Nohavica ze dvou pohledů
INTERNETFOLK.CZ – 4. 12. 1999
„A ten Jarek, to je dárek“, zpívá v jedné své písničce Samson Lenk, již složil před lety zřejmě v dobré víře popsat Jarka jako nezbedníka. V současnosti bych si dovolil použít trochu jiný výklad, a to přibližně v tom smyslu, že třebas takový lístek na koncert Jarka Nohavici je pěkný dárek pro někoho blízkého. Nejen z (možná trochu snobského) důvodu, že je dost obtížně k sehnání, neboť Jarek je dnes hodně „v kurzu“, ale hlavně proto, že vystoupení písničkáře z Českého Těšína je krásným zážitkem.
Popíšu vám situaci v Mladé Boleslavi. Ve Folkparádě místního kulturního střediska Svět se během roku vystřídá většinou deset skupin či písničkářů, jimž naslouchá většinou něco okolo dvou stovek posluchačů. Mimo koncertů kohokoliv z klanu Nedvědových to tak bylo skoro vždycky až do doby, kdy z tohoto stereotypu vytrhl ospalé městečko Jaromír Nohavica. Prvním překvapením pro mne bylo vylepení plakátů s termínem koncertu plné dva měsíce před vystoupením, ještě dřív, než byl zveřejněn program folkového abonmá na září-prosinec 1999, jehož byl Nohavica součástí. Fakt, že se koncert přesouvá z malého sálu kina Svět do velké haly kina Forum, dával tušit, že pořadatelé očekávají „hutnou“ návštěvu z řad nefolkového obyvatelstva Mladé Boleslavi. Všechny lístky zmizely během dvou dní.
Ono se ale asi není čemu divit. Během mistrovství světa ve fotbale ve Francii zněl Jarkův góóól každou chvilku z rádia či televize, k početnému společenství starých hitům přibyly písně Až to se mnu sekne, Sarajevo a Zatanči, desky Divné století a Koncert šly i přes své přemrštěné (ano, přemrštěné, to ať se na mě Jarek nezlobí) ceny velice dobře na odbyt….. Pomalu, ale jistě (a zaslouženě), se Nohavica dostal na výsluní a může nyní užívat toho, čemu se říká sláva. Jeho popularita je skoro srovnatelná s popularitou výše zmíněných bratří Nedvědů, což bude mít za následek pravděpodobné umístění Nohavici mezi prvními deseti Českými slavíky, či možnost vydávat desky o nedělích, eventuelně o svátcích (jako tomu bylo u zatím posledního alba Koncert, který Monitor EMI vydal na Jarkovy narozeniny, shodou okolností právě v den pracovního klidu).
Přes tyto – řekněme komerční aspekty – však Jarek zůstavá na pódiu takovým tím lidovým mluvčím, který má dar formulovat své názory do milých a nepodbízivých textů, viz. třeba píseň Pane prezidente. Na nové desce (jaro 2000) ji však neuslyšíte, neboť ji prý složil, jen aby se hrála naživo. Z koncertu jsem získal pocit, že se Jarek opět trochu začíná „montovat do politiky“, ale na rozdíl od jiných radilů, všeznalů a všeumělů to činí svým osobitým způsoben, to jest vtipně a trefně. S potěšením musím konstatovat, že textaři v něm zdaleka nedochází dech.
Jaromír Nohavica není však jen textař či muzikant, je to zkrátka osobnost, jejíž koncert je škoda nechat si ujít. Pokud ovšem budete chtít v zákulisí po představení s Jarkem třebas i pohovořit, vřele vám doporučuji „objednat se“ předem. Osobnosti totiž mívají bodyguardy. A tak, když Jarek dohrál poslední píseň v kině Forum a odešel postranními dveřmi kamsi do šaten, zastoupil ony dveře chlapík se založenýma rukama na prsou. Toť špatná zpráva pro lovce podpisů do cancáčku na závěr.
….
Když jsem se důkladně zamyslel nad tím, kdy jsem naposledy viděl hrát J. Nohavicu samotného, vzpomněl jsem si na jakýsi jihlavský kostel asi před 8 – 10 lety. To sice neznamená, že by tak dlouho Jarek nevystupoval sám, ale přece jenom si ho většina z nás folkumilovných vybaví nejspíš ve společnosti mnohohlavé Kapely, nebo aspoň instrumentálně vytříbeného Karla Plíhala. A tak když jsem se dnes náhodou (volňásky do páté řady na poslední chvíli, no nekup to) ocitl v Bránickém divadle, nevěděl jsem moc, co můžu od jediného osiřelého stojanu na pódiu čekat.
Abych řekl pravdu, jsem obvykle spíš skeptik. Navíc pár hodin v práci, deštivé počasí a i ta sedačka byla nějak tvrdá…, no nálada nic moc. A začátek mi koncertu mi zrovna nepřidal. Těšínský mistr folkové poezie připlul ve velmi povznesené a vysmáté náladě (bojím se lidí, co jsou příliš happy, zpíval v jedné z prvních písní). Začal všeobecně známými songy, které už mám tak naposlouchané, že už na mě skoro nepůsobí. Navíc na tu kytaru jakoby měsíc nehrál a ten zpěv takový utopený, a těch řečí… Když hrál Mikymauze, napadlo mě, že o některé texty by se vysmátě naladění zpěváci snad ani neměli pokoušet. Prostě rejpáníčko, to je moje pošušňáníčko 🙂
Pak mě ale zaujalo pár nových písní. I jedné premiéry se bránické obecenstvo dočkalo. Celkově mi novinky připadali takové pohodové – spíš lehoučká poetička, než nějaké závažné hloubání – a náladě Mistra (teď vlastně už i publika) mnohem lépe padnoucí.
Definitivní zánik mé blbé nálady přišel s prvními akordy heligonky. Že Nohavica slušně ovládá svůj oblíbený nástroj, jsem tušil, ale to, co jsem dneska na vlastní uši slyšel, hraničilo s virtuozitou. Vypadá to, že pro samé cvičení na harmoniku nezbývá čas pro kytaru. A těch písní, co se dá na garmošku zahrát! Od aktuálních politicko – společenských postřehů zarámovaných refrénem „To by uměl každej debil, aby eso trumfem přebil, ale přebít eso dvojkou, to je teprv gól!“ až po táhlé potichoučku hrané tóny nevímužjaké krásné písně. „Ostravsky přizvuk“ s citem míchaný do mezipísňových promluv už jen dodával kvalitnímu zážitku další dimenze. Vrcholem večera se však pro mě neočekávaně stala píseň z úplně jiného soudku. Na kytaru hrané, ale naprosto skvěle zazpívané Plebs blues mi ještě pár dní bude hučet v hlavě. Nevím jak to J.N. dokázal, ale od určitého okamžiku mohl klidně střídat písně krajněvychechtané se supervážnými a publikum jako na povel řičelo smíchem a hned zas málem brečelo bez pocitu sebemenší nepřirozenosti takových přechodů.
A co zbývá na závěr tohoto malého koncertního příběhu? Snad už jenom happyend! Co takhle pár písní na přání, Fotbalová a tři přídavky končící Krylovými Jeřabinami hranými na heligonku? Že to muselo stát za to? To si pište!
PS: Neručím za přesnost citátů a názvů písní.
Mladá Boleslav – Kino Forum – 10.11.1999
Praha – Branické divadlo 1.12.1999
David Jirků
Zdroj: Internetfolk.cz