Jaromír Nohavica: Dona Giovanniho bude v Ostravě zpívat Daniel Hůlka
MORAVSKOSLEZSKÝ DENÍK – 9.7.2007
Jak se cítí muzikant, který zahálí? Svůj poslední koncert jste odehrál na Vánoce loňského roku, a to už je osm měsíců. Není to dlouho?
Je to dlouho, přiznávám… Už se mi stýská. Hlásil jsem sice dopředu na letošek koncertní přestávku, abych měl čas na další, jinou práci, ale stačilo. Ty srpnové koncerty mne alespoň přinutí, abych si zase zopakoval všechny svoje písničky a připomněl si akordy a slova. Zkouším zatím poctivě doma, ale tady na zahradě to není úplně ono. Chybí adrenalin, ženské a chlapi v publiku, a ty nervy.
Vy máte ještě pořád trému?
No, na Hukvaldech se budu hlavně modlit, aby nepršelo. Ostravskou operu to tam promáčelo už několikrát. Ředitel Golat (Luděk Golat je ředitel Národního divadla moravskoslezského v Ostravě – pozn. red.) mně vyprávěl, že už ví, co je za tím celým pravidelným hukvaldským deštěm. Potkal prý pod hradem prastarou babičku – pamětnici, a ta mu řekla: „To víte, synečku, s tym pršením to dělá ten nahoře Janáčkovi naschvál. Bo on byl strašny babjoř.“ Takže uvidíme, jak bude letos. Jestli se legenda potvrdí.
Už víte, co zahrajete?
Přesně to nevím dopředu nikdy. Každopádně bych chtěl na koncertě zahrát písničku pro kamaráda, fotografa Frantu Řezníčka, který před pár dny právě na úvodním koncertě letošních Hukvald při focení tragicky zahynul. Je mi z toho moc smutno. Říkám si, aspoň že umřel při práci, kterou miloval, ale to je snad jediné a malinké světýlko v té tmě. A pak bych taky rád zazpíval několik zbrusu nových písní, které jsem v těchto týdnech složil a které chystám na svou novou desku. Už jsem domluvený s Tomášem Kočkem, že se někdy na podzim zavřeme do studia. Začátkem příštího roku snad vydám album zcela nových písniček. Nechci příliš napínat, ale myslím, že pro mnohé mé posluchače by to album mohlo být překvapením. Doufám, že příjemným.
Slibovaný hip-hop?
To snad ne. Tak pyšný a odvážný nejsem. Myslím, že to spíše bude jako vždy takový pel-mel mého hudebního světa. Jak mne co baví. Ale to, že jsem si minulý týden z dovolené v Paříži přivezl deset nejlepších francouzských hiphopových alb a s chutí je poslouchám, se jistě nějak na albu projeví.
Jak se vám líbilo v Paříži? Byl jste tam za prací, nebo jen tak?
Vyjeli jsme si tam se ženou na týden. Normálně bydlet. V dvoupokojovém bytě. Pěšky si Paříž prochodit a metrem si ji projet. Osahat si ji. Já nemám rád, když mi někdo věší bulíky na nos, tak raději některé věci poznávám sám. Teď třeba už vím, řečeno s mírnou nadsázkou, že radní Paříže museli zaplatit autorům turistických průvodců velké peníze, aby o nich psali tak, jak píšou. Ale to se asi dělá všude.
Takže zklamán?
To jsou velká slova. Paříž je přece jenom světové velkoměsto, které bych si netroufal hodnotit po týdnu pobytu. Ale řeknu to jednoduše – nežil bych tam.
O vás je známo, že se ke svému slezskému původu hrdě hlásíte. Jak je to vlastně s vašimi slezskými kořeny?
