Nohavica bez mrazivého ticha
FOLK & COUNTRY 5/2008
Co se vlastně skrývá ve vkusném, minimalisticky laděném červené obalu? Je Ikarus další řadové album Jaromíra Nohavici po pěti letech, nebo jde “jen” o pokračování koncertních projektů Pražská pálená a Doma?
Pálená vznikala postupně během Nohavicova pražského turné v roce 2006 a podobně novinku písničkář pořídil na několika koncertech v Ostravě v lednu 2008. Jenže zatímco Pražskou pálenou si bylo možné stáhnout z internetu zdarma, Ikarus se prodává v obchodech. A prodává se úspěšně, stejně jako – taktéž koncertní – nahrávka Doma, což bylo CD a DVD především se staršími Nohavicovými hity.
Ikarus přináší nový repertoár, a tím pádem tedy jde o pokračování Babylonu (2003), Mého smutného srdce (2000) nebo Divného století (1996). Jenže proč se písničkář rozhodl de facto řadovou desku natočit na koncertě? Proč tentokrát odmítl možnost vyhrát si s jednotlivými písněmi do posledního detailu, vycizelovat aranže, svěřit se do péče kolegy-producenta a obklopit se hosty zvučných jmen? Vždyť z aranžérské pestrosti minulých alb zde zůstaly pouze sopránsaxofon a flétna Michala Žáčka a piano Dalibora Cidlinského jr., to vše dohromady ve třech písních. Jinak neuslyšíme nic než Nohavicův hlas, akustickou kytaru a potlesky.
Avšak není koncertní nahrávka osamoceného muže jistým poselstvím? Nechce nám písničkář ukázat, že k odvedení stoprocentního výkonu potřebuje především jásající publikum? Ano, Nohavica víc než les doprovodných nástrojů potřebuje jistotu obecenstva v době, kdy mu některá média nejsou nakloněna. S touto teorií koresponduje volba první písně Já si to pamatuju, ve které se bard vyrovnává s událostmi, které nedávno plnily stránky tisku (“Já něco o tom vím, / zasrané StB, / já si to pamatuju, / tu hrůzu pamatuju, / ta rána pamatuju”; “V novinách zahlédl jsem vlastní podobiznu”). Píseň, ve které autor střídá slovní hříčky (“nějaký Vicanoha”, “Na četu ČT četují si s mačetami četné čety”) s narážkami na vlastní minulost (“uděláme z tebe zase alkoholika”) album sice předznamenává, avšak o jeho obsahu toho nevypovídá dost. Je totiž třeba ponořit se nejen do jednotlivých písní, ale hledat souvislosti napříč celým albem. Například krylovštější než skladba Co se stalo, bratříčku je Ty ptáš se mě s tématem ne nepodobným Krylovým Monologům a se symboly jeřebin a písků, které také mohou odkazovat k nejslavnějšímu z písničkářů-exulantů.
Mám-li z třičtvrtěhodinové nahrávky vybrat další silné momenty, subjektivně doporučím tři písně ze závěru alba. Titulní Ikarus mě zaujal originálními rýmy, narážkami na starší Nohavicovy písně (“na dvoře divadla opiju se s Markétou”; podobně mimochodem v Ostravian Pie: “nadělám vlaštovky pro svou Lenku”), ale také téměř hiphopovou dikcí v závěru. Ještě silnější je Mám jizvu na rtu, ve které autor rozvíjí svůj smysl pro detail (“nechutná mi, když se vaří předvařená rýže”), pro pokoru (“z bible zatím pochopil jen věty nerozvité”) i patriotismus (“chtěl bych vidět Baník, jak poráží Barcelonu”). Obloukem se pak vrací k tématu úvodní písně, když vzpomíná: “V patnácti viděl jsem, jak kolem jely ruské tanky.” A silná píseň do třetice? Ostravian Pie s česko-anglickými rýmy a s nejoriginálnější metaforou alba “Já jsem tvůj vir / ale i avégéčko”. Silných momentů najdeme na albu mnohem více. Autor si vtipně hraje s citoslovci (Noe), vkusně zpracovává Vysockého (Píseň o příteli) a klidně si vypůjčí melodii od kolegy Beethovena (Ona je na mě zlá). Na druhou stranu ne vše se povedlo. Nevyšel pokus o europesimismus (“Má malá Babeta […] zmizela do kelu / fláká se v Bruselu” – Pro Martinu), objeví se krkolomný verš (“Kolt / jenž v mé komodě byl” – Do dne a do roka), jinde se písničkář nevyhne upovídanosti (Já si to pamatuju).
Většina básníkových textů však obstojí i v holém koncertním zpracování. Jen rozjásaný potlesk po vážné písni On se oběsil budu těžko rozdýchávat. Paradoxně mi zde tedy z Divného století nescházejí bohaté aranže, ale mrazivé ticho pauz mezi písněmi.
Jaromír Nohavica – Ikarus,
Vlastní náklad 2008,
celkový čas 43:30
Milan Tesař
Zdroj: Folk & Country 5/2008