Nohavica
HOSPODÁŘSKÉ NOVINY – LEDEN 2006
Dnes se v KD Novodvorská uzavře pražské lednové turné Jaromíra Nohavici. Jedenáct místních sálů stihl nekorunovaný král českých písničkářů vyprodat během několika hodin.
V nedávném rozhovoru pro rádio Blaník nastínil zpěvák nadcházející šňůru jako návštěvu Prahy se vším všudy… přes den po antikvariátech, obchůdcích, kamarádech a večer zahrát lidem. A koncerty skutečně jako návštěva působily. Návštěva nesmírně milá, rozdávající víc než kdy jindy především radost, ať už publiku ve Švandově divadle, ve velké aule FF UK nebo v Lucerně. Domů člověk odcházel s pocitem, že přišel nejen on kvůli Nohavicovi, ale i Nohavica kvůli němu. Jako by se z podzimních koncertních cest kolem zeměkoule vrátil „starý dobrý Jarek“.
Ne že by kladný přívlastek nepatřil k písničkářově kariéře v podstatě permanentně, zejména v posledních letech však obtěžkán batohem popularity hledal optimální cestu o něco obtížněji. Po geniálních opusech Nikymauzoleum a Divné století přišla spolupráce s širším ansáblem doprovodných muzikantů, film Rok ďábla a osobnost-Nohavica na vrcholu. Byť ale ani jedna ze dvou dalších řadových desek nebyla špatná, duše písničkářova z nich na úkor úzkostlivé profesionality sálala o něco méně. Jako by do sebe názvy Moje smutné srdce a Babylon zapadaly… Když se zpěvák před půl rokem písní vyjádřil ke kauze Czech-teck (Už zase bijou naše děti), zbystřili i ti, kteří mu dva roky předtím odpustili zneuznané spílání hudebním kritikům (Nic víc).
Dvoutýdenní pražská anabáze přinesla všeobecný smír. Během americké šňůry jako by se zasmušilý bard zvolna převtělil ve smířeného barda, vesele rozprávějícího o ubíhajícím životě. Rozervaným songům málem odzvonilo, nikoliv však rozjímavým. Nebývalý prostor dostaly všemožné legrácky, heligonkové „odrhovačky“, vždy ale včas vystřídané oduševnělými skvosty. Třeba nikdy nenahranou Pane prezidente, vrcholem písničkářovy poslední desetiletky, písní, kterou by tuzemská rádia zničila a tak ji nedostanou.
Zavrhování starších „nedokonalých“ songů odzvonilo, což dal zpěvák exemplárně najevo jednak zařazením nedokončené crazy-erotické skopičiny z prostředí hotelového pokoje a také revolučním projektem Pražská pálená: na každém z vystoupení zahrál dvě nikdy nevydané písně, které byly nazítří volně k dispozici na písničkářově webu a ve finále poskytnou fanouškům 22-písnově cd. Autentické, neumělé, jakoby po patnácti letech navazující na různorodou Osmou barvu duhy. Žádný umělcův odpadkový koš.
V poslední době se o Nohavicovi píše jako o možném dobyvateli Sazka arény, nejspíš by ji vyprodal stejně rychle jako Depeche mode a mnohem rychleji než Kabát (druhý aspirant). Naštěstí o to zjevně nestojí, úterní třítisícová Lucerna (jeden z posledních koncertů turné) byla co do maxima tak akorát a třeba minulý týden v Akropoli vynikla výjimečnost okamžiku lépe.
Jaký je tedy Nohavica model 2006? Od všeho kousek. Snivého bouřliváka dodnes připomíná písňovými klenoty z tehdejší doby, ublížený Jarek zneuznaný kritiky–čmáraly i Jarek agitátor jsou naštěstí pryč… A kdo nám zbyl? Profesionální, ale nestudený písničkář s bezkonkurenčním repertoárem, který se dokáže bavit s námi a sám sebou zároveň. Ať zpívá o bláznivé Markétě nebo o milionáři.
Ondřej Fencl
Zdroj: HN