Refrén – krev a Heligonka
REFLEX 5/2006 – 3. 2. 2006
Charakteristické skřípání slide kytary v písních Zuzany Homolové víc než kde jinde připomíná broušení kosy. Pod rukama Krvavé Zuzany (jak Slováci říkají písničkářce, která učarovala Redlovi, Mertovi i Bittové) umírá v deseti baladách posbíraných v Maďarsku, Gemeru a Horehroní strašně moc lidí. Povznášející je to proto, že jsou to jen ruce zabořené do strun. Album Tvojej duši zahynuť nedám je jedinečné až děsivou vlídností vypravěčky a mistrně dramatickou instrumentací těch mordýřských historek. Vejde se do ní perlivě mimoběžné piano Mariána Vargy (Šla Katerina), ve své refrénovosti naléhavá basa Oskara Rózsi (Pred koscelom) i elektrická kytara uhrančivě převlečená za kostelní zvony v Temčívskem cinteri. Jestli tam musíme všichni, tak tohle je krásná generálka.
Jarek Nohavica ukončil ve čtvrtek unikátní šňůru jedenácti pražských vyprodaných vystoupení ve čtrnácti dnech. V klubu Novodvorská to udělal způsobem, který vyrazil dech. Vinou kolabující heligonky opustil písničkář zamýšlený plán koncertu a v samotném závěru předal jeho dramaturgii zcela do rukou diváků. Za trefnými bonmoty mezi písněmi, mezi nimiž se objevily patrně i ty, které už dlouho veřejně nezazněly, bylo cítit, že i charismatický písničkář, který mnohdy zjevně překvapoval sám sebe, registruje, že je u něčeho mimořádného. Několikrát se nám omlouval, že nejde o běžný koncert, ale o improvizaci jak na klepači koberců, u něhož měl na jednom dvoře jako kluk své první posluchače. A ta improvizace se smíchem i dojetím v zádech trvala dvě hodiny dvacet minut! Mezi poslední posluchače pro změnu patřila moje máma, která Nohavicův koncert navštívila poprvé v životě. Pod jeho bezprostředním vlivem mi svěřila, že si až teď uvědomila, jak smutně a mechanicky dosud žila. S tím nemusím souhlasit, ale něco z toho vyplývá. Totiž že není potřeba prosit pana prezidenta o „kousek štěstí“. Stačí být ve správnou dobu na správném místě.
Milan Tesař
Zdroj: Reflex