Pánská jízda Čechomoru s Nohavicou bere za srdce
MF DNES – 7. 6. 2001
Na Jaromíra Nohavicu se dnes chodí, jako se před lety chodívalo do Lucerny na Gilberta Bécauda. Posluchač ví, že ho čeká neselhávající jistota profesionality, úcta k řemeslu a publiku, pokora a nádavkem ještě výborná hudba i texty. A to nejen písničkářových, ale i neznámých lidovkářů či slezského barda Petra Bezruče.
Letošní pánská jízda firmy Nohavica & Čechomor, který je pro zpěváka tím, čím býval Band v dobách The Basement Tapes pro Boba Dylana, po republice se úterý zastavila v královéhradeckém Aldisu. Tak soustředěnou a útulnou atmosféru vyprodaný sál už dlouho nezažil, snad jen při sólech velkých hráčů na jazzovém festivalu.
Nohavica má v sobě dar, jenž byl dán snad jen francouzským mistrům šansonu, totiž že prvním tónem i slovem ovládne sebevětší auditorium a i poslední divák v poslední řadě ví, že zpívá pro něj.
Srovnání s šansoniéry vůbec nekulhá, neboť písničkář už dávno nepatří mezi folkaře: žádné varovně zdvižené prsty, žádná kritika současnosti, žádné spletence sebezpytných rýmů, jen literaturou, folklorem, zejména slezsko-polsko-ruským, i hospodou poučené texty. Trochu sedlák, trochu filozof, trochu kejklíř, trochu básník.
Tolik soucitu a pochopení pro lidi, kteří většinu života prožili v komunismu, kolik Nohavica uložil do několika vtipných veršů v písni Pane prezidente, by snad utáhlo i vlak. Takhle míchat sociologickou studii a humor umí jen on, o čemž svědčí i heligonkové travestie To umí každý debil či Fotbal.
Ozývají se repty, že člověk, který napsal Darmoděje (touto poctou Karlu Šiktancovi koncert začal), Těšínskou a Stodoly, nemá zapotřebí s harmonikou hulákat o vietnamských prodavačích, co prodávají originál značky velikosti „ikikel“, ale všechno do sebe zapadá a je z jednoho kusu – z písničkářovy osobnosti, která ustojí a s noblesou prodá padlý humor i vyšší poezii.
Kdo jiný by s dětinskou radostí nad nápadem poháněl Čechomor v hříčce Pochod eskymáků, aby pak zmrazil novinkou Babylon, přídavkem Zítra ráno v pět či bez špetky ironie uhranul mollovým vícehlasem v lamentu oděských námořníků.
Stále bigbítovější Čechomor je písničkářovi rovnocenným kumpánem a přidává mu další rozměry. V Bezručových básních Pyšný Janek a Tak málo mám krve, které Nohavica zpíval už v 80. letech, rockují, jako by se nechumelilo, v odpíchnutý až springsteenovský bigbít se přetavila prastará Mladičká básnířka, plíživým erotickým dusnem sálá píseň Líbíte se mi z alba Moje smutné srdce.
Radek Pobořil byl s trubkou chvíli v havířské kolonii (lidová Čemu, kalino), chvíli s harmonikou v Moskvě (Pravda a lež), houslista Karel Holas podbarvoval hospodský šraml i po cikánsku sóloval (Až to se mnou sekne, Zatanči). Bicí Radka Klučky měly fortel venkovských kovářů, při lidových baladách Čechomoru, v nichž není nouze o smrtelné tragédie, zněly jako rakvářovo kladivo.
Jaromír Nohavica se podobně jako třeba Hana Hegerová či Iva Bittová vyhýbá médiím, jeho tvář se v trafice nesměje z šesti časopisů najednou. Ví, že míň bývá víc. Udělal se vzácným a u publika mu to vyšlo. Stejně jako mu vychází požehnané spojení s Čechomorem.
Petr Mareček
Zdroj: Mladá fronta DNES