Jaromír Nohavica posílá telegramy něžné i ztřeštěné
DENIK.CZ – 10. 8. 2012
České Budějovice – Ostravský písničkář hrál dvě hodiny v Českých Budějovicích. Střídal písně dojemné s ujetými, publikum okouzlil.
Má obrovský dar. Dokáže během několika minut publikum rozšílet a vzápětí rozbrečet. A kdyby méně mluvil, byl by jeho středeční dvouhodinový koncert z těch zážitků, které v srdci nic nesmaže.
Pro své letní hraní v Českých Budějovicích zvolil Jaromír Nohavica stejné kulisy jako v srpnu před osmi lety. I tehdy lampy žlutě žhnuly na Piaristickém náměstí, i tehdy zpíval o fotbalu, hlídači krav a hasnoucí cigaretě za stěnou z umakartu. Tenkrát sice zahrál 41 písniček a letos „jen“ 30, jinak se však otiskl do lidí téměř stejně silně. Jen těch zábavných popěvků ?s léty o něco přibylo. Ale jak sám říká: To všecko jsem já.
Hned jako druhou píseň dal naléhavého Přítele. V Těšínské si k němu přisedl Robert Kuśmierski, jehož akordeon hitovku z Divného století pěkně opentlil. Polskému hudebníkovi to slušelo i u piana: Hlídač krav běžel v rytmu honky tonky a originální nádech dodal Cukrářské bossanově.
Nohavica sáhl pochopitelně i k písním z nového alba Tak mě tu máš. A právě v Minulosti, jejíž verše vepsal do názvu desky, přesvědčil, že přese všechny vyprodané haly zůstává ‚starým dobrým Jarkem‘. Pár prostých akordů, jemná harmonika a dojemný text: tak si mě zvaž, pozvi mě dál, jestli mě znáš…
Prijed rychle pruser STOP
Podobně dostal na lopatu všechny citlivé duše novinkou Telegram, do níž vložil velký kus něhy včetně sloganu Prijed rychle pruser stop Miluji te az za hrob stop. Melancholii umí obalit i fotbalovým tématem, jako v jemně kormutlivé Tři rohy penalta – metafoře toho, jak býval život krásný. Když se k tomu přičtou jeho veledíla formátu Darmoděj, Sarajevo nebo Až mě zítra ráno v pět, při níž padal soumrak, ryzí folkař musel být spokojen.
Dalšími songy z nové nahrávky mj. potvrdil, proč i editorka Deníku, která se k němu léta stavěla záporně, nyní chtěla na koncert. K písni www.idnes nejlépe sedí jeho komentář, že náš život je smutnější než všechny černé kroniky, do Jiné to nebude zase promítá sám sebe: typická nohavicovská melodie, téma osudu a ikonická Markéta.
Z baťůžku tahal samozřejmě také lehčí odstíny. Ve většině svého spodního proudu přesně trefuje náladu mezi lidem, občas i s přesahem. Někdy jen velmi dobře baví (Letěly bacily či Přívozská puť, ostravský kuplet s textem jeho otce), někdy se zadaří nadmíru, o čemž svědčil aplaus nové U nás na severu. Předvádí, že i v tak vylehčené odrhovačce se dá skládat napadnutě: kolik to dá roboty/ zavařovat choboty… všude kolem ve světě maj mobily / u nás nevyroste ani obilí.
A pak je množina písní, která pro část jeho oddaných balancuje na hraně. Sem se řadí Dežo, jíž vnímavé ucho rozumí, ale ucho náckovské si ji přebere po svém. A potlesk publika po slovech „snědí spoluobčané“ z Malého českého ?blues naznačuje ledasco. Jakkoli se třeba lidem z budějovického sídliště Máj nelze divit, jestli zatleskali.
Píseň pro Budějovice
Městu samotnému věnoval písničku, v níž chce na pivo do Masných krámů a Černá věž je pro něho přísná gardedáma. Vzpomínal, jak se s Plíhalem toulali po náměstí a jak ji psali v hotelu Gomel. Ten se změnil tak, že když se v něm teď ubytoval, málem ho nepoznal. Naštěstí Nohavica sám se mění málo. „Pamatuju si ho, když jezdil do rokáče v Příbrami stopem. Ale pompézní to dnes není,“ glosoval jeden divák.
Svému stopaři všichni, kteří ho naložili, rozumí. Byť některým vadí, že mluví po každé písni a nemálo. Takový Bruce Springsteen, o němž se ‚malý muž s kytarou‘ dvakrát zmínil, nahrnul před měsícem do lidí ?i sedm písniček bez pauzy. ?A když Nohavica zapomněl slova a začal vykládat proč, málem zazdil nádhernou Zatímco se koupeš.
Vrchol přišel pro každého patrně jindy. Do euforie se náměstí ponořilo při Fotbalu, bouřilo při Zatanči a smíchy slzelo nad Váňou a Zinou se šveholící harmonikou. Stále funkční je protestsong Plebs blues, osvědčené číslo, kdy na Nohavicu padá kužel světla.
Jako poslední v řádné hrací době přišla rádiovka Mám jizvu na rtu, oceněná pískotem po prvních tónech. Přídavky nadělil tři: smutnou Já chci poezii, Kometu, při které se lidé objímali – až na paní, která si ta objetí natáčela na foťák – ?a Až to se mnu sekne, po níž se tleskalo vestoje.
Když písničkář přišel dvě minuty po osmé na pódium, vítal se s náměstím slovy: Pojďme si to užít. Poslechli ho všichni. Jarek je na oplátku střídavě rozesmíval a nepřímo nabádal k tulení se. Patří se mu za to poslat DÍK.
Hodnocení Deníku: 90%
Autor: Václav Koblenc
Zdroj: denik.cz