Jaromír Nohavica, Praha 24. 10. 2013
BLOCZECH.BLOGER.CZ – 26. 10. 2013
Trvalo to dlouho, než se Jaromír Nohavica odhodlal /nebo nechal přemluvit/ k vystoupení v pražské O2 Aréně, ale když už k tomu došlo, tak to opravdu stálo za to. Nejprve s podporou symfonického orchestru a druhý den tak, jak mu sedí nejvíc, jen s občasnou výpomocí akordeonisty Roberta Kusmierského. Nejsem fanoušek symfonických aranží, zastávám názor, že nejlepší je originál, tudíž jsem se do Vysočan vydal až na čtvrteční koncert. A jak jsem zjistil z různých zdrojů, přes vysokou kvalitu středeční Nohavicovi show, byla ta druhá ještě lepší. Musela být, zážitek to totiž byl absolutní!!!
Vyprodanou halu maestro nenechal dlouho čekat.Krátce po osmé napochodoval před publikum a zazpíval Divoké koně. Bez hudby. Nevím, jestli to bylo úplně poprvé, co tohle někdo na tomto místě udělal, ale bylo to krásné a předznamenalo to neobyčejný večer. Byl jsem zvědav, jakým způsobem bude nasvícena scéna. Pro tak velký prostor se přece jen nehodí pouze pár bodových reflektorů, ovšem zase nejde o rockový koncert, takže příliš světel by mohlo dojem kazit. I tenhle problém byl vyřešen naprosto dokonale. Pokaždé, když se pódium rozzářilo barvami, působilo to v kombinaci s hudbou magicky.
Večírek se ze strany publika rozjížděl zvolna, bard vsadil na úvod na trochu zádumčivější notu, ale ve chvíli, kdy spustil Ostravo, odhodili fanoušci ostych a zapojili se naplno. Tisícihlavý pěvecký sbor zpíval Darmoděje, Babylon nebo Když mě brali za vojáka a bavili se všichni, včetně hlavní hvězdy. Ty nejsilnější momenty koncertu, alespoň pro mne, přišli v písních Sarajevo a Danse Macabre. Refrén první a chór druhé zpívalo publikum tiše, jak se na tyto mimořádně smutné písně sluší a ten tichý sbor dodal oběma songům zvláštní, až mystickou atmosféru. Nohavica se ovšem staral pochopitelně i o to, abychom neodcházeli s depkou, takže kromě průpovídek, které vyvolají opravdový, ne pouze zdořilostní smích, rozdával dobrou náladu peckami jako třeba U nás na Severu nebo Přívozská puť . Pobavil i vsuvkou v Cukrářské bossanově a doslova odstřelil dav když po svém zarapoval básničku Když byl Pepa ještě mladý.
To jak Nohavica dokáže v pravý čas změnit náladu, je dalším důkazem jeho geniality. Než začne obecenstvo mít pocit, že těch pomalých a smutných písní je už nějak moc, dostane častušku, která mu polechtá bránici a vzápětí se zase ponoří do melancholie. To všechno v rychlém sledu, bez jakýchkoliv prostojů v celkové délce téměř tři hodiny! A když si uvědomíte, že po celou dobu vás baví v podstatě jen jeden jediný chlapík, jemuž je šedesát, tak prostě nemůžete udělat nic jiného, než smeknout, případně se poklonit. Jasně, každý by našel nějakou tu maličkou pihu, někdo se určitě nedočkal své oblíbené písničky, někoho zmáhala právě ta délka a mě třeba trochu nesedělo aranžmá Hlídače krav a Plebs blues, jak řečeno výše, mám raději originál, ale to jsou jen naprosto nicotné poznámky.
Jaromír Nohavica je fenomén, který u nás nemá obdoby. Přemýšlel jsem, jestli jsem za těch více než třicet let, co obcházím koncerty, viděl vystoupení českého interpreta, který by mohl soupeřit s tím, co předvedl Nohavica v O2 aréně a přišel jsem na to, že se mu nikdo ani nepřiblížil. Tohle byl totiž opravdu nezapomenutelný zážitek.
Autor: Edward The Iron
Zdroj: bloczech.bloger.cz