Abychom byli přesní, valašsko-slezské, po mámě a tátovi. Narodil jsem se v Ostravě, krátce jsem jako malý kluk bydlel v Opavě, na základní a střední školu chodil v Ostravě. Tady jsem taky začal pracovat, nejprve ve VŽKG (Vítkovické železárny Klementa Gottwalda – pozn. red.) a pak v knihovně, která tehdy ještě stála u Elektry. Po vojně jsem odešel za ženou do Českého Těšína. Tam jsem prožil třiadvacet krásných a inspirativních let. A teď jsem se vrátil zpátky sem. Jednak kvůli svým starým rodičům, jednak kvůli studiu dětí, a pak – Ostrava je Ostrava. Velké město, které nemá ještě manýry velkoměst. Žije se mi tu skvěle.
Co říkáte na přestavbu Masarykova náměstí?
Říkám, že se musí počkat, až dorostou stromy a pod větvemi bude stín. Zatím náměstí připomíná neopeřené mládě. Ale to, že se městská centra vylidňují a lidé-lenoši se stěhují do hypermarketů, je očividné. Já, pohodlný lenoch, se přiznávám bez mučení taky, že nejradši mám kávičku u rybiček a želviček v shoppingcentru. Slunce tam nepere, déšť tam nezkrápí a auta netroubí. Navíc pěnu na latte macchiatu tam mají nejtužší. A to vše já potřebuji k četbě svého milovaného denního tisku.
Jak to k dnešku vypadá s překladem Dona Giovanniho? Stíháte to?
Už je, díkybohu, hotovo. Začátkem dubna jsem dokončil a odevzdal. Teď dostali zpěváci partitury a učí se role.
Jak dlouho vám ta práce trvala?
Čtyři měsíce. Je to sice jen polovina času, který jsem strávil nad Cosi fan tutte, ale to jenom proto, že jsem se tentokrát nenechal už ničím jiným rušit. Nekoncertoval jsem, netočil DVD, ani nejezdil po světě jako loni, ale soustředil se pouze a jenom na Mozarta.
Co je na takovém překládání nejtěžší? A mimochodem, vy umíte tak dobře italsky, že si troufnete na překlad?
Musím vysvětlit, že vlastně překládání v pravém slova smyslu nejde. Spíše bych to nazval přebásnění. Doslovný překlad libreta z italštiny, slovo od slova, dostanu vždy od profesionálů. Ale druhá věc je potom „napasovat“ obsah těchto slov na konkrétní melodii. A dát to, pokud možno, do rýmů. Je to přece jenom přebásnění. V opeře navíc vše ztíženo tím, že dlouhé slabiky musejí být opravdu zpěvné a zpívatelné – těžko bude nějaký budoucí Pavarotti zpívat své vysoké áčko na nezpěvné české slovo SMRT. Nejtěžší je balancování mezi obsahem a formou. Jak už jsem řekl jinde, čeština má omezený počet jednoslabičných dlouhých slov a já je skoro všechny vypotřeboval na Cosi fan tutte. Abych neměl pocit, že se opakuji, musel jsem tentokrát velmi improvizovat.
Není to trochu sisyfovská práce? Poslouchá v dnešní době vůbec ještě někdo operu?
Kozy – jak se v operní hantýrce říká Cosi fan tutte – se v Ostravě hrají před vyprodaným hledištěm už více než rok. Tím nechci říci, že jsem natolik naivní, abych si myslel, že opera, nedejbože ta s mým překladem, může udělat nějakou zásadní díru do českého hudebního světa, jak se to například děje se slavnými muzikály nebo rockovými festivaly či koncerty. Ale mně se opera líbí. Já ji mám rád. A zas tak málo nás, takových bláznů, není. Dnes, kdy mne už netíží ani finance, ani kariéra, si prostě u opery dělám radost.
Obvyklá otázka – co chystáte?
Myslíte kolem opery? Tak hlavně ještě nemáme po premiéře. Během prázdnin mne čeká pár schůzek s režisérem Michalem Tarantem. Chtěl bych se taky sejít u klavíru s korepetitorkou a zpěváky, abych jim vysvětlil, případně opravil některá místa, budou-li potřebovat. Posledně si poradili sami a skvěle. Ale já to dělám hlavně kvůli sobě. Stát ve zkušebně pár metrů od paní Dřízgové a slyšet ji zpívat Donnu Annu, to bude zážitek na celý život.
