Jarek Nohavica: Jsme košťaty Zelenkových čarodějnic
MF DNES – 22.4.2003
Takže ten náznak stesku v Zelenkově komedii vychází z vás?
Asi ano, když to říkáte.
Nebo jste tím nakazil dosud drsného a rebelujícího režiséra?
Anebo tak. Nejlepší je nepřemýšlet moc nahlas
Jak člověk, který vesměs vystupuje sám s kytarou, unese, že je náhle součástí týmu, mašinérie, mumraje, jaký u filmu panuje?
Kdo mě zná, ví, že jsem člověk společenský a nedělá mi problémy být jedním z mnoha, když je to třeba. Nezapomeňte, že jsem od dětství zvyklý na početnou máminu rodinu, hrál jsem ragby a tam nás bylo v týmu patnáct, a Karel Plíhal, s nímž jsem odehrál desítky koncertů, sám vydá za deset. Dokonce ten bláznivý filmařský mumraj byl jedním z nejhezčích zážitků z natáčení.
Co když vás teď někdo osloví – Buď zdráv, herče!
Říkáte to s malinko pohrdlivou intonací. Herec… No a co? Tak by mi to někdo řekl. Měl by k tomu jistě svůj důvod. Asi bych mu v tom filmu připadal legrační, že? Jsem zvyklý na různé reakce. Mnoho lidí má pro mě mnoho titulů, ale daleko více lidí vůbec neví, kdo jsem a že jsem. Tak jaképak trápení. Stejně ten film bude už za pár let fungovat jako mírně úsměvný dokument o muzikantech na přelomu století. A o Zelenkovi. Ne o hercích.
Přistihl jste se vůbec, že byste hrál – ve smyslu předstíral?
Jistěže jsem předstíral. To nebyla reality TV. Petr řekl: Běž odtamtud sem a nedívej se do kamery. Ale mně se vůbec nechtělo jít odtamtud sem. Chtěl jsem si povídat s maskérkou. A když už jít, tak se při tom dívat do kamery. Ale nemohl jsem. Musel jsem předstírat. A to všechno osmnáctkrát za sebou. Zcela identicky. Herectví, alespoň to filmové, je předstírání na povel.
Proč se hlásíte k tomu, že jste intelektuál?
Je ošemetné cokoli přidat. Označíš-li sám sebe za intelektuála, jsi trochu divný. Bráníš-li se tomu, že jsi intelektuál, a čteš přitom třeba poezii, jsi ještě divnější. Nejlepší je nebavit se o tom, co před spaním čteš, a číst si to. A nepřemýšlet moc nahlas.
Počítáte s tím, že ne každý pochopí Rok ďábla jako mystifikaci a nadsázku?
To je dokonce jisté.
Jak budete potom oponovat člověku, který bude film považovat za vysvětlivku jedné vaší éry ve stylu – Ano, pil jsem, už nepiju?
Nijak mu oponovat nebudu.
Ve filmu je také motiv zneužití bulvárem. Máte s tím zkušenosti?
Všecko je bulvár. I prodavačka v samošce, i vysvědčení na základní škole, i heslo v encyklopedii. Život plyne úplně jinými cestami.
Pomalu mi došly některé věci
Před dvanácti lety jste býval něco jako kazatel-buřič, osobnost protestsongu. Bylo po listopadu 89 těžké najít nový klíč?
Nehledal jsem ho. K čemu? Těch třináct polistopadových let se skládalo z těchže dnů jako šestatřicet předlistopadových. Jen mi pomalu docházely některé věci. Že nejsou oni a my, že když něco pokazím, nemám se na koho vymluvit, že Bůh je v plynutí času, že prazákladem muzikantské řehole je živý koncert, že se nemusím stydět za peníze, které mi lidé dobrovolně dávají, abych jim zpíval a hrál, že nesmím brát peníze, které mi nenáležejí. Že jsem teď nejsilnější z rodinné smečky a musím se o ni postarat, že noviny i televize jsou jen pěnou na povrchu našich dní. Že jestli mám rád stín, musím zasadit strom, a mé indiánské jméno že je Ten, který skládá a zpívá písně. Prostě takové banality.
