Nohavica: monstrance vystavená v Lucerně
IHNED.CZ – 16.4.2009
Ostravský písničkář v Praze nahrává koncertní album a DVD
Po tři večery je Velký sál Lucerny vyprodán
Jaromír Nohavica žije z minulosti. K předešlé větě ale nutně nenáleží záporné znaménko. Naopak. Nikoli přítomnost, ale minulost modeluje zásadní rysy dnešního Nohavici, a díky své minulosti je především přitažlivý. Minulost není dána jen řadou starých a starších písní v repertoáru. Rovněž ty nové z posledního alba Ikarus, z Nohavicovy „emocionální obrany“ proti nařčení ze spolupráce s komunistickou státní bezpečností, mnohdy chtějí řešit minulé „křivdy“.
V takovém rozpoložení zahrál Nohavica i úterní úvodní koncert své trojdílné série vystoupení v pražské Lucerně, kde natáčí album a DVD s důrazem na písně z Ikara. Dnes toto „turné na jednom místě“ končí.
Další koncerty pro letošek Nohavica neohlásil. Minulost musí být vzácná. Jako starobylá monstrance zavřená v sejfu a vystavovaná jen při mimořádných příležitostech. Lidé pak stojí nekonečné fronty – jako v těchto dnech před Lucernou – aby ji mohli spatřit. Navzdory vládním i ekonomickým krizím, věci neztrácejí řád.
Má ho i Nohavicův koncert. Obdobně jako na albu a DVD Doma, vydaném před třemi roky, jež dokumentuje písničkářovo mimořádné vystoupení v ostravské průmyslové hale Karolina, byl úterní pražský koncert důkladně zarámován dvěma vážnými písněmi (pomiňme přídavky). Na Doma to byly příbuzné Kometa a Anděl strážný, pohledy k něčemu, co člověka přesahuje. V Lucerně za rozvážného klavírního doprovodu Dalibora Cidlinského mladšího sebezpytné, „osobní příběhy“ Dlouhá tenká struna („Taková je ve mně tíseň…“) a Mám jizvu na rtu („…a lesem běhám tak, aby mě vlci nedoběhli“).
Černý, „smuteční“ Nohavica (košile i kalhoty) jakoby tím naznačil, že navzdory rozvernostem typu Milionář nebo Samuraj s Plíhalovým rýmem „orangutan na propanbutan“, případně hostující hiphopové čtveřici Pio Squad, je zdejší kulturní tradici bližší cesta slzavým údolím než procházka růžovými sady s věčným úsměvem na rtech, který bývá jen rolí.
A v tom slzavém údolí se Nohavica málem utopil – ale nebylo to ve chvíli, kdy zařadil píseň o povodni (Velká voda) s nohavicovsky typickými, textařsky mimořádně zdatně rozvíjenými obrazy: „po kotníky mokrá“, „ani ryba, ani rak“, „zase někdy příště“. Stalo se to, když spustil svou starodávnou, prostinkou píseň Husita, ale z jakýchsi nostalgických pohnutek, opět dostižen minulostí, ji nedokončil. Prý si v té chvíli vybavil pohled do lochotínského amfiteátru na Portě v osmdesátých letech.
Byl ten fragment písně ve scénáři? Nebo to byl spontánní „polidšťující“ moment koncertu? Proč právě v písni, která jinak končí veršem „jé, ať žije historie“, schopný herec Nohavica „zařadil“ selhání kvůli své osobní historii, zatímco stejně „starodávná“, vynikající Mávátka dohrál s opravdovou vervou?
Věřme, že nakonec Lucerna při závěrečném potlesku vstala ze židlí právě kvůli Nohavicově tradiční zádumčivosti. Protože třeba čerstvá, rozverná, a jak sám Nohavica řekl, ještě neusazená novinka Las Vegas, kde se vysoké mísí s nízkým, by si to nevykoledovala („Las Vegas slzám nevěří / život je jenom bílé pápěří“). I když, proč nepoděkovat i za takové popěvky? Posluchač si při nich alespoň uvědomí skutečnou historickou platnost jiných Nohavicových písní.
Ivan Hartman
Zdroj: iHNED.cz