Další obsazení nám asi neprozradíte…
O jednom zajímavém jméně jsme v zákulisí diskutovali. Počkejte okamžik. (Bere do rukou mobil a volá Luďku Golatovi.) Můžu. Dostal jsem povolení z nejvyšších míst exkluzivně pro čtenáře Deníku prozradit, že Dona Giovanniho bude v Ostravě zpívat Dan Hůlka.
To se mají ostravští diváci opravdu na co těšit. Kdy bude premiéra?
V pondělí 29. října. To říkám proto, že před 220 lety, roku 1787, právě 29. října se v Praze konala světová premiéra Dona Giovanniho. Shodou okolností to bylo také v pondělí.
Držíme palce. Ale ještě jste nám neřekl, co ty další operní plány?
Slíbil jsem kdysi neprozřetelně, že přebásním všechna da Ponteho libreta, která pro Mozarta napsal. Jsou tři. Takže mi zbývá ještě Figarova svatba. Ale víc vám k tomu neřeknu, protože tento rozhovor si jistě přečte i moje žena, a ta o Mozartovi v baráku nechce z pochopitelných důvodů ani slyšet. Musím počkat, až doma ochladnou mozartovské emoce. A kdoví, jestli vůbec ochladnou. A jestli najdu ještě nějaké nepoužité jednoslabičné dlouhé české slabiky.
Najdete si letos čas zajít na Bazaly a podpořit Baník?
To je povinnost, jak se říká v kartách. Musím. Ale hlavně chci, a těším se. Něco mi říká, že to letos bude stát za to. Naposled jsem měl takové chvění před mistrovskou sezonou v roce 2003. Netvrdím, že letos půjdeme rovnou na titul, tolik peněz na nákupy „různého druhu“ jako má Sparta asi nemáme, ale poháry by Ostravě slušely. Mladí vlčáci, co se loni ošlehali větry, doplnění Bolfem a Svěrkošem, k tomu zkušený a nenápadný Večeřa jako trenér, do toho Lička jako generální manažér, to by mohlo klapnout. Nesmím zapomínat na největší oporu Baníku, kterou je publikum, sezpívané léty chorálů, ani na stadion, který je jednoznačnou akustickou jedničkou mezi českými stadiony. Pod tím svahem se ty husitské chorály drží, o tom netřeba pochybovat.
Málokdo už pamatuje, že v původní verzi vaší písně Sportu zdar, fotbalu zvláště zpíváte „… Lička je nejlepší“.
Píseň jsem složil někdy na počátku 80. let. A to byl opravdu Lička nejlepší. Byl oporou Baníku, hrál v repre, přivezl zlato z olympiády, byl na Mistrovství Evropy. Jak šel čas, měnil jsem pak občas pro pobavení své i pro pobavení publika jména hvězd. Takže se mi v této písni vystřídali Kula, Slončík, Látal, Baroš a další. Vždycky to museli být ovšem hráči, kteří hráli skvěle, ale kromě toho se museli jmenovat na dvě slabiky. Třeba Matušovič nebo Střihavka se mi tam nevešli.
Bavíme se v klidu vaší zahrady, a kolem, obrazně řečeno, běsní sedmičkové šílenství. Ty tři sedmičky v datu způsobily, že to vypadá, jako by se každý, kdo to ještě nemá za sebou, dneska ženil či vdával. Myslíte si, že šťastné datum může zaručit spokojené a dlouhé manželství?
Ještě včera bych řekl ne! Je to celé nesmysl! Ale dnes jsem zahlédl levým okem, že Karel IV. poklepal na základní kámen Karlova mostu v roce 1357, 9. 7. v 5.31 hodin a je mi jasné, že mu to poradili hvězdopravci, že ta řada lichých čísel nahoru a dolů jsou šťastným znamením a most vydrží. A kruci, on fakt vydržel. Něco na tom musí být. Takže přeji „sedmičkářům“ dlouhé a spokojené manželství a pevné mostní pilíře.
Tomáš Šiřina ml.
Zdroj: MORAVSKOSLEZSKÝ DENÍK – 9.7.2007