Folkový šansoniér Nohavica byl v Hradci Králové za poetu i baviče
MF DNES – 1. 2 .1999
Napůl sedlák, napůl Voltaire. Tento příměr, kterým kdysi kritik Jiří Černý počastoval Gilberta Becauda, by jako ulitý padl i na českotěšínského písničkáře Jaromíra Nohavicu. Folkový šansoniér v pátek zcela vyprodal královéhradecké Klicperovo divadlo. Vhodnější prostředí by pro svůj samostatný recitál bez kapely, kterým končil východočeské turné, ve městě asi těžko hledal.
Křehká píseň o naději Vlaštovko, leť ze staršího alba Mikymauzoleum otevřela dvouhodinový program, v němž Nohavica s pečlivostí a přesností lékárníka střídal tvář básníka s kytarou s tváří hospodského baviče v tom nejlepším slova smyslu. Písničkář nejčastěji vybíral z desky Divné století, která v roce 1996 otevřela zdejšímu folku další obzory a Nohavicu zbavila nálepky barda s kytarou.
Nadčasové a moudré písně zrající jako víno Starý muž, Těšínská, Stodoly, Podzemní prameny či Sarajevo zněly jen se španělkou intiměji a neztratily nic ze své melodičnosti a poetiky. Darmodějem, songem inspirovaným básní Karla Šiktance, Nohavica připomněl své počátky a vliv Vladimíra Merty, poetickou baladou Potulní kejklíři uctil právě zesnulého režiséra Františka Vláčila.
Půvabné hříčky z dětské desky Tři čuníci Lachtani a Krtek věnoval nejmladším v publiku, jak žertem řekl: „budoucím bruselským úředníkům“. Jen několik horkých novinek, aktuální Strach či parafráze na Karla Hašlera, jakoby zůstalo daleko za písněmi z Divného století, jímž Nohavica překročil svůj vlastní stín.
Jeho cit básníka, vkus, přirozená zemitost a suverenita pouťového zpěváka kupletů se naplno rozzářily, kdykoliv vzal do ruky starou heligónku po svém dědovi. Tuto jeho podobu si mohl Hradec v pátek vychutnat dosyta.
Chacharské odrhovačky z Ostravska o tom, že „robka ma rada chlopka“, Vilem Fusek, Až to se mnou sekne, Fotbal či publikem odzpívaný Pochod marodů odehrál přesně na křehké hranici kumštu a lidové estrády. Písní plnou nonsensů a nápaditých rýmů o tom, že „za komunistů se špatně nežilo“, připomněl tento stále se lepšící harmonikář své přátelství s Karlem Plíhalem. Domestikovaného Hradečáka a kolegu Pavla Dobeše zpřítomnil jeho vlastní jadrnou vyřvávačkou Zasnuby su planovane na středu, kterou Nohavicova harmonika ještě umocnila.
Míru vkusu, s jakou v průvodním slovu uvažoval o Viagře, o česko – polském kšeftaření na hranicích i s jakou pronášel pro publikum vděčné narážky o těch, „kdo mluví o blbé náladě, neboť nás už dlouho neviděli zblízka“, by mu mohl závidět leckterý televizní bavič.
Charismatický písničkář, jenž své mudrování a vemlouvání se hradeckému publiku shazoval pohotovým sarkasmem a ironií, potvrdil vzácnou výjimku z pravidla, že mezi kvalitou a komerčním úspěchem neexistuje rovnítko.
Petr Mareček
Zdroj: Mladá fronta DNES