Nostalgický návrat do nejlepšího Nohavicova období
HUDEBNIKNIHOVNA.CZ – 5. 6. 2013
Velká řada písničkářů ztratila po roce 1989 nepřítele, téma, publikum, popularitu. Jaromír Nohavica nikoli, naopak 90. léta patří v jeho tvorbě možná k těm úplně nejsilnějším. A právě z alb této dekády čerpá nová výběrová deska k Nohavicovým šedesátinám, které oslaví 7. června. Nese název Tenkrát a jejím podtitulem je Nostalgie 90. let. Nepočítáme-li výběrovky a live nahrávky, tak v 90. letech vydal písničkář desky V tom roce pitomém (1990), Mikymauzoleum (1993), Tři čuníci (1994), Darmoděj a další (1995), Divné století (1996) a v roce 2000 ještě Moje smutné srdce. Krásné desky, nádherné písně, dojemné i veselé, hluboké i hravé, melancholické i ironické.
Skladatelský i textařský vrchol
V této dekádě Nohavica dospěl, skladatelsky i textařsky. Jeho písně jsou mnohem propracovanější, i když si stále zachovávají jednoduchou melodickou linku, barevnější, nápaditější, pestřejší. Dříve folkový bard občas jen furiantsky nadhodil silný nápad, ale dále ho nerozvíjel, písně z 90. let jsou po všech stránkách dotažené do posledního detailu.
Za přelomové album lze považovat bilanční, mírně osudové Divné století, které na výběru zastupují Divocí koně, Těšínská, Petěrburg, Až to se mnou sekne a Sarajevo. Na Divném století svěřil hudební aranžmá Vítu Sázavskému, Karlu Plíhalovi a Radku Pastrňákovi, produkci pak Zdeňku Vřešťálovi. Deska tím rozkvetla do nevšední krásy, i starší Nohavicovy písně dostaly úplně jiný
Písničkář si navíc přizval celou řadu hostů a s doprovodem baskytary, houslí, kláves, harmoniky, trumpety, bubnů a také sborů nabraly jeho skladby na barevnosti. Ještě lépe dokáží vyjádřit a oddělit nálady jednotlivých skladeb, které se pohybují od Těšína přes Rusko až na Balkán. Vynikající forma se zde setkala s mimořádným obsahem.
Vyspělá a dospělá deska
Stejně zásadní místo v Nohavicově diskografii má Mikymauzoleum, zde zachycené písničkami Hrdina nebo dezertér, Dál se háže kamením, Sudvěj, Muzeum a Peklo a ráj. Album vznikalo u Karla Plíhala, a i když ani zde nechybí několik hostů, je mnohem střídmější, vážnější, klidnější, smutnější a místy i sebezpytné. Vyspělá a dospělá deska vážných věcech.
Dalším zastoupeným albem je Darmoděja další (Heřmánkové štěstí, Darmoděj, Kometa, Přítel, Možná, že se mýlím). Klasická folková deska, jen Nohavicův zklidněný zpěv a přehledná hra na kytaru. Intimní, lyrické, křehké, naléhavé písně, jdoucí na dřeň. Bez příkras. O lásce, o zradě, o smrti, se kterou smířit nelze se. A pak tu máme Koncert z roku 1998 (Mikymauz, Zatímco se koupeš, Bláznivá Markéta, Píseň psaná na vodu), který představuje sestřih několika Nohavicových vystoupení. Decentně a citlivě hrající kapela za písničkářovými zády mu a hlavně jeho nápaditě zaranžovaným songům opět náramně svědčí a dodává jim dynamiku a energii. Nemá cenu zde rozebírat jednotlivé, léty prověřené a stokrát vychválené písně. Ani Nohavicovy precizní, přitom naprosto sdělné texty v dokonalé češtině, kdy ve zkratce dokáže přiblížit zásadní jevy a pocity. A jeho zpěv je charismatický a uhrančivý v každém momentu, ať zpívá sám s kytarou nebo s celou takřka rockovou kapelou.
Paralely Nohavici a Kryla
Celou kompilaci sestavoval publicista Jiří Černý, který je také autorem poměrně rozsáhlého a především zasvěceného komentáře. Hledá v něm styčné body mezi Nohavicou a Krylem a nachází řadu nečekaných paralel. V hudbě, textech i vystupování. Třešničkou na dortu jsou pak dosud nepublikované snímky Martina Homoly.
Tenkrát je samo o sobě povedeným a poměrně reprezentativním výběrem, připomínajícím obrovský písničkářův talent. Ještě lepší však bude, když se na jeho základě vrátíte k vynikajícím albům Mikymauzoleum a Divné století. V záplavě stále nových a nových nahrávek není na takové ohlížení většinou čas, ale v tomto případě bych to doporučoval.
Autor: Karel Souček
Zdroj: Hudební knihovna