Slo(v)ní hřbitovy
Vzlety a pády nového alba Ikarus Jaromíra Nohavici
TÝDEN – č.10/2008
Už od půlky února si mohli fanoušci ostravského písničkáře objednávat prostřednictvím autorových internetových stránek jeho novinku Ikarus. Nevyrovnaná nahrávka, v obchodech dostupná oficiálně od 10. března, dovede místy zaujmout i vzbudit těžké rozpaky.
Nic vás nemůže připravit na paradoxní pocit, který provází poslech úvodní skladby Já si to pamatuju. Pro přiblížení kontextu této manifestační písně je dobré si připomenout, že tyátr, jenž se v posledních dvou letech točil okolo Nohavicovy spolupráce s komunistickou tajnou službou, přiživil nejen obskurní song Jaroslava Hutky o udavači z Těšína, ale i ostravský bard sám. Jeho zarputilé mlčení a ignorování médií nyní vysublimovalo do podoby několika přímočarých textů na aktuálním albu.
Ambivalence a také jisté napětí plyne v Já si to pamatuju především z toho, že zde těsně sousedí verše hravé (třeba o četných četách četařů s mačetami z ČT) i zcela absurdní. Nedosti na tom: jde zároveň o hudebně výtečný kus, u nějž maximálně efektivní volba odsekávaně, rytmicky hraných akordů a Nohavicův ztišeně dramatický, vzdorovitý přednes pomáhají překlenout i ta nejdivočejší tvrzení. Najdeme tu sebeobhajující doslovný patos („já o tom něco vím, zasrané StB“), křečovitý odpor vůči praktikám soudobých médií („uděláme z tebe zase alkoholika“), ale i zoufalé pokusy sugerovat posluchačům, že manýry komunismu jsou zpátky („zákazy zase tady, seznamy zase tady“) .
Deska, natočená živě během předposledního lednového týdne na osmi ostravských koncertech, toho – zejména po hudební stránce – mnoho neskýtá. Nohavica se bohužel zřekl košatějších aranží a postavil svou novinku na komorním zvuku akustické kytary, což má opět svou světlou i temnější stránku. Nahrávka má sice jednotnou, koncizní atmosféru, ale na druhý poslech už poněkud nudí: většinu postupů a nezřídka i melodických obratů totiž známe ze starší Nohavicovy tvorby. Výraznější inspiraci náš nejpopulárnější písničkář nabral snad jen v – znamenitým refrénem disponující – historické čtrtě Do dnea do roka. Výjimku z uniformního soundu nicméně tvoří tři skladby, na nichž nelze než ocenit chytrou doprovodnou hru Michala Žáčka (rozverný sopránsaxofon v Ježíškovi, flétna hrající Beethovenův motiv ve hříčce Ona je na mě zlá) a majestátní klavír Dalibora Cidlinského, umocňující účinek závěrečné elegie Mám jizvu na rtu.
Nijak neoslní ani tři pocty Nohavicovým autorským vzorům. Mdlý valčík Píseň o příteli na slova Vladimíra Vysockého, poněkud infantilní Pro Martinu, na níž upoutá snad jen důvtipné zapojení některých Suchého textařských emblémů, a kýčovitá deklarace porevolučního rozčarování Co se to stalo, bratříčku („Někdo nás podved, bratříčku/ možná ten pán tam na náměstí“). I když na lkarovi můžeme nalézt nemálo okamžiků čiré slovní virtuozity‘ která nese netriviální, a přesto sdělný obsah (například trpká skladba Ty se ptáš mě), zpravidla je sráží dolů buď nenápaditý hudební doprovod, nebo názorová hlušina.
V ideové rovině jde totiž o dílo, v němž se mísí tradiční Nohavicova zemitost s občasnou ztrátou soudnosti. Umanutost i vzdor mohou být pro osobně pojaté, chcete-li odžité písničkářství přínosem, ovšem nesmyslná ukřivděnost, která vane z některých míst alba („Já chtěl jsem zpívat písničku/ a oni mi ji vzali“ v Bratříčkovi), už nebývá tak dobrým rádcem. Tím, co chybí Nohavicově desce, je hlavně
zřetelnější sebereflexe a větší nadhled (Nohavica adresně pranýřuje hyenismus tisku, viz narážku na Lidové noviny v písni On se oběsil). To platí do značné míry i o jeho publiku, které mnohdy automaticky slučuje hodnocení Nohavicovy tvorby s jakýmsi posudkem písničkářovy osoby, aniž si uvědomuje, že recenzentům zpravidla nejde o sestavo¬vání psychogramu, nýbrž o odborný pohled na výsledné dílo. Navíc: nekritický obdiv fanoušků a absence inteligentního společenského korektivu (v kombinaci s příliš vážně branou slovní žumpou internetových diskusí) ještě žádného umělce do výšin nevynesly.
Sympatickým faktem zůstává, že Nohavica nevydal svou novinku u velké firmy cíleně před Vánocemi (jako tomu bývalo dříve) a že se ve svých textech i činech, byť s kvalitativně rozkolísanými výsledky, snaží subjektivně popasovat s technickými fenomény naší doby. Ale co od něho očekávat do budoucna?
Napovědět možná mohou verše z písně Sloní hřbitovy, které ostatně dominují i čer-venočernobíle vyvedenému, kaligrafickou šmouhou ozdobenému digipackovému obalu desky lkarus. „Až mi hvězdy přestanou svítit/ až mi slunce přestane hřát / chci se s vámi vesmírem řítit…“ Snad pak nepřijde pád.
Aleš Stuchlý
ZDdroj: TÝDEN