a slyšet na všech úrovních. Nohavica říká: ta deska je natolik moje vlastní, že mohu zazpívat … cizí text (Vladimíra Vysockého); pokračuje: hudba na té desce, kterou jsem složil, je mi natolik vlastní, že mohu zahrát … cizí hudbu (Ludwiga van Beethovena). A pořád bude moje. Maximoje.
Album „Ikarus“ je až neuvěřitelně napěchováno odkazy. Množství odkazů na široce chápanou kulturu – především českou, ačkoli nejen – klidně stačí jako téma na několik doktorátů z české filologie nebo kulturní antropologie. Postavičky z animované televizní pohádky se mísí se slavným hokejistou, postavy ze známých písní vystupují bok po boku se jmény jejich tvůrců, hrdinové téměř legendární s hrdiny současnosti, postavy ze Starého zákona s postavami starého Řecka. Globální americká kultura s lokální kulturou moravskoslezskou. Není to však – což nejenže stojí za zmínku, ale dokonce je to nutno podtrhnout – zábavné žonglování prázdnou erudicí. Každá narážka, která se v textech objevuje, je podřízena subjektivním autorovým pocitům. V každém zazpívaném odkazu jsou patrné emoce – interpretace jednotlivých frází písní z alba „Ikarus“ to jednoznačně potvrzuje. Při poslechu můžeme velmi silně cítit, že i v nejmenším kamínku mozaiky významů, z nichž je nová Nohavicova deska sestavena, lze spatřit nějaký stín autorova pocitu. Je to patrné dokonce i tehdy, když nedokážeme úmysl daného srovnání, metafory zcela pochopit.
Nová Nohavicova deska má sémiotické parametry, je plná znaků a odkazů. Čas a prostor, skutečnosti reálné i básnické se zde neustále mísí; neustále se kupí na sebe. Jako příklad chci zmínit několik z nich, přičemž k výčtu přistupuji s jistou dávkou melancholie, jelikož, jako v interpretaci každého rozvinutého básnického díla, je pokus o průnik do všech úrovní významů jednoduše nemožný.
Do popředí se dostává motiv vyrovnání se s komunistickou minulostí, včetně tak bolestné zkušenosti (skutečné nebo domnělé, to však zde není podstatné) jakou byla spolupráce s STB. Úvodní píseň „Já si to pamatuju“ je rekonstrukcí pocitu té doby, hrůzy přímého i nepřímého zastrašování. Ale aby nedošlo k mýlce, nejedná se jen o chvilkovou publicistiku. Komunismus, STB, mizerná doba orwellovského Velkého bratra jsou jen náznaky reality. Jinak řečeno: je to pouze jedna z mnoha tváří světa. Nohavica zřetelně ukazuje, že zotročení, zastrašování není výsostnou doménou komunismu. V jiném kabátě hra pokračuje. Cynici toho světa – členové státní bezpečnosti nebo manažeři mediálních korporací lákají lidi (a zastrašují), přitom mají v rukou silnou zbraň: schopnost člověka proměnit. „Uděláme z tebe to, co ze sebe“ – zní hrozivě jeden z veršů první písně na albu. A co na to písničkář, když hrozí, že z něj udělají kašpárka na niti? Strachy jen opakuje poslední slabiku: ti-ti-ti-ti-ti-ti-ti-ti-ti… Na první poslech se zdá, že je to jen nesmyslné opakování zvuku. Ale toto „ti-ti-ti“ není nic jiného než … SOS vysílané morseovkou (tři krátké zvuky, tři dlouhé, tři krátké). Na tomto příkladu je nejlépe vidět, jak hluboce jsou významy na nové desce českého barda ukryty.
Velmi důležitou rovinou, která je patrná ve většině písní alba „Ikarus“, jsou vztahy ke skutečným autorům písní. Zmínil jsem se již o písni Vysockého, k níž Nohavica sám přeložil text. Jiným příkladem je „Ostravian Pie“, dílo, které je plné anglicismů, je narážkou jednak na superhit Madonny „American Pie“, jednak na beatlesovskou perličku z desky „The White Album“, písně „Honey Pie“ (její beatlesovská fráze „you are driving me crazy“ zvláštně a velmi krásně koresponduje s frází „driving to mad“ v Nohavicově písni). Avšak nejhlubší jsou vazby na české písničkáře: Karla Kryla a Jiřího Suchého. Šestá píseň na desce s názvem „Co se stalo, bratříčku“ bezprostředně navazuje na jednu z nejvýznamnějších písní Karla Kryla „Bratříčku, zavírej vrátka“, která je v Polsku velmi dobře známá díky interpretaci Jana Krzysztofa Keluse (jenž Krylův text přeložil do polštiny), Antoniny Krzysztoń a také, last but not least, samotného Kryla na památném koncertu ve Vratislavi (Wrocław). Ještě zajímavější je „účast“ českých písničkářů v písni „Pro Martinu“. Martina se totiž objevuje také u Kryla, v písni „Martině v sedmi pádech“; ale není to tak jednoduché. I přes název této písně není Nohavicova Martina jejím jediným adresátem. Je jí rovněž Babeta; a Babeta je hrdinou Suchého písně; Nohavica si hraje s myšlenkou, co by taková Babeta dělala v dnešní době. Je toho přespříliš? Tedy použiji srovnání: je to trochu podobné, jako kdyby nějaký polský autor napsal píseň, v níž vede dialog s hrdiny písní, řekněme Młynarského a Kaczmarského. Je to zcela výjimečná věc. O tom, že tohle všechno není v Nohavicově tvůrčí práci žádná náhoda nebo příhoda, svědčí verš z poslední písně alba „Ikarus“, v němž najdeme myšlenku, že až Nohavica-lyrický subjekt vstoupí do nebe, složí hlubokou poklonu českým básníkům-písničkářům. Je v tom trocha ironie, protože Nohavica přece dobře ví, že kvůli tomu nemusí umřít. Albem „Ikarus“ jim už totiž vzdal poctu.