Měl jste období, kdy vás napadlo, že písničkářům odzvonilo?
Písním nemůže odzvonit. To mě ani nenapadlo. A písničkářům jako profesi? To mi bylo vždycky jedno. Já bych si hrál a skládal furt.
Umíte anglicky, nicméně i ve filmu se pořád stylizujete jako slovanský bard. Naopak režisér Petr Zelenka se řadí k takzvaným evropským režisérům generace elektrických kytar, nemluvě o Colemanovi. A vy s Plíhalem žertujete, že patříte do jiné doby, co ještě pamatuje Stalina. Takže: co je vlastně fakt, co hra a co stylizace?
Aby bylo jasno: ten film je dílem Petra Zelenky. To on je ďábel. My jsme košťaty jeho čarodějnic. Instrumenty a nástroji. Snažil jsem se ladit a vydávat přesné tóny. Ptejte se Zelenky. O filmu se vůbec se mnou nebavte. Já nedokážu odhadnout, o čem je. Když jsem osm měsíců po natáčení poprvé viděl ty hýbající se a ozvučené obrázky, sestavené v to, čemu se říká odborně film, bylo to jako prohlížení diapozitivů ze školního výletu. Viděl jsem vše za kamerou a kolem ní, jen jsem nedokázal vidět Petrovo dílo v celku. Proto se mi vryly do paměti scény, kterých jsem se osobně neúčastnil, ale o celém filmu se mnou prosím nemluvte.
Co má společného humor váš, Zelenkův, Plíhalův a Čechomoru?
Petr je velmi, ale opravdu velmi vtipný. Z Čechomoru je vtipný až do smíchu Radek Klučka. Ale největším bavičem je Plíhal. To jsou velkolepé oslavy humoru, když jedeme v autě a on vypráví a baví posádku. Považuji si, že tomu mohu být účasten, protože to si Karel šetří pro své nejbližší. Mám doma asi devadesát jeho čtyřverší, a pětatřicet jeho textových zpráv SMS. Sbírám to a myslím, že mám největší sbírku Plíhala v Evropě.
Umíte si představit, že o vás vznikne i vážný dokument?
Důstojný a vyvážený po smrti. A to mi bude jedno. Už teď je mi to vlastně jedno.
Co když vás za rok nominují na Českého lva? Připravíte si děkovnou řeč?
Bude-li někdo nominován, tak Zelenka za asistenta režie. Pokud je tam taková škatule. Za režii by to měl dostat ďábel.
Podle Zelenky jste člověk s tajemstvím. Opravdu?
Ano. S velkým.
A kdo je Zelenka podle vás?
Člověk s budoucností. Když to ale vezmu vážněji, myslím, že je Petr především zakuklený muzikant. Pamatuji si, jak troufalé mi připadalo jeho drzé zastavení naší náročné muzikantské zkoušky v Olomouci a pruzení, abychom něco hráli rychleji a o tón výš. Ať si píše scénář, všeználek, myslel jsem si v duchu. Ale dva kohouti na jednom smetišti by odehnali všechny slepice. Takže jsme zpomalili. A dnes se dá říci, že soundtrack Rok ďábla je hudební album muzikanta Petra Zelenky a film jeho bookletem.
Jaký český film jste viděl naposled a co jste si o něm myslel?
Musíme si pomáhat. A co se týče mého soudu, zásadně jsem nikdy nehodnotil práci kolegů písničkářů. Vím, jak těžké je napsat blbou píseň. Natož dobrou. Aby držela pohromadě a aby si ji lidé nedejbože pobroukávali. Vím taky, že každý tu svou píseň píše, jak nejlíp umí, jak mu dovolí talent, nápad a chvíle. A protože teď už i filmaři jsou mými kolegy, zůstanu u toho nehodnocení.
Když zpíváte píseň Kdo na moje místo?, přemýšlíte o takových věcech už i soukromě?
Ne. Ani mě to nikdy nenapadlo. Ten text je ostatně od Bezruče.
Zdroj: MF DNES
Mirka Spáčilová