Mezera mezi mraky písničkáře Jarka Nohavici
iDNES.CZ – 23.8.2008
V pátek 15. srpna přestalo pršet v Pekingu a začalo pršet v Brně. Už se klonilo k večeru, když ulice vyplavil pořádný slejvák. A vytrvale poprchávalo ještě chvíli před osmou večerní, kdy na nekrytém nádvoří Špilberku začínal totálně vyprodaný koncert.
V osm pršet přestalo, do devíti dokonce ani nefoukalo, pak sice začalo, ale dlouze a vytrvale se rozpršelo až po desáté, kdy Jarek dozpíval poslední písničku. Náhoda není košer slovo.
Podařilo by se některému jinému písničkáři, aby jen s kytarou, harmonikou a vlastním hlasem udržel za podobně nejistého chladného večera pozornost a zájem tolika lidí? Žádný mě nenapadá.
O své spolupráci s StB se zpěvák zmínil třikrát. Dvakrát letmo v doprovodném slově a pak textem jedné ze svých nejlepších písní Já si to pamatuju z letošního alba Ikarus:
„… Chtěl jsem být s tebou, jen s tebou nejvíce,/ nějací přizdisráči se mi tlačí do mé vlastní ložnice/ a tvrdí, zvědaví prdi,/ že je to pro mé dobro,/ že jsou na svou čestnou práci hrdi,/ já děkuju, Veliký bratře,/ sedící na fotelu úplně v tom nejhořejším patře,/ já děkuju, Veliký bratře,/ nemysli si, že každá díra v stropě bělobou se zatře,/ to už tu bylo,/ s tebou i bez tebe,/ já tom něco vím,/ zasr… estébé,/ já si to pamatuju,/ tu hrůzu pamatuju,/ ty noci pamatuju,/ ta rána pamatuju,/ zákazy pamatuju,/ seznamy pamatuju,/ ty lidi pamatuju,/ sebe si pamatuju,/ zbabělce pamatuju,/ hrdiny pamatuju,/ mlčící pamatuju,/ tebe si pamatuju,/ má lásko, pamatuju.// V novinách zahlédl jsem vlastní podobiznu,/ narozen v komunismu, umřu v komunismu./ o Na četu ČéTé četují si s mačetami četné čety/ jako před léty ty samé věty./ Lidé se radují, jak je ta pravda prostá,/ dobře mu tak, však on ví, za co dostal/ a mezi těmi všemi darebáky jako jeden z mnoha:/ Vica noha, nějaký Vica noha…“
Nohavica se do nikoho jmenovitě nestrefuje, jeho talent ovšem se šarmantní elegancí válcuje méně talentované útočníky. A naše následné sympatie ke zpěvákovi bravurně nasvítí výtky jeho ostřelovačů do podoby malicherného kvílení tvůrců daleko méně dostatečných.
Kdysi už jsem napsala, že věřit slepě materiálům Státní bezpečnosti bez patřičného vhledu a rozkrytí onoho nemocného systému může jenom blázen. Tvářit se jako poslední spravedlivý bez detailního studia dnes už bohužel fatálně probraných archivů mi přijde směšné a hloupé.
Ohavná logika komunistické Státní bezpečnosti vítězí i dnes všude tam, kde na sebe lidé vytahují jedovaté polopravdy minulosti. Kdy jim vůbec nejde o nějaké srozumění nebo nápravu, ale o zakomplexovaný štěkot, který se železnou logikou nemíří do nezáživných vod pokřivených řadových estébáčků nebo za ocelovou hradbu bezcitnosti skutečných gaunerů, zato s výhodou zasahuje bohémsky přecitlivělé a obecným zájmem dobře nasvícené terče.
Mezeru mezi pátečními dešťovými mraky jsem na Nohavicově koncertu z celé duše přála nejen divákům, ale i ostravsko-těšínskému bardovi, jehož slova a melodie oslovují lidi už čtvrtstoletí očividně líp než Hutkův „Udavač z Těšína,/ koncert mu začíná,/ vtíravým hlasem svým bude nám zpívat…Jak je ten udavač krásný, jak velký je umělec, výraz má zřetelně jasný, dnes nám zpívá zbabělec…“
To je fakt, opravdu nám zpíval: „…to už tu bylo,/ jen v jiném duetu,/ všechno se vrací/ a je to zase tu,/ to vše je zase tady,/ ta hrůza zase tady,/ ty noci zase tady,/ ta rána zase tady,/ zákazy zase tady,/ seznamy zase tady,/ ti lidi zase tady/ i já jsem zase tady,/ zbabělci zase tady/ i čistí zase tady,/ mlčící zase tady/ i ty jsi stále tady,/ má lásko, stále tady…“
Nevím, jestli je to dokonale spravedlivé, ale vím stoprocentně, že kvůli poslechu Nohavicovy písničky jsem ráda vytrvala pod zamračeným nebem ve větru chladné noci, zatímco kvůli té Hutkově by mě to ani nehnulo.
Jana Soukupová
Zdroj: iDNES.cz