V albu „Ikarus“ nemůže chybět sebereflexe, která se táhne celou Nohavicovou tvorbou (Nohavica sám je přece českým básníkem-písničkářem). Takže se v jedné písni objevuje Markéta (všem fanouškům známá především z písně „Bláznivá Markéta“), město Těšín (jež je často námětem, třeba jen jako název nebo zmínka v mnoha písních česko-slezského barda) jako místo, kde koupil kytaru. Je to tedy přehlídka postav a míst ze soukromé poetické Nohavicovy mytologie: vlci („běhám tak, aby mě vlci nedoběhli“), andělé, slunce a les. Na anděla a sluníčko Nohavica, samozřejmě, nemá patent; ale každý, kdo si jen malinko poslechl, o čem Nohavica zpívá, ví, že tyto básnické pojmy mají významné místo v jeho zpívaných básních.
Je mi jasné, že nemohu popsat všechny prvky, z kterých se album „Ikarus“ skládá, chtěl bych však upozornit na určitou novinku v uměleckém (i mimouměleckém) Nohavicově světě; konkrétně se jedná o vztah k tak zvaným médiím. Každý, kdo se s tvorbou českého barda setkal, ví o Nohavicově dlouholetém nadšení pro internet. „Mezi mnou a vámi – řekl na jednom ze svých koncertů – již nikdo nestojí. Díky internetu se moje písně dostávají přímo k vám.“ A skutečně tomu tak bylo, čehož důkazem byly dvě desky vydané pouze ve formátu mp3, autorovy skvělé webové stránky (www.nohavica.cz) či skutečnost, že tuto desku bylo možno zakoupit nejdříve přes internet, a teprve později se objevila na pultech obchodů. Avšak v autorových textech z alba „Ikarus“ již není vztah k novým médiím tak vstřícný; ukázalo se, že na internetových chatech „na četu ČT četují si s mačetami četné čety“; že o podrobnostech celosvětové tragédie se lze dočíst na stránce www.potop.com (píseň „Noe“), a nepříjemnou zprávu o sebevraždě lyrického subjektu okamžitě komentují na internetových fórech lidé, kteří mají „různé nicky“ (píseň „On se oběsil“). Obdobný stav se týká zázračného vynálezu posledních let – mobilního telefonu; není již technologickou manifestací svobody, ale přístrojem, díky němuž je možno realizovat zpola hluchá, zastrašující telefonická spojení (píseň „Já si to pamatuju“).
Já vím, mohl by někdo namítnout, je to všechno hezké, dobrá deska, inteligentní mnohoúrovňové texty, ale proč by mě to mělo zajímat? Co já s tím? To jsou přece nějaké vnitřní české záležitosti, nebo ne? Právě, že ne. Ačkoli to tak nevypadá, je konečný odkaz velmi univerzální a týká se, pokud ne všech lidí na světě, určitě všech nás, postkomunistických sirotků. Protože na určité úrovni zobecnění nemá význam hovořit o životních zkušenostech z českého, maďarského nebo polského hlediska. A v době návratu rozdílů, bojů za vzpomínku na posledních několik desetiletí, v období přivlastňování si jediného správného názoru, sděluje Nohavica svou deskou důležitou věc: ať chceme nebo ne, všichni jsme odsouzeni si tuto dobu pamatovat. Máme v sobě a ještě dlouhá léta budeme mít kulturu toho období, která se, přestože jsme se urputně snažili, stala naší součástí. Navěky jsme uzavřeni do skleněné bubliny, v níž se smysl pro krásu a strach, láska a nenávist, dobro a zlo projevovaly pod jednou stejnou zástavou. Ale, jak Nohavica správně dodává, starý režim neměl monopol na zhovadilost. Tenkrát, stejně jako dnes a jako vždycky budou mezi námi takoví, kteří vědí všechno nejlépe, takoví, kteří, vždy mlčí, a takoví, kteří budou vždy připraveni zbaběle, anonymně obviňovat. Východiskem z této situace je umění – volný Ikarův let nade všemi malichernostmi. Stojí za to takto letět aspoň chvíli, přestože vidíme a cítíme, že z křídel začíná pomalu odkapávat tající vosk.
Jacek Borowski
jacek.borowski@gmail.com
originální text recenze v polštině je dostupný na polské části webu
Jacek Borowski (nar. 1967), absolvent filozofie Warszavské univerzity, novinář.
V současné době píše doktorát věnovaný Jeremiáši Przyborovi.