Cesta za pokladem Bajo
SVOBODNÉ SLOVO /24.12.1988
Pro spoustu lidí jsou dnes písničkáři jakýmsi hlasem svědomí, legendou – proč ?
To všechno je vlastně umělá situace a omyl, nikdy jsme nechtěli být tribuny lidu nebo mučedníky, zřejmě všem suplujeme něco, co pořád chybí. Rozhodně ze sebe nechci dělat Tofiho, který poráží popelnice a tváří se jako spasitel… Jenže když už jsme byli takto vyneseni a dostali důvěru, je naším údělem nést tu odpovědnost, vznešeně řečeno, na svých bedrech. A po pravdě řečeno, mně samotnému ten pocit sounáležitosti někdy pomáhá.Na druhé straně občas přestávám věřit v osvobozující účinek potlesku a smíchu, když se mi zdá, že ostatní čekají, až přijdu a řeknu všechno za ně: nemohu snímat hříchy za ostatní, řešit jejich problémy, nejistotu, zbabělost…
Dnes je ale kdekdo odvážný…
Právě. Prožíváme devalvaci odvahy, za statečnost teď pokládám říct těm, co se tváří odvážně, že se právě jen tváří. Ono se o tom vůbec pěkně povídá ze břehu, když na vás křičí: Jeď, Jarku, jeď.,..a vy se v tom plácáte, voda je studená, špinavá, ne vždycky skončíte jako vítěz. Pak se jednou za čas člověk musí osprchovat, vyprat si plavky – a skočí tam zas . Proč ? Protože mně to baví – poznávám tak lidi i sebe sama – sedět doma jako čínský filozof a dobírat se vlastní moudré vyrovnanosti nedokážu. Okamžik, kdy zpívám a cítím náladu vzájemného předávání a porozumění – v tom není nic mysticky kazatelského – , se dá těžko popsat: co nemám rád, jsou demagogické extrémy. Jsem rád ve světě tolerantním, který uznává, že „folkáč“ nemusí spát bez koruny ve spacáku po příkopech a může se jednou za čas vykoupat.
Co ještě nemáte rád?
Instituce a školní nařízení: hromadné manipulování typu „a teď si všichni zacvičíme a zazpíváme“: falešné symboly a sebejisté teze: systém „vytlačování“ a mezilidské hluchoty – to jsou ty případy, kdy se musíte doprošovat znuděných číšníků o vstup do vinárny nebo kdy se nedomluvíte se zarputilou revizorkou právě na Štědrý den…
A co zbytečná slova?
Já vím, mlčení je pravdivější, ale taky nejtěžší, myslím, že největší předností písničkářů je to, že nic nepředstírají, já třeba neumím napsat si předem upřímné a srdečné průvodní slovo. A pak, písnička sama o sobě je někdy trošku studená, doma „uměle vyrobená“, a když vstoupíte na pódium a má začít otvírání duší, je slovo zapotřebí. Ostatně každý z nás se potřebuje někdy prostě vykecat… Což neříkám jako všeobecný návod, ostatně, kdybych znal odpovědi na všechny vaše otázky, mohl bych už s klidem umřít…
Abychom se dostali k pohádkám, čili tématu našeho vánočního čísla…
…Mám je rád. – To zní ale banálně,co? – Ale vážně je mám rád, i když teď mě napadá, kolik je v nich často krutosti: třeba Jeníček s Mařenkou ježibabu s radostí usmaží, místo aby jí lidsky řekli: stařenko, děláš chybu, zamysli se nad sebou… Vážně: má dvě děti a doma si často hrajeme na pohádky – znáte to, jeden řekne větu, druhý na ni naváže pokud možno úplně nesmyslně, a tak dál – já prosím bývám ředitelem pohádky. Stejně tak jindy vezmeme kytary – pravda, Kuba hraje pořád jen E dur – a zpíváme lidovky z mého černého zápisníku. – mám je snad nejradši, mají pořád nejméně tři nadčasové vrstvy a ono kouzlo nevysloveného. A občas se vydáme za pokladem, vyznačím trasu, jdeme po šipkách za město a s velkou slávou vykopeme žvýkačky Bajo… Je to vlastně pořád totéž. Folk, pohádky, hraní, vyjádření vztahu k lidem, dětem, k tomu druhému, hledání tak potřebných věcí, jako jsou báseň, kouzlo, tajemno a svátečno. (Vidíte, že jsem v zásadě člověk konstruktivní, radši stavím než bourám – ale copak vás nechaj‘?)
Jaký byl kluk Jarek Nohavica?
Úplně obyčejný, vždyť to znáte. Ve dvanácti začne člověk psát svou první Knihu, svého Verna i s ilustracemi a tiráží, a pak to dělá vlastně pořád.
Mirka Spáčilová
Svobodné slovo