Do Toronta zavítal Jaromír Nohavica
ČESKÉ LISTY – 29.10.2008
Na svém v pořadí třetím turné s názvem “Jarek Nohavica On the Road” zavítal, stejně jako před třemi lety, na jediné místo v Kanadě – do torontské Ukrajinské haly – Jarek Nohavica, kde na něj čekalo na tři stovky jeho příznivců.
Mezi příznivci byli 9. října 2008 i posluchači (českého, slovenského i polského původu) o celou generaci mladší než sám host. Mnozí přicestovali z opravdu velké dálky Ontaria – mj. z Londonu, Berrie, Oakville, Kitcheneru i z nejvzdálenějšího místa Tunder Bay.
Jen málokterá komunitní akce se setkala s takovým diváckým ohlasem, jako právě návštěva tohoto písničkáře. Většina z posluchačů, jak se ukázalo, věděla přesně, na “koho” jde. Znali téměř všechny písničky, které si popěvovali s autorem. Mezi přítomnými byli i takoví, kteří jej poznali při jeho předchozím vystoupení, to druhé si ujít nenechali.
Přesto, že měl písničkový velikán nalétáno na 7500 kilometrů a dalších 350 kilometrů najeto automobilem, na jeho projevu se žádná únava neprojevila. Koncert byl spontánní, naplněný až magickou atmosférou a úzkým sepjetím umělce s diváky. Ti sledovali každé jeho slovo a reagovali na každý jeho gag. Velice vnímavě odpovídalo obecenstvo jak na písně humorné, tak i na vážné, až filozoficky laděné. Připomeňme si Ladovskou zimu, Přívozskou pouť, Kozla, Pijte vodu, O Františku Šiskovi, Zítra ráno v pět, Sarajevo, Pane prezidente, Svlíkej si košilku aj.
Za ty tři roky, co se se svými fandy setkal naposledy, natočil populární umělec nové album s názvem Ikarus a splnil si svůj dávný klukovský sen někdy ze 70. let: “Tehdy jsem si v Německu koupil desku Figarova svatba a říkal si, ty vole, kdybys uměl mluvit, to by z toho byly pěkné písničky… Poté, co jsem ji přeložil do češtiny – už ji hrají také v opeře…“, uvedl mistr písničkového slova.
Písničkář a autor neuvěřitelných více než dvou stovek písniček si jen tak splnil sen – Figarovou svatbou završil tak překlady tří nejznámějších a nejhranějších oper W. A. Mozarta. Připomeňme si, že první byla Cosi fan tutte (1789/90, operu začal psát Mozartův vrstevník Saliery, ale dokončil ji Mozart), následovala Potrestaný prostopášník aneb Don Giovanni (Don Giovanni, 1787 v Praze), a konečně Figarova svatba (1786). Ke všem třem napsal svého času libreta věhlasný libretista a básník Lorenzo da Ponte, který se narodil v Itálii a zemřel v New Yorku. Na svém kontě jich měl více než třicet pro různé skladatele tehdejší doby. Ovšem to nebyl, pokud se týká libret Jaromíra Nohavici, počinek první – na svém seznamu má již přebásnění věhlasného polského muzikálu Malované na skle Ernesta Brylla a Katarzyny Gätnerové, jemuž předcházelo Nohavicou přeložené libreto k romantické opeře Heinricha Marschnera Vampýr.
…
Jaromíra Nohavicu jsem požádala o malý rozhovor.
Co jste viděl ve světě opery a muzikálu, kam jste už nejednou nahlédl?
Kdekoliv jsem nahlížel, ať už to bylo do té opery, do muzikálu či do písně lidové, rockové nebo folkové – a v poslední době jsem zkoušel něco dělat s klukama do hip-hopu – tak je to totéž a je to to jediné, je to zpívané slovo. Lidský dech přenesený do tónu, které nesou nějaké slovní poselství, to je lidský zpěv, který se nese od časů, kdy člověk začal dýchat a zpívat, až do časů, kdy to tady všechno skončí… je to píseň.
Někteří diváci se ptají, proč se nedáte nanovo dohromady s Karlem Plíhalem či Pepíkem Streichlem?
Na scéně jsem už více než 25 let. Mám období, kdy hraji s někým, teď mám období, kdy hraji sám. Co přijde v budoucnu, to nevím. Nic dopředu si neplánuji, vše nechám plynout. To znamená, že jako jsem se potkal s Karlem Plíhalem, jako jsem se potkal s Pepíkem Striechlem, jak jsem hrál svého času s kapelou Čechomor, jak jsem hrál s kapelou s Radkem Vobořilem, tak teď hraju sám a nechám to běžet. Jestli přijdou nová setkání? Nic nevylučuji.
Písničky jsou na různá témata. O lidech různých charakterů, věku či společenského postavení. Jsou to příběhy, které se vám udály nebo většina z nich je Vaše fantazie?
To je různé, připomněl bych Hamingwaye, který říkal, že literární pravda je více než ta prostá každodenní, protože v té literární se schází to, co člověk vidí, co člověka potká, o čem člověk slyší, o čem se člověk dočte, co zažije, ale také co zažijí jiní lidé. A vy tvoříte nové fikce, aby to bylo ještě pravdivější než je pravda sama. A to je také jako v těch písničkách. Mohl bych u mnohých písní říci, co se stalo, u některých bych ale raději pomlčel, že je to třeba vymyšleno, u některých je to příběh, který jsem někde slyšel, jiný je fantazie, nebo jsem kousek zahlédl, ale důležité je – prozradím v této chvíli – že nejlépe je neprozradit nic, ať si každý ten svůj příběh, každý to své z písničky vytáhne. Není dobré nechat nahlédnout do zákoutí, do tajemství. Jsou to věci sesbírané ze mne, ze světa, z vesmíru, z tajemství písní a z mlčení, nechejme písničce její tajemství…
Jaromír Nohavica nanovo zaujal a potěšil. Možná také tím, co český emigrant v emigraci tolik postrádá – pověstné české slovní hříčky, jimiž si umějí Češi ze sebe dělat legraci či nastavovat sami sobě zrcadlo. Talentovaný Jarek Nohavica si získává srdce svých posluchačů jedinečným zážitkem, v němž se mísí bohatý slovník češtiny – od literárních výrazů až po vulgarismy, konečně i jiných slovanských jazyků, blízká zpěvnost, lehce zapamatovatelné rýmy a pocit, že to všechno, o čem se zpívá, pochází právě z posluchačova života.
Text a foto Věra Kohoutová
Zdroj: České listy