Těšínský Ikarus lehkost neztrácí, ale…
MUSICSERVER.CZ – 10.3.2008
Slůvko „ale“, znamenající náznak pochybnosti, neúplnosti a v podvědomí zdvižený prst, že věci nejsou úplně tak, jak se na první pohled zdají, budu v této recenzi používat poměrně často. To slovo je totiž pro „Ikara“, novou desku Jaromíra Nohavici, příznačné.
Skladby: Já si to pamatuju, Ty ptáš se mě, Noe, Píseň o příteli, Ježíšek, Co se to stalo, bratříčku, Do dne a do roka, Pro Martinu, On se oběsil, Ona je na mě zlá, Prošel jsem hlubokým lesem, Ostravian Pie, Ikarus, Sloní hřbitovy, Mám jizvu na rtu
Přestože poslední řadovou desku vydal Jaromír Nohavica před pěti lety, bylo o něm v mezidobí hodně slyšet. Aby ne. V Česku poměrně revolučním způsobem vydal „Pražskou pálenou“ a „Od Jarka pod stromeček“, tedy dvě mp3 desky s archivními písněmi, jedno živé DVD, odehrál spoustu vyprodaných koncertů a dokonce se dostal do rádií se svojí „Ladovskou zimou“. Nemluvě o jeho překladu Mozarta nebo znovu otevřených polemik o jeho spolupráci s komunistickou rozvědkou. Letos však přichází s novými skladbami, jež vznikly právě v průběhu posledních měsíců a let. Nahrál je na sérii osmi koncertů v jeho dnes už domovské Ostravě a na začátku března je oficiálně pouští mezi lidi.
Co se tedy v červeném digipacku, který už tradičně vytvořil Aleš Najbrt, skrývá? Nebudu chodit kolem horké kaše, jde o nejlepší Nohavicovo dílo od „Divného století“. Přesto se posluchač neubrání pocitu, že tu něco nehraje. Třeba v úvodní „Já si to pamatuju“ zpívá Nohavica o tom, že „narozen v komunismu zemře v komunismu“, o tom, že má život plný zákazů a že je nepatrnou součástkou velkého mechanismu. Ale – zakazuje dnes někdo těšínskému písničkáři hrát? Je snad jím zmiňovaný vliv médií na masy něco jako „komunismus 21. století“? Navíc – je odplivnutí si „zasrané estébé“ nějakým vysvětlením jeho vztahu s tajnou bezpečností? Nechci, ani mi nepřísluší jej v téhle otázce soudit. Ale – když už v písni s tímto motivem pracuje, proč jej nepojme trochu víc uchopitelněji? Z výše zmíněné věty si posluchač nemůže vzít vůbec nic. A mně to připomíná způsob, jakým písničkář svůj vztah s agenty vysvětloval na svých stránkách: mlhavě, neurčitě. Je to zkrátka podivné. Buď trpí Nohavica paranoiou, nebo zkouší na své fanoušky hodně laciný fígl.
Dalším ožehavým tématem, do kterého se písničkář pouští (a které navíc souvisí s tím předchozím), je Karel Kryl. „Někdo nás podved bratříčku / snad ten pán tam na náměstí / vytáhl zlatou rolničku / někdo nás podved bratříčku / a přived do neštěstí… Chtěl jsem jen zpívat písničku a oni mi ji vzali.“ Opět – jestliže jde o deziluzi ze sametové revoluce, pak by mne velice zajímalo, kdo Nohavicovi tu jeho písničku vzal. Nevěřím. Do třetice se zastavím u „On se oběsil“, songu, ve kterém těšínský bard sarkasticky uvažuje, zda bude jeho sebevražda přenášena „onlajn internetem“. Je zvláštní, že si Nohavica stěžuje právě na tohle médium, když jej zároveň na koncertech vychvaluje a říká, že právě ono je zárukou svobody. Další ale.
Nebýt těchto připomínek, nebylo by „Ikarovi“ co vytknout. Zbytek alba totiž tvoří písně, které patří asi k tomu nejlepšímu, co Nohavica v posledních deseti letech stvořil. Satirický „Ježíšek“, ve kterém hostuje na klarinet Michal Žáček, nebo závěrečná „Mám jizvu na rtu“, v níž hraje na piano druhý a zároveň poslední host na desce – Dalibor Cidlinský. V písni „Pro Martinu“, ve které se to hemží Babetami a pramínky vlasů, složil zase Nohavica hold Jiřímu Suchému. A i v té podivné „Já si to pamatuju“ najdeme hezký moment, ve kterém se písničkář odkazuje na Skácela – jenom netopýra přibitého na dveřích tu vystřídala kočka. Kromě zmiňovaných hostů si odehrál celé album Nohavica sám. Je otázka, jak by písně vypadaly, kdyby je dovolil produkovat třeba Vítu Sázavskému. Nicméně i bez ostatních nástrojů fungují. A kdo je tam uslyšet chce, ten si je snadno představí.
Jaromír Nohavica shrnul na „Ikarovi“ plodné a úspěšné období své tvorby. Zužitkoval zde své zkušenosti a léty nabytou jistotu v řemesle. Fanoušky novinkou určitě potěší, nicméně při každém poslechu se vnímavější z nich minimálně pozastaví nad výtkami, které jsem shrnul výše. A to je u hudebníka Nohavicova formátu škoda.
Václav Trávníček
Zdroj: MUSICSERVER.CZ